LAICHTERŮV VÝBOR NEJLEPšíCH SPISŮ POUČNÝCH. KNIHA XVI. LITERATURA CESKÁ DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ. OD JOSEFINSKÉHO OBROZENí AŽ PO ČESKOU MODERNU. DÍLU III. ČÁST 1. V PRAZE. VYDÁVÁ JAN LAICHTER NA KRÁL. VINOHRADECH. 1905. LITERATURA ČESKÁ DEVATENÁCTÉHO STOLETI. DílU TŘETíHO ČÁST PRVNí. OD K. H. MÁCHY KE K. HAVLíČKOVI. SE 44 VYOBRAZENíMI. NAPSALI: JOSEF HANUŠ, JAN JAKUBEC, JAN KABELfK~ JAROSLAV KAM PER, ARNE NOVÁK, JOSEF PEKAŘ, ZDENĚK TOBOLKA, JARO- SLAV VLČEK. V PRAZE. NÁKLADEM JANA LAICHTERA NA KRÁL." VINOHRADECtf. 1905. VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA. Chromotypograftcký ústava knihtiskárna Edvarda Leschlngra v Práze. OBSAH. HLAVA PHVNÍ. KARRL HY/VEK zvrAUIA. NAPSAL JAROSLAV KAl\IP"lt. J. Máchův život. 1 II, Máchovo dílo ' 21 HLAVA DRUHA. 'lAN ERAZlllf VOCEL JAKO J1ASNIK NAPSAL ARNE NovÁIL I. Vocelův život. Jeho nove1listika .. , , 36 II. ,Pfemyslovci'. ",. 44 m. ,Meč a kalich' .'" 50 IV, ,Labyrint slávy'. Poslední verše . , . 54 , ~l!.A V A': TÚETÍ, FRANI: PALACKÝ,V LETECH I823-I848. NAPSALI ARNE NOVÁK A JOSEE' PEKAŘ. I. Palackého život a styky společenské v Praze v letech 1823-1848 ... , , , . , .... " ... ,. 62 II. Palackého práce aesthetické a filosofické . . . . . , 70 III. Dobrovský a Palacký. Hrabata František a Kašpar ze Šternberka. Založeni Musea království českého . . . 78 II Strana IV. Vznik obou časopisů musejních. Palacký jako redak- tor. . . . . . . . . . . 86 V. Palackého vývoj jazykový. Palacký rozhodčím ve spo- rech jazykových. . . . . . . . . . . . . . . .. 98 VI. Palackého činnost literárně historická a kritická. . . 104 VIL Palacký jako organisátor práce národní a vědecké . 114 VIII. Palackého prftprava a příprava historická. . . . . . 121 HLAVA ČTVRTÁ. ROZVOJ LITERATURY ČESKÉ NA MORAVĚ DO ROKU I848. NAPSAL JAN KABELÍK. I. Příčiny opožděného obrození národního a literárního na Moravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 II. Počátky nové činnosti vědecké. Spisy buditelské a vzdělávací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 III. Léta 1831-1848. Další práce vlastivědné. Spísy pro lid. Rftznění jazykové. M. Klácel. V. Furch. Fr. Sušil a družina jeho . • . . . . . . . . . . . . . . . . 156 HLAVA PÁTÁ. ŽIVOTNÍ A KULTURNÍ POZADÍ ČESKÉ NOVELLISTIKY LET ČTY.ŘICA'TÝCH A PADESATÝCH. NAPSAL ARNE NOVÁK. I. Žívot v Praze i ve venkovských městech. Rozpor dne svátečního a všedního. Zábavy společenské ..... 189 II. Život ženský. Jeho představitelka M. D. Rettigová. Kultura lásky. Hřbitovy . . . . . . . . . . . . . . 203 III. Český venkov. Umění literární, výtvarné i hudební jej objevuje a ,obrozuje se jím . . . . . . . . . . . 208 III HLAVA ŠESTÁ. FR. JAR. RUBE.s~ A POČATKY NO VOČESKÉ LITERATURY HUlliORISTICKJi;. NAPSAL ARNE NOVÁK. 1. Rubšuv život. ,Paleček' . . 212 II. Rubeš básni k a novel1ista . 219 III. Hajniš a Filípek . . . . . 231 HLAVA SEDMÁ- :JAN PRAVOSLAV KOUBEK. NAPSAL JOSEF HANL š. 1. Mládí, studie . . . . . . " 236 II. Šestiletý pobyt v Haliči . . . . .. 241 III. Návrat do vlasti. Professura českého jazyka a literatury na pražské universitě. Koubek prosaik-učenec . 247 IV. Koubek básník . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256 HLAVA OSMÁ. VACLAV BOLElliÍR NEBESKÝ. NAPSAL JOSEF HANUŠ. I. Mládí, studie . . 285 II. Básně drobné . . 296 III. ,Protichudci' . 301 IV. Nebeského kritiky a jiné drobné články. Listy z Vídně 310 V. Nebeského studie literárně historické. . . . . . . . 322 VI. Nebeského činnost politická r. 1848. Redakce Musejníka a sekretářství Musea a Matice. . . . . . . . . 335 VII. Studie a články z oboru české literární historie po r. 1849 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 342 VIII. Nebeského studie a překlady z poesie světové. Poslední práce a plány z oboru dějin literatury české. Skon. . . . . . .. . 346 IV HLAVA DEVÁTÁ. LYRIKA A DIDAKTIKA PŘEDBŘEZNOvA V RUKA CH EPIG ONŮ. NAPSAL ARNE NOVÁK. Strana I. Od klassicismu k romantice: Jan Herzog, Jan Kocián, Václav Ráb, František Turinský a Karel Simeon Macháček .....................• 357 II. Klášterni sentimentálnost v Cechách: Marie Antonie; Boleslav Jablonský jako lyrik. . . . . . . . . . . . 363 III. Boleslav Jablonský jako didaktik: ,Moudrost otcovská' 369 IV. Bajka v literatuře národniho obrození '" . . . . 374 V. Didaktika vstupuje do služeb zpátečnických: Karel Vinařický a Václav Štulc . . . . . . . . . . . . . 378 HLAVA DESÁTÁ . ..s~TÚROVA ŠKOLA NA SLOVENSKU. NAPSAL JAROSLAV VLČEK. I. Nový ruch na sklonku let dvacátých. Literární Jednoty slovenské mezi studentstvem protestantským. Vliv Kollán'l.v. Prešpurské ,Plody zboru učenců' ... 391 II. Kuzmányho ,Hronka' a její spolupracovníci . . . . . 397 nI. Studentská Jednota literární v Levoči a její ,Jitřenka' 404 IV. Působení L'udevíta Štúra v Prešpurku do r. 1838 .. 407 V. Zástupcové Štúrovi: éervenák a Hurban. - ,Nitra' . 421 VI. Štúr v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . .f32 VII. Štúrova nová činnost v Prešpurku. Jeho odluka jazy- ková 436 VIII. Kollárovi musejní ,Hlasové' a jejich účastníci i stoupenci v Čechách a na Slovensku; Šafařík; Palkovič, Lanštják a Launer. Štúrovci Hurban a Hodža. . . . 446 IX. Štúrovy ,Slovenské Národnie Noviny' a ,Drol Tatrán- sky' 456 X. Hurbanovy ,Slovenské Pohfady' a jeho ,Nitra' 1I.- V. 460 XI. Ondřej Sládkovič . 464 XII. Samo Chalupka . . . .. .. 477 v Strana XIII. Janko Král . . 48 t XIV. Jan Botto. . . 484 XV. Jan Kalinčák . . . . . .489- XVI. Literatura slovenská za povstání r. 1848-1849 .496 HLA VA JEDEN.ACTÁ. ČESKÉ HNUTÍ REVOLUČNÍ R. I848-49 A :JEHO VLIV NA SOUČASNOU LITERATURU NAŠ.l NAPSAL ZDENĚK V. TOBOLKA. I. Ráz českého hnutí revolučního. . .. 50Z II. Politické proudy českého hnutí revolučního. . . . . 51 t lIl. Poměr vlády k revolučnímu hnutí rakouskému a zvláště českému . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . 516 IV. Tisková svoboda za českého hnutí revolučního. . 519 V. Vliv českého hnuti revolučního na naši literaturu . 521 VI. Politické časopisectvo českého hnutí revolučního . 524 HLAVA DVANÁCTÁ. KAREL HA VLÍČEK NAPSAL ZDENĚK V. TOBOLKA. I. Havlíčkovo mládí. Studie v. Něm. Brodě . . . . . . 539 JI. Havlíček v Praze na filosofii a v semináři. První lite- rární plány . . . . . . . . . 543 III. Před odjezdem na Rus .. 550 IV. Cesta na Rus. Ve Vídni a ve Lvově . . . . . . . . 553 V. Na Rusi. Havlíčkovy studie a myšlenkový přerod. - Literární plány . . . . . . . . . . . . . 554 VI. Havlíčkovy překlady z Gogola . . . . . . 564 VII. Havlíčkovy epigramatické práce na Rusi . 569 VIII. ,Obrazy z Rus' . . . . . . . . . . . . . 572 IX. Návrat z Ruska. Kritika Tylova ,Posledního Čecha' . 577 X. Havlíček jako redaktor ,České Včely' a ,Pražských Novin' . . . . . . . . . .583 XI. Havlíčkova politická praxe. . . . . . 596 VI Strana XII. Havlíčkovy ,Národní Novíny' . . 598 XIII. ,Šotek' . . . . . . . . . . . . 611 XIV. Založení ,Slovana'. - ,Slovan' .613 XV. ,Duch Národních Novin'. - ,Epištoly kutnohorské' . 620 XVI. Politické zásady Havlíčkovy . . . . . . . . 624 XVII. Havlíčkův boj s reakční vládou . . . . . . 649 XVIII. Překlad Voltairových ,Některých pověsti' . . 652 XIX. Po zastavení ,Slovana'. . . 655 XX. Havlíček v Brixenu . . . . 657 XXI. Havlíčkovy dny poslední . 668 HLAVA TŘINÁCTÁ. KAREL HA VLičEK BAsNiK NAPSAL JAN JAKUBEC. I. Havlíčkovy německé verše z doby gymnasijni. Prvni pokusy v českém básnění. Radikálni básně bojovné a politické. ,Dumka na Batelovském vrchu' . . . . . 670' II. Epigramy Havlíčkovy . . . . . . . • . . . . . . . 677' III. Havlíčkova příprava k povoláni spisovatelskému. Havlíčkovy názory o básnictví a kritice. Havlíčkovo vy- stoupení proti běžnému vlastenčení '" . . . . .685- IV. Havlíčkovy práce veršované v letech 1846-1848. Po- litické parodie . . . . . . . . . . . . 696 V. ,Křest sv. Vladimíra' . . . . . . . . . . . . . . . 700 VI. Havlíčkovy záměry literární po zastavení ,Slovana'. Básnické práce v Brixenu: ,Tyrolské elegie'. ,Král Lávra'. Zlomky z cyklu ,0 posledních věcech člověka'. Veršované překlady . . . . . . . . . . . . . . . . 704 VII. Význam poesie Havlíčkovy. Celková charakteristika . 712 Rej s tří k j ni e n . . . . . . . . . . . . . . . . 721 SEZNAM VYOBRAZENÍ. Strana 1. Karel Hynek Mácha . . . . . . . . . . . 3 2. Litoměřice . . . . . . . . . . . . . . . 16 3. Máchi'Jv pomník na hřbitově v Litoměřicích 20 4. Chrám sv. Barbory v Hoře Kutné. 38 5. Jan Erazim Vocel (s podpisem). . 40 6. Dům Měchun1v, později Palackého 68 7. Šternberský dům na Menším městě pražském 80 8. Kašpar hr. ze Šternberka. . . . . . . . . . 82 J. České Museum v paláci Šternberském na Hradčanech 87 10. ,Lasopis Společnosti vlastenského Museum v Lechách' (tit. list). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 91 ll. ,Monatliche Ausziige alt und neuer gelehrten Sachen' . 141 12. Alois Vojtěch Šembera. (Podle podobízny z r. 1848) . 161 13. Matouš František Klácel . 169 14. Vincenc Furch . 179 15. Fr. Sušil . 182 16. Ples 21. srpna 1845 v sálech hradu pražského při slav- nostním zahájení státní dráhy v Praze 192 17. Společenský ples v Praze v letech třicátých. (Podle teh- dejšího vyobrazení v ,Erinnerungen') . . . . 200 18. Ukázka iIlustrací ,Palečka' (sv. V.) . . . . .214 19. ,Paleček, milovník žertu a pravdy' (tit. list) . 215 '20. Rubšův náhrobek na hřbitově skutečském. . 218 21. Doctorovi Bowringovi. (Ukázka rukopisu Koubkova) . 255 22. Náhrobek]. P. Koubka v Blatné . 263 23. Kokořín z let čtyřicátých. . . . . . . . . . . .. . 284 VIII Strana 24. Autograf z Nebeského pozfistalosti . . . . . . . . . . 308 25. V. B. Nebeský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337 26. Titulní illustrace k ,Myrhovému věnečku' Marie Antonie 364 27. Rodný dfim B. Jablonského v Kardašově Řečici . 367 28. Karel Vinařický . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380 29. ,Varito a lyra' (tit. list) . . . . . . . . . . . . . . . 385 30. Karel Kuzmány. (Podle obrazu z let šedesátých XIX. sto- letí) 398 31. L'udevít Štúr. (Podle obrazu z let padesátých XIX. sto- letí). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409 32. M. J. Hurban. (Podle obrazu z r. 1848) . . . . . . . . 423 33. Ondřej Sládkovič. (Podle obrazu z let šedesátých XIX. století) . . . ; . . . . . . . . . . . . . . . 467 34. Samo Chalupka. (Podle obrazu z let šedesátých XIX. století). 479 35. Jan Botto. (Podle obrazu z let sedmdesátých XIX. stol.) 485 36. Jan Kalinčák. (Podle obrazu z let padesátých XIX. stol.) 490 37. Karel Havlíček Borovský. (Podle obrazu z r. 1849). . 545 38. ,Pražské Noviny' 1, ledna 1846, Č. 1. (Ukázka textu) . 588 39. ,Národní Noviny' 9. ledna 1849, Č. 7. (Ukázka textu) . 60r 40. ,Šotek'. (Ukázka illustrací.) . . . . . . . . 613 41. ,Slovan' Č. 19, r. 1851. (Ukázka textu.) ..... . 618 42. ,Epištoly kutnohorské'. (Ukázka rukopisu Havličkova) . 623 43. Brixen v červnu roku 1854. . . . . . . . . . . . . . 658 44. Karel Havlíček (Podobizna druhá ze sklon~u let čtyři- cátýth XIX. stoL). . . . . . . . . . . . .. .,. 715 HLAVA DRUHÁ. JAN ERAZIM VOCEL JAKO BASNÍK. NAPSAL ARNE NovÁK. 1. Vocelův život. Jeho novellistika. Pokolení vyrůs,tající v dobách malých myšlenek a malých činů se zvláštní zálibou vyhled;lvají nasycení svojí zj~třené touhy po velikosti v časové nebo mistn.í dálce. Obklopena jsouce seslabeným a nicotným životem, nalézají v dějinách život zvýšený a. slavný; s výrazem únavy pohlížejíce na malicherné živoření nepatrných oi)čanů, větí, že jen v historické mlze šeří se mohutné postavy reků.. Co jim úplně schází v ptítomnosti, to kladou do minulosti a tak s mělkým slohem rndlé exist~nce sdružují slepé téměř uctívání hrdinství dějinného. Tímto zákonem psychologie národní vysvětluje se krajní rozvoj literárního a uměleckého historismu v Čechách za let čtyřicátých, jež jsou dobou svrchované mdloby a malosti životní. Tehdy učí ředitel pražské akadernie malířské Kristian Ruben své žáky prom~ňovati válečné i lyrické výjevy českých kronik ve vy.chrtlé kartony a přeplněná plátna; tehdy dramatikové VOCELŮV ŽIVOT. VLIVY KUTl\OHORSKÉ. 37 od Klicpery po Macháčka oživují divadelní prkna zástupy bojovných rytítu zúčastněných v nejrozmanitějších státních akcích a zapletených do schematických poměrů milostných; tehdy Klicpera i Tyl, Jan z Hvězdy i Chocholoušek soustteďují zájem české novellistiky na historickou povídku; tehdy pokládány jsou za nejvýznačnější díla poetická veršované knihy Vocelovy, psané spíše učeným historikem nežli rozeným básníkem a pozorující i ptítomnost barevnými skly dějinné minulosti. Dusledný historism V ocela básníka podložen jest zevrubnými studiemi odborně dějepisnými, v nichž se posléze úplně ztrácí jeho individualita spíše pedantická než impressivní, a ukájí svuj pud detailního sběratelství a monografického zkoumání, který byl silnější nežli schopnost tvurčí; tato studia však vyrustají zcela organicky z rodné půdy Vocelovy. Kutná H'ora, v níž JAN ERAZIM VOCEL 1 se jako syn duchodního kontrolora narodil 23. srpna r. 1802,ský- 1 Zevrubného vylíčení zajímavého života Vocelova posud se nedostává. Nejúplnější bíografická data podává J.Malý v Riegrově ,Slovníku Naučném'. Když 17. prosince 1902 pořádaly ,Archaeologická komisse při České Akademii' a ,Archaeologický sbor Musea král. českého' slavnost na počest stých .narozenin Vocelových, byla o ní vydána zevrubná zpráva, obsahující přednášku J. L. Píče ,0 Vocelově Pravěku země české', rozpravu K. Chytilovu ,0 působení Vocelově v oboru dějin umění' a úvahu J. Vrchlického ,Vocel básník'. Pokud tato poučná a nestejnoměrná publíkace podává úhrnný a soustavný obraz o indiviqua/itě a činnosti Vocelově, bylo ukázáno v ,Listech filologických' r. XXX., na str. 380-388. Vocelův význam básnický, jitIiž naše úvaha předem se zabývá, ocenil v jemné a učené své stati ,Jan Erazim Vocel co básník' Karel Šmídek v ,Osvětě', r. V., 1875; Šmídkoyu stat, jež ,pf'es rozvleklo5t některých aesthetických vývodů a přes násilnost některých parallel zůstává podnes CHRÁM SV. BARBORY V HOŘE KUTN~;. tal a počátkem XIX. věku malebný a barvitý dojem neporušeného města středověkého. Rena\ssance a barok prací základní', doplňuje hledisky literárně historickými studieJaroslava Vlčka ,Vinařický a Vocel' (,Z alIegorické didaktiky let čtyřicátých'), zahrnutá do knihy ,Několik kapitolek z dějin naší. poesie', v Praze 1898. VOCELŮV ŽIVOT. VLIVY KUTNOHORSKÉ. 39 jen místy a v podružnostech dotkly se gotického rázu starobylé residence mincmistrův a šepmistrů; na arkýřích vzdušných chrámů i na štítech a baldachynech nákladnických domů, v kamenných sadech lupenů, kytic a fiál dřímalo neporušené kouzlo pozdní gotiky, připomínající klassickou dobu ,českého Norimberka', kdy na úzkých ulicích a nes četných pláccích mísili se panoši královi s horními maršejdníky a knapy, kdy štajgéfi a haštpéfi sváděli četné půtky s kameníky a parléři, a kdy bohaté měšťanstvo o závod s horními hofmistry a mincmistry zakládalo kaple a oltáře. Tento pronikavý dojem středověkého města, který v mladistvém Vocelovi rozvíjel spíše archaeologický smysl pro historickou malebnost než ideový zájem o skryté sily, jež ovládají dějiny, mísil se s hlubokou elegičností rozptýlenou nad městem. Hory Kutné byly již tehdy městem mrtvým: pregéřství zaniklo již v XVII. věku, pruská okkupace a hrozné požáry ochudily měšťanstvo v století XVII!., a první léta nového věku byla tudíž dobou svrchované hospodářské a veřejné tísně. Dvojí tuto náladu čerpanou z domácího ovzduší, půvab středověké pitoresknosti a historické elegičnosti, živil Jan Erazim Vocel též horečným čtením, které vedle romantické novellistiky se zvláštní zálibou klonilo se k hojnému kronikářství rodného města. Charakteristický jest zajisté častěji uváděný při běh, že Vocel jako hošík dlouhé dny trávil nad iniciálkami a miniaturami Bible Kutnohorské z r. 1489, ,v jejíchž illustracích obráží se plně život, kroj a zbroj doby gotické a ozývají se ještě reminiscence na válečnictví husitské'. (K. Chytil na uv. m.) Dojmy ty ozývají se i v literární produkci gymnasisty Vocela, jíž dilem na veřejných zkouš- kách gymnasia píaristského v Praze, dílem pří slav·· nostech domácích dostalo se šírokého fora. Zachovala' se nám z ní společenská píseň ,K r v očí š e' v běžném' slohu tehdejší vlastenecké deklamace, sdružující oslavu české révy a jejího dárce Karla IV. s nadšením slovan-' VOOELŮV ŽIVOT. VYOHOVATELSTVÍ ŠLEOHTICKÉ. 41 ským, a osudová tragedie ,H ar fa' (1824) 2, V níž Vocel Mlillnerovské a Houwaldovské motivy sloučil s romantickým líčením dalekého pravěku českého z doby pohanského knížete Neklana. Krátká léta zprvu filosofických, později právnických studií v Praze a ve Vídni odvedla Vocela z ovzduší domácího historismu, ale poskytla opětně vítanou možnost postaviti dějepisnou a archaeologickou zálibu na podklad přesně vědecký. Když pak plných sedmnácte let (1825-1842) Vocel jako vychovatel pobýval ve vynikajících rodinách šlechtických, u hraběte Eugena Černína, Pallaviciniho, Leopolda Šternberka, knížete Salma a hraběte Harracha, nalézal vzácnou příležitost hleděti na historické otázky s vyššiho stanoviska kultury evropské. Vychovatelské povolání zavedlo jej na uherskou pustu i do středověkých měst hollandských, otevřelo mu salony vídeňské šlechty i vzácné sbírky starožitnické na venkovských zámcích českých aristokratů, naučilo jej všem germánským a několika románským jazykům, usnadnilo mu bedlivá studia přírodovědecká, zejména mineralogii, a vtisklo zvláštní ráz jeho osobnímu vystupování. Elegantní a nehezký muž nervosně zamračené tváře dovedl vybraností způsobů maskovati mohutnějící ztrnulost a pedanterii, a uměl odměřeným klidem pohybův ukrývati osobní nedůvěru a úzkostlivou opatrnost. Za dlouholetého pobytu V ocelova v rodinách šlechtických vznikají četné práce literární psané zpěněnou, barvitou němčinou pozdějšiho údobí romantického, jež otiskl většinou ve vídeňském časopise ,Jugendfreunď K. Hock.Vedle komedií ,Der Sterndeuter' (1832) a 2 Zevrubný rozbor obsahu, motivfi. jakož i kritiku bědné techniky tohoto nezdařeného pokusu podal Jaroslav Kamper v II. svazku tohoto dila na str. 358-362. Literatura česká devatenáctého století. lIL/I. 4 42 VOCELŮV ŽIVOT. JEHO NOVELLI8TIKA. ,Das Trauerspiel' (1833) a romantické básně ,Der Se e fti r s ť (1834) jsou tu nejhojněji zastoupeny historickénovelly ,Der letzte Orebiť (1832), ,Der Malt h e ser ode r der R li c k w e g des Leb e n s' (1832), ,Die Burg Buchlau' (1832), ,Der Krystallograf' (1834) a ,Der Alchymisť (1838). Některé dodatečně Vocel přeložil do češtiny a vydal v ,Květech', kdež představují se jako součástky řetězce historicko-romantické novelly české, jak ji pěstovali Tyl, Chocholoušek a Jan z Hvězdy. ,Poslední Orebita' a ,Hlatipis e Cl . jsou z prací těch nejen nejznámější, nýbrž i nejrázovitější. V ,P o s led ním O r e bit o v i' se Vocel přenáší do historického údobí, k němuž se vrátil na konci cyklu ,Meč a kalich' a v prvních scénách ,Labyrintu slávy', do doby posledního, zmírajícího táborství. Slučuje pod praporem Jana Korvína myšlenku husitského bratrství a jihoslovanské svobody, reminiscence na českou historii i srbské zpěvy národní. Hlavní však zájem této novel1y bez složitější zápletky soustřeďuje se na krajinná líčení uherské pusty v noci, mezi šumem rákosí a pod plavým svitem měsíce, v barvách ponurých, v konturách ztrhaných: Vocel znal tuto scenerii z vlastního poznání, bylť tehdy právě vychovatelem u hraběte Pallaviciniho v Uhrách. Archaeologa, dějepisce umění, spekulujícího přírodního filosofa projevuje novella ,H 1 a tip i s e c', kterýžto podivný termin jest překladem německého názvu .,Der Krystallograf'. Scenerie Rudolfovy Prahy, vnitřky alchymistických laboratoří, přijímací síně ve vynikajících domech, lidová rušná shromáždění, krojové jednotlivosti líčeny jsou tu zevrubně jako později v ,Labyrintu slávy' VOCELŮV ŽIVOT. JEHO NOVELLI8TIKA. 43 scény V kolleji a krčmě; Vocel antici poval tu novellistické líčení doby Rudolfovy, jež po odborném zkoumání a publicistické akci F. B. Mikovce stalo se tak oblíbeným v rukách J. J. Kolára a ]. Svátka. Děj jest dosti obyčejný: rehabilitace výtečného a zavrženého učence, odhalení, že jeho nejvěrnější žák jest jeho synem, šťastný sňatek synův s milovanou dívkou, prozrazení nízkých piklův a nepravostí hanebného milce Ivrálova - toť motivy spřádající děj dramaticky dosti pohnutý. Vocel sám kladl důraz na něco zcela jiného, na filosofii krystallografickou, jež pozorováním nepatrné hlati nerostné dospívá ke koncepci jednoty všehomíra a tím zároveň ideje božstva; filosofii kladenou nikoliv anachronisticky do doby Baconovy, Browneovy, Agricolovy, Paracelsovy, kdy ,pojetí ptírody, které dotud bylo poetické, stává se mechanickým'. V ,Hlatipisci' se nad to historism V ocelův povznesl k umění scénické tragiky, kterouž marně hledáme jak v ,Přemyslovcích" tak v ,Meči a kalichu' a v níž ze značné části spočívá básnická hodnota ,Labyrintu slávy'. Jest to výjev v přijímacím sále Budovce z Budova, kde s vědomím své moci a vznešenosti shromáždí se celý vzdělaný svět doby Rudolfovy, od Hájka z Hájku po Haranta z Polžic, od Keplera po Lomnického, od Vestonie po Evu z Lobkovic. Pojednou do slastného plesu renaissance, do hrdých projevů radosti a síly padne strašný černý stín; temný, zasmušilý, ptísný Tycho de Brahe odhalí Jeseniovi, Budovci a Harantovi jejich strašný konec na popravišti. Vocel suggestivně vylíčil zděšený úžas, kdy sálem plesu a radosti ponuře kráčí ,maska černé smrti' s jistotou a neodvratností kyvadla. 4* II. ,Přemyslovci. ' Romanticky zbarvené tyto skladby zřetelně se liší jedním rysem od tehdejší české historické novellistiky i poesie: úplným nedostatkem ideje národnostní. Autor sám vy:.mává, že ,žádného podílu neměl ve snažení literárním, již tenkráte v Čechách zdařile se vyvinujícfm' {v předmluvě k ,Přemyslovcům' z r. 1863). Tehdy však náhle inspirovala jej ,Nová kronyka česká' F. M. Pelda ,znamenitější výjevy starší historie české v básních opěvovati'. Prvním výsledkem bylo několik epických básní, otištěných v ,Květech českých' a v ,Časopise českého Musea', jež doplněny v rozsáhlý cyklus vyšly na podzim r. 1838 s titulem ,Přemyslovci'. Dosti mechanické zrýmování osvícenské kroniky Peldovy opírá se o ideové pozadí, jež lze stručně charakterisovati jako sloučení rytířského romantismu západoevropského s domnělou slovanskou dávnověkostí, zpodobenou podvrženými památkami RKZ, a zároveň jako sdruženi historického elegismu s konvenčním vlastenectvím let třicátých a čtyřicátých. Tyto ideové kořeny básnické sbírky Vocelovy leží obnaženy v jeho vědeckých úvahách namnoze pozdějšího data. 1 Na celý středověk hleděl Vocel se stanoviska rytířského a gotického romantismu, který zdůvodněn jest tradicemi rodného města, hlubokými vlivy západo.evropské archaeologie a kulturní historie a posléze i odbornou spekulací aesthetickou. Proti normalisujícímu klassicismu a hellenismu, jenž ovládá architekturu i ar- 1 Odborné ocenění Vocelova významu v oboru archaeologie .a dějin umění viz v příslušných úvahách tohoto díla. ,PÍ{gMYSLOVCI. ' chaeologickou vědu na rozhraní století, vzdouvá se v třicátých a čtyficátých letech ve Francii i Německu mohutné proudění duchů, talentů, dilettantův a amateurův, a pod válečnými hesly ,antiquités nationales' a ,die Kunstgeschichte' za vedení ďAgincourtova, brattí Boisserée, Kuglerova a Otteova podniká soustavnou akci pro gotiku, v níž v XVIII. věku uctívá německý ,Sturm und Drang', modlící se u hrobu Erwina von Steinbach, ryzí umění národní, kdežto Viollet le Duc v století XIX. ji definuje jako typický projev národní povahy francouzské.2 Syn gotického města pfivinul se k tomuto směru, modifikoval si jej v českém národním smyslu a podepfel jej idealistickou spekulací aesthetickou. Vyžaduje vyjádfení posvátné krásy duševní formou symbolickou a nalézá vyplnění svého požadavku jediné v kfesťanském umění gotickém. 3 Čím mu jest v oblasti umělecké gotika, tím jest mu v životě stfedověkém vůbec rytÍfstvL V obšírné úvaze o rytífství ve svých ,Grundzlige der bohmischen Alterthumskunde' (1845) Vocel důrazně prohlašuje rytífství za blahodárnou a nevyhnutelnou formu stfedověkého života, nutně plynoucí z reakce kfesťanství proti hrubé válečnické povaze mladistvých národů; snaží se však samostatně ukázati, že ještě pfed uvedením chevalereskního rituelu francouzského a německého vládl v (echách ,pravý národní duch rytífský' a uvádí jako jeho doklad tažení českých vojů proti 2 Obšírně o těchto cizích vlivech na archaeologický a kulturně historický názor Vocelův vykládá ve své úvaze K. Chytil na str. 14.-16. 3 Srovn. spisek , Vyvinováni křesťanského umění' (v Praze r. 1852). 46 ,PŘEMYSLOVO!. ' Milánu r. 1158, k němuž .i V ,Přemysl ovcích' obracel pozornost a podiv. Jako takové národní rytíře, skrývající pod pancířem ,něžnou lásku k ženě, zbožné křesťanství a hrdinnou udatnost', Vocel zobrazil reky svojí sbírky ,Přemyslovci'. Přirozeně zvolil i básnickou formu, která podle názoru jeho doby úplně odpovídala středověkému romantismu: romanci rytířskou. Ve stopách koncisních rytířských skladeb Schillerových, které pod pevným krunýřem dějovým chovají vždy poučku mravní, často až triviálně všeobecnou, jala se starší i mladší romantika německá básnicky zpracovávati možné i nemožné látky středověké formou romance. Od Schleglův a Tiecka až k Fouquéovi a švábské škole básnické rytířská romance prožívá málo úspěšný vývoj: psychologické pojetí lásky a zbožnosti se sice prohlubuje, ale životní pravděpodobnosti stále ubývá; rytíři jsou neohroženější a neohroženější, obludy a hrůzy, s nimiž podstupují boje, strašnější a strašnější, zkoušky odvahy a lásky krutější a krutější, sličné rytířské dámy stále nyvější a ubledlejší. Tento romantický svět nikoliv z masa a krve, nýbrž, jak se právem posmíval Heine, ze železa a citu, přenáší na českou půdu v letech dvacátých Jan z Hvězdy, typický zástupce rytířské romance u nás; Vocel, jenž v ,Přemysl ovcích' vstoupil v jeho stopy, nedostihl tu většinou prosté pádnosti a stručné malebnosti Markových nejzdařilejších romancí. Zbásnil-li křesťanské údobí vlády Přemyslovcův Vocel ve slohu rytířsko-romantickém, zvolil pro zobrazení českého pohanství barvy z obou hlavních podvržených památek rukopisných, jichž byl podrobným znatelem a nadšeným obdivovatelem. Nestavěl jich ,PŘEMYSLOVO!. ' 47 pouze v tendenční protiklad k zlomkovitým památkám cizím, na př. k Merseburským zaříkacím formulím (pti pffležitosti referátu o Grimmově vydání těchto fragmentů v CCM. 1847), nevyvyšoval jich pouze nad cizí poesii prostonárodní jako nad ,Nibelungy', nýbrž dával přednost jejich komposici a detailům i před uznanými uměleckými díly básnickými, jako před epopejí Tassovou nebo Wolframovým ,Parcivalem' (vesměs v ocenění ,A e s t h e t i c k é h o v Ý z n a m u b á sní Krá I odvorského rukopisu: Záboj a Jaroslav,' CCM. r. 1854). Nejšíře a nejnadšeněji se Vocel zabýval rukopisnými padělky v ,Grundzi.ige der bohmischen Alterthumskunde' (na str. 67-77). Rozebrav podrobně jednotlivé skladby a přirovnav je pfípadně ke skladbám nordických skaldův a kaledonských bardův, od nichž se liší hlavně prý čistě slovanskou humanitou a mírným zpodobováním klidných scenerií přírodních, shrnuje (na str. 75) svůj úsudek ve slova: ,Dns aber, denen die Sonne der Autklarung freundlich leuchtet, mi.issen jene vorchristlichen Dichtungen als ein bleibendes, unvergangliches Eigentum unseres V olkes i.iberaus wert sein; sie sind, wenn auch nur Fragmente eines Ganzen, doch der volle harmonische Akkord des machtigen Melodienstromes, der bereits in uralter Zeit das Leben unserer Vorfahren bewegte.' Zvláštní důraz klade na představu domácích pěvců, kteří ,jako nordičtí skaldové srdce Slovanů k vznešeným činům rozněcovali'. Takové pěvce uvádí v ,Přemyslovcích' několikráte přímo, namnoze vkládaje jim do úst slova z rukopisných padělků: na ,Hodech krále Václava I.' recituje harfeník nejdramatičtější místo z ,Jaroslava'; královna Kunhuta ve svém hoři nad mrtvolou Otakarovou žaluje písní ,Ach, ty ráže, 48 ,PŘE MY BLO VCl.' krásná róže'; do druhého pozdního vydání nově přijatá skladba ,Pěvec neznámý' staví nejen v protivu cizí poesii rytířskou a domácí básnictví národní, nýbrž i v slohu rukopisné romantiky definuje národní pěvce jako nositele posvátných tajemství vlasteneckých. Elegický dojem, jejž Vocel duchem prožívá v mohutné periodě dějinné, osudem jsa upoután k době politické mdloby, srovnati lze s bolestným steskem, jejž v mládí pociťoval, podivuje se v městě hospodářsky ujařmeném pomníkilm politické i majetkové moci.! Zádumčivý ten tón Vocelem nejvroucněji vyzpívaný v ,Elegiích Beskydských' (v ,Květech' r. 1839), jenž v dějinách vidí ponurou minulost, z které nezilstalo přítomnosti nic než vyčítavě malý dnešek, jest v ,Přemyslovcích' dosti hojný; jsou jím podloženy básně ,Duma u hrobu Přemyslova', ,Duma posledních pohanil', ,Moravské pole', ,Vidění' a ,Hroby Přemyslovcil'. Ale zádumčivost jest přehlušována tendencí, smutek vlasteneckým programem, tichá reflexe běžným slovanstvím: Vocel použil kronikářských údajilv, aby hřmotně velebil řeč a národnost, českou politickou autonomii i vládu slovanskou, domácí svobodu i lidovou poesii, aby odsoudil odrodilství a nevděk rodákil, germánskou závist i maďarskou dobY\Tačnost.4 ,Přemyslovci' jsou úhrnem dilkladné kompendium vlastenecké didaktiky. Leč ze čtyř těchto ideových kořenil, z rytířského romantismu, z kultu fiktivní slovanské dávnověkosti, z historického elegismu a z konvenčního vlastenectví vyrilstá dílo chatrné a mdlé. Chronologická excerpta z kroniky netíhnou k nižádnému ústřednímu bodu; bez uspořádání, 4 Doklady zevrubně snesl Jaroslav Vlček na uv. m., str. 116-118. ,I'Í{EMYSLOVCI.' 49 bez jednoty střídají se scény hrdinské s výjevy idyllickými, postavy dějinně významné s nepatrnými figurami episodickými, politické půtky domácí s bohatýrskými boji obrannými; ani cyklické sestavení několika historických period, jako je na př. tažení krále Vladislava do Italie, vláda Přemysla Otakara 11., tragedie Vršovců, neposkytlo dílu částečné jednoty. Vocel, jenž vůbec nevynikal schopností podati hlubší ideový podklad dějin, nevykořistil zde ani svůj bohatý dar dobového koloritu, archaeologického detailu: a tak tato snůška rytířských romancí a lyrických vložek působí se všemi svými velikými slovy dojmem pouze papírovým. Nedostatečná komposice a povrchní provedení stupňovány jsou hrubými vadami formálními. Vocel, jenž neměl smyslu pro formu t. zv. vnitřní čili pro stil, který jest úplným souladem obsahu a poetického tvaru, rozlomil svoji skladbu v nahodilé útvary strofické a veršové. Ač veršoval špatně, kdykoliv se pokoušel o řady daktylské nebo daktylsko-trochejské,5 ač namnoze psal mdlými assonancemi a planými rýmy, se zálibou volil umě~é formy básnické, komplikoval, měnil je násilně, tak že v prvním vydání ,Přemyslovců' stěží lze nalézti strofu, jež by při recitaci zněla jasně, plně a česky. Teprve v opožděném vydání druhém r. 1863, rozmnoženém o řadu básní, hrubé tyto jazykové a veršové nedostatky aspoň částečně byly vyrovnány. Ale obecenstvo nečtlo básně ani zrakem přísného posuzovatele hodnoty umělecké, ani s kritickým měřítkem historika, žádajícího buď výklad ideový nebo věrnou dějinnou evokaci, ani posléze s důraznými po- r, Upozornil na to J. Král ve své studii ,0 prosodii české', v ,Listech filologických' XXI, str. 430. Literatura česká devatenáctého století. ULIL 5 50 ,PŘEMYSLOVOI'. ,MEÓ A KALICH'. žadavky uhlazenosti formální; čtenářstvo širší v době politické malosti se spokojovalo zrýmovanou kronikou velikosti dějinné a bylo nadšeno úhrnnou snl'1škou vlastenecké didaktiky. Vocel sám v předmluvě druhého vydání jasně vykládá důvody vnějšího úspěchu díla. ,Přední příčina příznivého výsledku toho byla idea národnosti, podstatný živel básní těch tvořící. Obecenstvo české nalézalo v ,Přemyslovdch' ozvěnu toužení svého po možnějším hnutí národního života, tehdejšími neblahými okolnostmi sklíčeného; nalezlo tu nejednu myšlenku zřejmě vytknutou, která se až dosud před ve· tejností tajiti a bedlivě střežiti musela." Ač někteří znalci shodovali se s úsudkem Chmelenského, jenž (v listě Čelakovskému 30. října 1838) ,Přemyslovce' případně nazval ,matnými a pracnými" přece všeobecné mínění stavělo je vysoko. Nad jiné charakteristický pro populární ocenění ,Ptemyslovců' jest výrok současně učiněný dvěma osobami vzájemně úplně cizími na samých hranicích českého jazyka: professor vojenského učiliště v Novém Městě u Vídně T. Burian a báňský akademik Jedlička ve Štávnici mínili, že ,Př~myslovci' jsou pro Čechy tím, čím ,Slávy Dcera' pro všecky Slovany.6 III. ,Meč a kalich'. Pohodlnou a suchou manýrou ,Ptemyslovcl'1' jal se Vocel chronologicky veršovati další děje české. Pro dobu Lucemburskou přinášel si zvláštní zájem. Cesty za- 6 Píše o tom J. Pospíšil T. Burianovi 16. února 1839; dopis jeho (č. 40) viz v listáři ,Z dob našeho probuzení', vydaném F. Čenským v Praze 1875. ,MEČ A KALICH'. 51 vedly jej r. 1836 do vlasti rytířského rodu francouzského, ale historická kotist, kterou tam doufal vyzískati, byla pr.askrovná. Jan Lucemburský, jako typický repraesentant západního rytířství, byl předmětem zvláštního podivu Vocelova; v ,Grundzuge der bohmischen Alterthumskunde' (str. 181-183) kreslí jej jako vyvrcholení rytířského mravu v Čechách a pti rovnává jej ke králi Artušovi; podle názoru Vocelova kupí se i kolem krále Jana stolní družina rytířská, z níž Vilém Zajíc z Valdeka, Plichta ze Žerotína, Čeněk z Lípy a ,Klimberk, rytíř smělý, mladý, dobrý druh dospělý' vynikli nejslavněji. Ke Karlu IV. Vocel byl veden zájmem dějepisce umění. Nadšený oslavovatel českého trecenta zevrubně studoval ma1fřskou školu Karla IV. a jejího hlavního představitele Tomáše z Modeny, jehož domnělý český pilvod vědecky vyvrátil. Nechápaje doby té s vyššího hlediska historického, ulpíval na statickém pojímání její kultury, jež projevuje se onou ,ódou, v níí. naprosto pohřešujeme vznešenější vzlet básnický, vyšší citil horování'. 1 Tímto zpilsobem první obsažnější díl ,Meče a kalicha' opětně spočívá na rytířském a gotickém romantismu jako ,Přemyslovci'. Rytířskou udatnost, vlastenecké nadšení Vocel nalézá i ve válkách husitských, jichž lidovému, mravnímu a společenskému charakteru vil bec nerozuměl. Úzkostlivý konservativec, choulostivě se strachující o pohodlný klid svojí studovny, hrozil se rozpoutané síly, nešetřící daných útvaril; ztrnulý archae olog a mikrologický dějepisec umění nedovedl pochopiti bouře, jejíž blesky srážely románské oblouky a gotické klenby. V ,Grundzuge' líčí husitství jako velký rytířský turnaj, jehož opravdovost zašla 1 K. Šmídek na uv. m., str. 286. 5* 52 ,MEČ A KALICH'. příliš daleko; v druhém díle ,Meče a kalicha' opětuje se totéž zvrácené pojetí. Sloučení romancí z doby Lucemburské a z doby husitské, jak je podává ,M e č a k a I i ch' vydaný roku 1843, jest nahodilé a vnější; jednoty v knize opět nenÍ. Vocel snažil se zjednati jakousi soustředěnost: seskupuje romance v pevnější celky, doprovází je medita- ivními a lyrickými partiemi, vkládá historický děj do rámce fantasmagorických vidění a nebeských scén, ale báseň bortí se mu pod rukama v nesouměrnou spoustu epických jednotlivostí a lyrických uzavřených čísel. Formální roztrženost a nedostatek komposice jsou však sdruženy v ,Meči a kalichu' s nesprávností a vadností nazírání. Postavy XIV. a XV. věku, které Vocel modeloval si slohem rytířské romantiky, obestíral anachronistickým vlastenectvím a slovanstvím své doby: osamělá královna Alžběta zpívá tóny vlastenecké elegie; polabští Slované stěžují si do svých strastí humánnímu Karlu IV.; Žižka deklamuje uprostřed válečné vřavy o podřízení osobních zájmů vlasti; Prokop Veliký přeje si vlast ,přivinouti k prsoum toužebným'; husitští bojovníci táhnou na pomoc ,tam, kde otroctví řetěz bratry svírá slovanské'. A tyto prázdné a duté tirády, o nichž autor se domníval, že ,jsou básněny v pravém českém a slovanském duchu/2, psány jsou v době, kdy Fr. Palacký sbíral a pořádal látku k III. svazku svých ,Dějin národu Českého', t. j. k dějinám českého husitství, kterýžto svazek sám je nepřímým odsouzením Vocelova pojímání. Avšak ještě patrnějšího, opět nepřímého vy- 2 Vocelův dopis, v němž se čte tato zmínka, částečně otištěn jest II Šmídka na str. 205; avšak i Jar. Vrchlický ve své úvaze shledává, že ,forma je jednotnější, češtější, s!ovanštější'. ,MEÓ A KALICH'. 53 vrácení dostalo se V ocelovi r. 1845. Českoněmecký básník Moritz Hartmann, inspirován jsa titulem knihy Vocelovy, vydal v Lipsku sbírku historických ballad a politických meditací ,Kelch und Schwerť; a tu podařilo se německému lyrikovi, jenž odchován byl politickým a sociálním liberalismem let čtyřicátých, proniknouti k náboženskému a společenskému podkladu husitského hnutí, jež, třeba že zbarveno tendencemi moderními, u Hartmanna proniká v dějinné své velikosti a síle. Než ani v rozvoji novočeského básnictví ,Meč a kalich' neznamenal pokrok, přirovnáme-li na př. báseň ,Prokop Velký' (páté číslo cyklu ,Poslední sen') k podobné epické skladbě ,Prokop Holý', kterou Fr. L. Čelakovský vřadil do ,Ohlasu písní českých'. Ani Čelakovský, právě tak jako Vocel, nezachytil mravní a náboženský smysl husitství; i jemu jsou táborští bojovníci jen neohroženými válečníky, neúprosnými mstiteli. Čelakovský neidealisuje, válku vykládá temnými motivy lsti a pomsty; hromadí ukrutné činy a děsivé výjevy a rozestírá náladu balladické hrůzy nad celým dějem. Jeho Prokop Holý vztekle točí palcátem nad hlavou, ze žhavých zraků rozesílá blesky, snuje ďábelské záměry, šípem ukutým ze špice, na níž trčela hlava jeho příbuzného, mstivě střílí po odpůrci: husitské boje jsou tu souzeny s hlediska nespoutané síly, které se básník podivuje. Proti tomuto hroznému bohatýru jest Vocelův Prokop Velký ubohý rytíř smutné postavy. S ,bolnými prsy' chodí Prokop ve svém stanu a zakrývaje si oči, pronáší sentimentální monology, v nichž oslovuje vlast jako stydlivý milenec čtyřicátých let svoji snoubenku, a pak ,ruce založe, oko vlhké klopí'; posléze, aby uklidnil zdrceného svého druha zprávou o neústupnosti 54 ,LABYRINT SLÁVY'. POSLEDNÍ VERŠ~:. vzdorující Plzně, pronese delší deklamaci o budoucí slávě v dějinách a komanduje k útoku: husitské boje jsou tu souzeny přecitlivělým srdcem lyrického pathetika. Rozdíl pojetí sdružen jest s rozdílem slohu. Čelakovský volil pádný, dlouhý, šestistopý verš ryze epický, jehož důraznost stupňují štěpné rýmy sudé většinou ženské, v energických trochejích duní takřka kolesa válečných vozů husitských - Vocel střídá čisté verše trochejské s nepodařenými řadami daktylotrochejskými, rýmy sdružené s rýmy postupnými a dospívá tak k rýmované próse, působící spíše dojmem falešné strojenosti než zvukové malebnosti. IV. ,Labyrint slávy'. Poslední verše. Bá~nický cyklus Vocelův dovršuje se r. 1846 rozměrnou skladbou poetickou, v níž jako v umělém tkanivu soustřeďují se veškeré nitky předcházejících jeho prací veršových, ,L aby r in tem s I á v y'. I tu skrývají se za historickými nebo polohistorickými ději ideje soudobé, i tu mluví osoby vzkřÍšené spíše suchým důmyslem historikovým nežli tvůrčí obrazností básníkovou tendenčním způsobem moderním. Také tentokráte Vocel vyhrotil svoji skladbu v důraznou didaktickou lekci národu duševně se obrozujícímu, též zde přesně vyložil svůj poměr k současnému vlastenectví. Též v ,Labyrintu slávy' 80uvisela volba líčeného ovzduší s odbornými zájmy spisovatelovými, i v detailech této skladby osvědčil Vocel své podrobné vědění archaeologické a kulturně historické a projevil vytrvalost tradic svého rodného města. ,LABYRINT SL,í.VY'. POSLEDNÍ VERŠE. 55 Ale mnohem významnější je to, čím ,Labyrint slávy' od Vocelových knih předchozích se liší. Historické pozadí děje namnoze mizí před matným snem a povšechnou vidinou rám pozdně romantického, z postav individuálně dějinných stávají se všelidské typy povýšené nad století a nad krajové omezení. Výlučně česká národnostní a slovanská idea je zpodobena jako součást věčných kosmických rozporů mezi idealismem a materialismem, vlastenectvím a kosmopolitismem, křesťanským soucitem a egoismem. Výslední tendence skladby není jen zodpověděním otázek kladených v Čechách, nýbrž vůbec evropských problémů před červencovou revolucí. Didaktická lekce udělovaná národu nevyznívá již všeobecnou klidnou formulí jako kdysi; v kulturním programu ,Labyrintu slávy" vypracovaném v pohodlném klidu učencovy studovny, skryt jest polemický osten proti politickému radikalismu současné mládeže. Pitoreskní středověk, kreslený s detailní zevrubností, není již jen nehybná, pestře a věrně omalovaná kulisa, nýbrž zpěněná hra sil a duševních proudů. Tento mocný vzestup básníkovy myšlenky, náhle tíhnoucí ke všeobecnému, všelidskému, střemhlav se vrhající do černé propasti zejících záhad, letících od historické jistoty k prchavé visi, vzestupu, jenž v ostatní činnosti Vocelově nenalézá analogií a jenž také není podmíněn převraty životními, byl vysvětlován způsobem rozličným. Byl v něm spatřován bezprostřední ohlas rozbouřených moderních hesel, bijících v čtyřicátých letech prudce na zděděné názory obce vlastenecké; Vocel odpovídal v básnické skladbě, podobně jako v současných novinářských statích, způsobem osvíceného vlastence ponurému hlasu západního liberalismu 56 ,LABYHl;>;T SLÁVY.' POSLEDNÍ VERŠE. kosmopolitismu a skepticismu, jako dříve byl tlumočil běžné ideje českého obrození: změna ideového ovzduší podmiňuje přirozeně změnu výsledního díla.1 Není pochyby, že ,Labyrint slávy' proudům těm z velké části děkuje za myšlenkový svůj charakter; ale jeho koncepce a komposice, jeho učlenění a rozřešení nejsou než ohlasem a napodobením Goethova ,Fausta'.2 I nejstručnější skizza obsahu ukazuje jasně, že ,Labyrint slávy' jest pouhou volnou parafrasí tragického mysteria Goethova v pečlivě zachovávaném rámci české ideje národnostní a slovanské. První verše básně znovu vyvolávají závěrečné partie ,Meče a kalicha' a scény ,Posledního Orebity': bitva Lipanská jest prohrána, táborství je zničeno, nadšený vyznavač kalicha a radikalismu husitského Jan Kutenský chce si zoufati v sebevraždě. Ještě včas však přijde jeho Mefisto, Duchamor; slibem národní spásy získá Jana a krvavým zápisem jeho duši za cenu de· setileté věrné služby. Jan služeb užívá měrou svrchovanou; Duchamorovou pomocí dobývá vítězství Sirotkům, jež líčena jsou suchou technikou ,Meče a kalicha'. Nelítostným vznícením nedůvěry však duch věčně za- 1 Názor ten zdůvodňuje a podrobně rozvádí Jar. Vlček na uv. místě; z názoru toho plyne též, proč Jar. Vlček těsně sdružuje ,Labyrint slávy' s K. Vinařického ,Sněmy zvířať. 2 O poměru obou básní psal nejprve autor sám velmi zevrubně v předmluvě k ,Labyrintu slávy'. Kdekoliv naznačuje úplnou různost skladeb, jest patrno, že se omlouvá. Kriticky poměr rozebral s hlubokým dfimyslem K. Šmídek, jehož vývody stručně shrnul a formuloval Jar. Vlček, kdežto Jar. Vrchlický praví přímo: ,Výtka faustiady básni neublíží, označuje nanejvýš genre, kategorii, není však zde příznakem neb výtkou slepého napodobení.' ,LABYRINT SLA Vy.' POSLEDNÍ VEHŠE, 51' pírající počne své dilo negace; Jan se od něho dovídá, že jeho otec, nadšený vůdčí muž katolický, padl rukama Táborův, a proto zděšeně odhazuje dosavadní smysl životní: službu ideji husitské. Duchamor doufá nyní úplně jej získati pro sebe na cestě za fantomem slávy. Lstnému zloduchovi nepodaří se však jeho plán, ani když ve stopách staré lidové pověsti o Faustovi nešťastného svěřence zavede k hluboké a zároveň prázdné disputaci učených mistrův, ani když mu ukáže pražskou imitaci Auerbachova sklepa z XV. věku; Jan Kutenský z veselého reje divokého světa prchá k tichému hrobu matčinu a básník Vocel z barvitého historického realismu rozmarně nakreslených středověkých scén k rytířské sentimentalitě elegických partií ,Přemyslovců'. Unylá Ludmila, schovanka matky Janovy, vkročí u hrobu matčina do osudů rekových, a čtenář od prvního okamžiku, kdy dívka se objeví, jest jist, že tato andělsky krásná, andělsky ctnostná, andělsky nudná panna Jana vysvobodí. Není jako Markétka slastná past nastřežená Duchamorem, nýbrž pravý posel boží na zemi; miluje Jana, než nikoli nevinnou smyslností Markétčinou, nýbrž s bezkrevným spiritualismem Klopstockovských milenek. Chce jej zachrániti a užívá k tomu všech sevšednělých prostředků rytířských povídek i všech vznešených frasí katolických modlitebních knih. Duchamor tuší její snahu a odvádí Jana na dalekou pout dávnověkostí slovanskou, která má svrchovaně vznítiti jeho ctižádost. Drahocennou šťávou omladne Jan jako Faust v čarodějné kuchyni. Jeho cesta do minulosti však passivní svojí meditací blíží se spíše Childe Haroldově pouti nežli soustavě duchovních dobrodružství v II. dile Fausta. Childe Haroldovské motivy vystupují tu v mo- 58 ,LABYHlMT SLÁVY.' POSLEDNÍ VERŠE. difikaci Kollárově: Slované polabští i poba1tičtí hynou, velkomoravská říše i slovenské panství padají slovanskou nesvornosti, Rusové trpí návalem tatarským, Srbové porobou tureckou; posléze se Jan s pfíšerným svým vůdcem octne v domnělé kolébce Slovanstva nad Gangem, a se sarkastickým posměchem Duchamor znovu dokazuje Janovi, že jediný východ z věčného bludiště pohrom ovládajících dějiny slovanské jest zaměnění víry a národnosti za kult vítězné hmoty a volného kosmopolitismu. Jan nevěří a vrací se domů, očekáván jsa Ludmilou, která ještě na zemi jej vysvobozuje za okolností velmi romaneskních, umírajíc sama. Tak posléze Jan jest věčnou ženskostí zachráněn od Duchamora, ale svůj úkol neustálého snažení provádí teprve po vykoupení; v Porýní vynalézá knihtisk, svrchovaně dokonalý nástroj na zvelebení vlastního národa i lidstva vůbec. Výmluvnou apotheosou hrdinského poslání čisté ideje a osvěty báseň vyznívá: ,Nastane vám bojování nové, nových nepřátel se zdvihá roj; svaté myšlenky však hrdinové s hmotem bujným počnou krutý boj avšak bitvy krvavé a seče neotevrou blaženosti chrám: Vězte, že jen světla bleskne' meče vydobudou věčnou slávu vám!' Bolestné stigma abstraktnosti a fiktivnosti vtiskuje ráz celé skladbě. Goethovým postavám úplně odňat jejich bohatý realismus: Mefistovi překypující humor a kaustický vtip, Markétce erotické kouzlo; místo nich 'zůstala zosobněná chladná negace a serafické ne životné schema. Jan Kutenský neprožívá nic, nýbrž jen po- ,LABYHlI'T SLÁVY.' POSLEDNÍ VERŠE. 59 zoruje - ,Labyrint slávy' není básní duševního vývoje, je spíše básní JuševnÍ nehybnosti. Není to drama, nýbrž studená reflexe, není to život, nýbrž ztrnulé vidění. I výsledná idea o svrchovanosti a samospasitelnosti práce kulturní koncipována jest chladnou reflexí učence a abstraktního theoretika v střízlivé studovně mezi knihami a listinami. Schází jí, jak již K. H a v 1 í č e k v památné recensi v ,České Včele' r. 1846 případně vytkl, jednak přímý, radostný poměr k životu, jednak hrdinská síla a mužná chrabrost. Vocel, syn rodiny úfednické, dlouholetý šlechtick:ý vychovatel, později universitní professor, pojímal národ abstraktně, kuse, jen učenecky. Koncem čtyřicátých let Vocel definitivně opouští poesii, v níž přes hlučný vnější úspěch vždy zůstával cizincem, a výlučně oddává se archaeologii a historii umění. Od r. 1842 Vocel žil v Praze, horlivě činný jako 'publicista, hájící českou věc v německých listech 3 a zaměstnán redakcí ,Časopisu Českého Musea', jejž vedl osm let do r. 1850, kdy byl jmenován mimořádným professorem archaeologie na pražské universitě. Úzkostlivou konservativnost a opatrnou střízlivost projevoval Vocel právě tak v redakci listu, jako v spolupracovnictvÍ při tiskové censute, kde, pomáhaje Šafaříkovi, pokládán byl za ,muže ducha choulostivého', takže z jeho jmenování censorem byla u nás oprávněná obava.4 Nebyl z povznesených duchů jako Palacký, kteří v únavném studiu historickém nepozbývají živého, volného smyslu pro potřeby a touhy neklidné přítomnosti. 3 O publicistické činnosti Vocelovč bude řeč na svém místě. 4 Píše o tom M. Fialka T. Burianovi r. 1844; dopis jako <:. 80. otištěn jest v uvedeném listáři ,Z dob našeho probuzení'. 60 ,LABYRINT SLÁVY.' POSLEDNÍ VERŠE. Básnická činnost Vocelova, jež r. 1847 vykazuje hluboce bolestnou ,E leg i i nad hro b e mJ. Jun g man na, (v Časopise Českého Musea), končí r. 1849 dvěma drobnými cykly politické meditace a tendenční reflexe: ,Před březnem r. 1848' a ,Po březnu r. 1848' (opět v Časopise musejním). S těžkým tónem zádumčivé elegičnosti, s ponurou náladou truchlého vlastenectví zachycuje Vocel politickou a duševní stísněnost v Čechách za vlády absolutistické; volí malebné, ač poněkud zamlžené a matné obrazy, aby nemusil mluviti nebezpečnou řečí přímou, skrývá se za klidný historism, aby se nedotýkal bolestných současných aktualit. V druhém cyklu, plném emfatických apostrof, vřelých výkřikův, uvolňuje se výraz, obrazy stávají se průzračnějšími, vztah ke skutečnosti mužnějším; leč politický program tu hlásaný je zase ona abstraktní samospasitelnost čisté práce ideové, jak ji známe z ,Labyrintu slá~y,' provázená vřelým doporučováním historismu, pro Vocela velmi příznačným. Ale tyto časové úvahy, v nichž, ač utajeny, chvěly se horké otázky dne, básněny jsou mrtvými formami renaissanční poetiky románské, ghaselem, sestinou, kanconou a kanciolem, poprvé do českého verše uváděnými.5 Jest tu příkrý nepoměr obsahu i formy básnické, jenž nasvědčuje tomu, že Vocel tvořil spíše chladnou aesthetickou kombinací než z bezprostřední nutnosti poetické, a že umělý tento stilisovatel vůbec nedopracoval se hlubšího názoru o stilové jednotě. Po stránce čistě technické oba cykly jsou významny; současně s Douchou pokusil se Vocel udomácniti nové útvary veršové v naší poetice. V té pří- 5 Podrobný rozbor obou cyklů jmenovitě po stránce formální podává na str. 27 - 32 dotčené úvahy Jar. Vrchlický. ,LABYRINT 'iLÁ Vy'. POSLEDNí VERŠE. 61 čině vzdává mu povolaný soudce Jaroslav Vrchlický právem svrchovanou chválu: ,Uvedení forem těchto do poetiky české zdařilými vzory jest básnický čin, jejž započísti lze v platnou zásluhu oběma těmto nespravedlivě zapomenutým básníkům: Vocelovi i Douchovi. Můžeme říci, že Vocelovi se formy, které si vyvolil, podah\y celkem plynněji a hravěji než Douchovi, kdež vyznívají při veškeré snaze trochu toporně a těžkopádně. Bylo to vždy obohacení české poetiky dosavadní, otevření nových drah, kde mohl se jazyk vzdělávati k větší stálé pružnosti a ohebnosti. Formální ty pokusy zasluhují ocenění a uznání'.6 Prací formalisty jest též poslední čin Vocelův, vztahující se k poesii, jazyková a veršová revise ,P ř emys lov c ů' r. 1862, jež dala čtenářstvu knihu nejen rozšířenou o šest básní a naopak zkrácenou o několik prázdných romancí, nýbrž i formálně úplně přebásněnou. Ale východisko těchto pronikavých změn, jak prozrazuje zmínka v předmluvě, není básnické; Vocel nevěří, že ,Přemyslovci' budou příštími generacemi posuzováni jako dílo tvůrčího umělce, nýbrž jako práce professora literatury české na vysokých školách. 6 Na m. UV. str. 30. HLAVA TŘETÍ. FRA1VT. PALACKÝ V LETECH I82J-I848. NAPSALI ARNE NOVÁK A JOSEF PEKAŘ. 1. Palackého život a styky společenské v Praze v letech 1823-1848. Dne ll. dubna 1823 přišel pětadvacetiletý FRANTIŠEK PALACKÝ do Prahy. Odborná historická studia a vřelé náklonnosti literární přivedly učeného a ctižádostivého mladého muže do nového ústředí společenského, kdež uvítalo jej vlídné a obětavé přátelství obou duševních vůdců národního hnutí obrozenského: Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna. S Jungmannem byl Palacký patrně v písemních stycích od dob ,Počátků českého básnictví', s Dobrovským seznámil se již za vídeňského pobytu r. 1820. Oběma platily jeho první návštěvy v Praze. Hned o polednách po svém příjez.du do Prahy vyhledal Jungmanna a strávil s ním a s jeho přátelskou družinou ostatek dne; nazítří navštívil Dobrovského. ,Každodenníček' zaznamenává pak pečlivě, kterak studia v bibliothece a návštěvy musea střídaly se s obědy u Jungmanna, II Svobody a bratří Preslů, jak Hanka a Macháček provázeli nového druha Prahou.! 1 Fr. Palackého Korrespondence a zápisky I, 85, 86. PALACKÉHO ŽiVOT A S'rYKY SPOL. V PHAZE 1823.1848. 63. K studiu v knihovně záhy se při družila palaeografická soustavná cvičení u Dobrovského, jež pracovitý mladý muž slučoval s vychovatelským úřadem u bohatého velkoobchodníka Ahsbase; brzy otevtely se Palackému pražské archivy šlechtické, desky zemské i dvorské a listinné bohatství pražské městské i guberniální, zejména když Dobrovský nadějného adepta historie doporučil hrabatům Kašparu i Františku Šternberkovi, aby napsal genealogii jejich rodu pro Hormayerův ,Taschenbuch.' Jak energicky a nadšeně zaujat byl Palacký historickou prací, projevuje plastickým líčením svého listu B. Kopitarovi dne 22. června 1823.2 Skvěle provedená genealogická práce o domě Šternberském, za níž následovalo několik prací podobných, získala Palackému celé srdce hraběte Františka Šternberka i titul ,hraběcího archiváře' a kvalifikovala jej pro úkoly tak čestné jako obtížné, jimiž bylo vydání husitských letopisův i kritické ocenění starých českých kronikářů.3 Palacký poznal záhy, že je pottebí změniti životní plán; jak zamýšlený návrat do Prešpurka, tak 2 ,Meinc tagliche Bcschaftigung ist es, alle Handschriften zu entziffern, Diplome, Bullcn und dergleichen abzuschrciben, bohmischc Blichertitel zu kopieren und liber ihren Inhalt und Form zu referieren. Wenn es nach meinem Wunsche geht, so werde ich binnen anderthalb Jahren nicht nur cinen bedeutenden historiographischen Vorrat (zur allgemeinen Geschichte von Bohmen) gcsammelt, sondern auch cine moglichst vollstandige, kurze und umfassende (quae, qualia, quanta!) Geschichte der čechischen Litteratur zusammengestoppelt haben. Es vefsteht sich, mit versprochener Hlilfe der Prager Herren Litteratoren.' (Korrespondence a zápisky II, str. 127 a 128.) 3 O těchto odborně historických pracích Palackého jakožto pn'ipravč k ,Dějinám' viz níže; srvn. i všestrannou stať Josefa Pekafe v ,Ottově Slovníku naučném' XIX, 1902, str. :J9 násl. ií4 PALACKÉHO ŽIVOT A STYKY srOL. v PHAZE 1823-1848. chystaná cesta po cizích universitách byly odloženy; .aesthetické práce zůstaly fragmentem, vědecká karriera na jejich základě pouhou illusí. ,Ale příznivci a přátelé moji v Čechách nedali mi více opustiti Prahy a já ovšem rád dal jsem se tu držeti', 4 praví. Vedle obou historickokritických prací pro Učenou Společnost snažili se šlechtičtí jeho podporovatelé připoutati jej ku Praze i obsáhlým úkolem jiným, z něnož vzrostlo životní dílo Palackého. Od smrti svého pedantického a suchopárného autora, jesuity Františka Pubičky r. 1807, čekala .,Chronologische Geschichte B6hmens', dovedená po r. 1618, na dokončení; stavové, kteří byli téměř donu.ceni převzíti celý náklad nepopulárního díla, marně hledali pokračovatele i mezi dějepisci třetího a čtvrtého řádu; bylať úloha pramálo svůdná, látka buď nedostupná, buď kriticky neutříděná a nerozebraná, censura nevlídná, honorářové podmínky skrovné. Když Palacký ukázal ve ,Wťirdigung' svůj důmysl a takt při řešení složitých otázek historické kritiky, zdálo se, že jest přímo povolán, aby zdolal pramenný materiál, o nějž pokračování Pubičky se tříštilo. R. 1827 počali s ním stavové vyjednávati soukromě o dokončení díla Pubičkova a 29. října téhož roku práci mu svěřili. Palacký nabídku přijal, ač se netajil, že by bylo lépe provésti práci, Pubičkou povrchně a chatrně vykonanou, úplně znovu na základech moderních, což záhy formuloval v obšírném a pronikavém organisačním plánu zemské práce historické dne 24. ledna 1828.5 Palacký z vlast- 4 ,Doslov na místo předmluvy k Radhostu' otištěn v ,Drobných spisech' Fr. Palackého, díl III, 1902, str. 780. 5 O něm pojednal Jaroslav Goll ve stati ,Palackého program práce historické' v ,Českém časopise historickém' 1898. PALACKI~HO ŽIVOT A STYKY SPOL. V PRAZE 1823-1848. 65 ního přemýšlení a stavové z jeho hojných podání poznávali jasněji a jasněji, že pouhé dokončení ,Chronologische Geschichte Bohmens' jeho rukou bylo by nejen anachronismem, nýbrž i vnitřním násilím. Proti zkostnatělému povrchnímu chronistovi doby předkritické stál tu mladistvý žák školy Dobrovského, oplodněný filosofickým názorem dějinným, jejž přinesla perioda romantická; proti úzkoprsému stoupenci vlastivědy ve smyslu racionalistickém nadšený vyznavač ideje národnostní; proti průměrnému členu Tovaryšstva Ježíšova hluboký stoupenec moderního deismu, pře podstatnivšího morálku bratrskou; proti nudnému vyprávěči vnějších ptlběhův a dat v pořádku chronologickém uvědomělý historik studující i vnitřní procesy organismu společenského v minulosti: střetly se tu dva světy. Stavové chtěli rozřešiti rozpor velmi rytířsky; již v dubnu r. 1829 přijali návrh, aby Palacký byl jmenován zemským historiografem, leč nedosáhli svolení dvorní kanceláře. Když pak Palacký odepřel pokračovati v díle Pubičkově za pouhý honorář, nebudou-Ii mu hrazeny výlohy cestovní a přípravy archivní, usnesli se stavové 7. března r. 1831, aby nebylo již v Pubičkovi pokračováno, nýbrž' aby Palacký napsal úplné dějiny české ve čtyřech až pěti svazcích a aby mu zálohy, honoráře i stipendia cestovní byly vypláceny z pokladny zemské. Palacký byl takto ve skutečnosti historiografem zemským a tak vystupoval i na hojných zahraničných cestách studijních; officiálního titulu však dostalo se mu až 29. listopadu r. 1838. G G Akta celé věci Pubičkovské i historiografické pečlivě snesl Jaroslav Haasz ve stati ,K české historiografii' v Památníku na oslavu stých zrozenin Fr. Palackého, v Praze 1898, na str. 518-544. Literatura česká devatenáctého století. III. /L 6 66 PALACKÉHO ŽIVOT A STYKY SPOL. V P[{AZE Ui23-1848. Palackého, přicházejícího z Prešpurka do Prahy, provázela pověst knihomola,7 ale záhy vyvrátil ji mladý sličný muž vším slohem svého života. Krásoduchý aestheticismus, jenž rozněcoval a stravoval jeho bohatou spekulaci, pro lnul teď jeho životní formy. V zdal se celou mladistvou bytostí tehdejší Praze, hudebnímu a poněkud lehkokrevnému městu Mozartovských tradicí, kde měšťanstvo s úzkostlivou vybraností napodobovalo společenské mravy šlechtické a kde aristokratické salony pěstovaly, nikoliv bez lehkého stínu půvabného anachronism u, gaiantní gracii francouzskou; typický představitel tehdejší pražské společenské i umělecké kultury, slavený komponista Václav Jan Tomášek, stal se Palackému přítelem již v prvních dnech pražského pobytu. Jako kdysi mladistvý Lessing v Lipsku střásal prach tísnící mladého učence, ,chtěje se státi člověkem a naučiti se žíti', tak i mladý Palacký prožíval teď s aristokratickou a poloaristokratickou společností v Praze, jež ráda ,vlastenčila po německu', veselý a okázalý život, krajně odlišný od asketismu prvních let prešpurských. Komorní i virtuosní hudba dávala životu radostný rhytmus, plesy a reduty slavnostní lesk; vtipná a vybraná konversace němec1{á a francouzská vybíjela své pointy při kulečníku a whistu, francouzská dvornost nadechnutá chvílemi wertherovskou citlivostí nalézala svůdné jeviště ve velikých, pečlivě pěstovaných zahradách na obvodu malé Prahy. Palacký účastnil se všeho.8 7 Zajímavý doklad o tom II M. Červinkové-Riegrové, ,Karel Egon Ebert o Fr. Palackém', v Památníku Palackého na str. 39 a 40. 8 Obšírněji o tom F. L. Rieger, ,Za jakých poměrů, zejména sociálních, podnikl Palacký úkol svého života', v Památníku Palackého na str. 45-60 a J. Pekař na uv. m. PALACKI:;flO žlwn A STYKY SPOL. V I'HAZE 1823-1848. 67 Vychovatelství v rodině Ahsbasově, důvčrný styk s hrabaty Šternberky, české jazykové hodiny u knížete Karla Schwarzenberga a kněžny Auerspergovy otevřely mu přístup do nejskvělejších salonů pražských. Navštěvoval často barona Astfelda v pražské domácnosti i na trojském zámečku; bavíval se s rytířem Rittersberkem, zaníceným sběratelem národních písní, i s baronem Stentschem, který rozděloval svůj zájem mezi finanční akce a studia historická; býval vítán u bankéře Dessauera i proslulého lékaře doktora Helda. Rodina fiirstenberského hospodářského rady Ebena nalezla v Palackém oddaného přítele, mladistvý krasavec Karel Egon Ebert, slavený pro epickou skladbu ,Wlasta', stal se důvěrným druhem Palackého. Mladý Ebert zavedl Palackého i do rodiny bohatého advokáta a velkostatkáře dra Měchury, důsledného konservativce a ctitele aristokracie i zřízení patrimoniálního; seznámil jej s mladým Leopoldem Měchurou, rozmilým společníkem a nadaným hudebníkem, i s jeho dvěma sličnými sestrami, z nichž Antonii sám miloval. Též na Palackého působila zprvu Antonie hlubším dojmem, záhy však stala se Teresie jeho osudem. Od října r. 1825 často docházíval do graciosního paláce kdysi Mac Nevenova, náležejícího Měchurovům, a tam s Teresií, kterou od dubna r. 1826 uvědoměle miloval, trávíval večery; Teresie ,harfovala', Palacký provázel ji na klavír. Stručné a kusé, leč krajně upřímné a hodnověrné záznamy ,Každodenníčku'9rýsují namnoze smocným citovým vzrušením rozvoj hluboké náklonnosti Pala- 9 Korrespondence a zápisky l, 118 a násl.; srovnej i uvedenou stať Riegrovu a črtu M. éervinkové-Riegrové, ,Před sňatkem Palackého', ve ,Světozoru' 1886. 6* ou;o.t MĚCHURŮV, POZDĚJI PALACKh:HO. I'ALACKr;/lO :%IVOT A l'sTYKY SPOL. V PRAZE: 1823.1848. 69 ckého. Slečnu Teresii Měchurovou vidíme takměř před sebou: útlá, štíhlá dívka prostřední postavy a křehkých, něžných rysů sklání s nevinnou koketterií a milým čtveráctvím svoji tvářičku, pobledlou poněkud nemocí a ovinutou tmavohnědými kadeřemi; na jemné pleti hraje subtilní něha a ve výrazném hnědém oku žert a kaprice. Zde poznává Palacký novou erotickou kulturu, pravý protiklad citových vznětů, tu ch a snů periody prešpurské. Tam v bytosti krásné a dokonalé paní, Niny Zerdahelyové, skutečné zosobnění mravní a duševní gracie anglické, oné hluboké, klidné, zamyšlené krásy, již definoval Shaftesbury a opěvoval Klopstock, zde v nippové křehounké postavičce mondainní slečny laškovná a rozechvělá, smavá a hravá tělesná gracie francouzská, jaké učila sličná Musarion a k níž vychovával poněkud zženštilý Johann Georg Jacobi; v Prešpurce mění se vznešená erotika v složitou soustavu vážných myšlenek, plachých snův a platonských ideí, v Praze se láska naplňuje hrou, žertem, rozmarem; u paní Niny vzlétá spirituelní přátelství na těžkých, sérafických perutích vesmírem a posléze zadumaně kleká u bran záhrobí s abstraktním pomyslem posmrtného souzvuku, u slečny Teresie raduje se Palacký z plnosti slastného okamžiku a je šťasten, když formou sňatku jeho pozemské blaho jest trvale posvěceno. Když 16. září r. 1827 na Měchurově statku Votíně Palacký s Teresií byl oddán, nadobro jsou rozřešeny citové krise jeho mladých let. Současně rozřešena byla i otázka jeho hmotné existence; domácnost bohaté dědičky zaručovala jeho historické práci klid a bezstarostnost. Nescházelo ovšem malodušných závistníkův a pichlavých pomlouvačů; sám Jungmann viděl v sňatku 70 PALACKb;HO pRÁOE A~;STHETICK~: A F'jLOSO~'ICKÉ. s dcerou poněmčilé rodiny, kde mluvilo se jen německy, nesprávný ústupek karrieře; dne 22. dubna 1828 psal příteli Markovi: ,Palacký ne co Čech neb Slovan, ale co dobrý Němec své štěstí udělal a tím opět českou stranu poněkud urazil.' 10 Společensky smělý a vítězný postup Palackého přesahoval obzor maloměstského literárního světa českého, a přece nebyl než souhlasnou illustrad jeho smělého a vítězného růstu myšlenkového. ll. Palackého práce aesthetické a filosofické. 1 Práce, jež zaměstnávaly Palackého přímo před pnchodem do Prahy, byly většinou rázu aesthetického a svými kořeny tkvěly hluboko v době prešpurské. Již r. 1819 formuloval Palacký své theorie aesthetické literárně, jak vypráví v ,Doslovu k Radhostu'2: ,Utkvěl jsem posléze ve filosofickém zkoumání krásy. Nepředvídal jsem té doby ještě budoucího povolání svého, a krása 10 Citováno u Pekaře na ul1ed. míst{~. 1 Palacký jako aesthetik a filosof jest předmětem řady vynikajících monografických studií poslednich let; jmenujeme z· nich: L. Čech, ,Palacký jako aesthetik', v Památníku Palackého na str. 391--442; O. Hostinský, ,Fr. Palackého aesthetické studie 1816-1821', tamže, na str. 367-390; J. Pospišil, ,Hlavní principy krásovědy Fr. Palackého se zřetelem k nauce svatého Tomáše Akvinského', Hlídka XV, 1898 (článek právě tak učený jako jednostranný), a zhuštěný odstavec v Zd. Nejedlého ,Katechismu aesthetiky', 1902, na str. 55 a 56; L. Čech, ,Pálacký jako filosof, Osvěta XV, 1885; týž, ,Palacký a Kant', Čas. Mat. Mor. 1898; T. G. Masaryk ,Česká otázka,' v Praze 1895. na str. 96 a násl. Srovnej k tomu i úvodní stati L. Čecha v ,Drobných spisech' Fr. Palackého, v Praze 1902, díl III, na str. 64-255. ~ Spisy drobné III, na str. 779 a 780. PALACKÉHO PHÁCE AESTHETICK~;. 71 ve vědě a urnách byla to, co na ten čas vnadilo ducha mého k sobě nejsilněji. Proto přijav na se ouřad vychovatelský r. 1819, zabral jsem se brzy do skládání zvláštního díla ,0 kráse a umění'. Počátkem roku 1820 přehlížeje své vědecké poznání, vytýká svoji velkou znalost i samostatnost v aesthetice 3 a téhož roku píše Janu Kollárovi: ,Co dělám? Co horlivec pro vlast a umění dělati může: čtu, cvičím se a píši aesthetiku svou. -- Mé největší snažení bylo by poučiti příkladem, že nám potřebí již jednou mysleti, mluviti a konati slovansky, odhodícím nezdárné slabikáře německé.'ol Aesthetická práce postupovala pak až do příchodu do Prahy soustavně a rychle; na místě plánu poetiky rozhodl se Palacký záhy pro soustavu aesthetiky a v Prešpurku dokončil první knihu zamýšleného díla, jež obsahovala též dějiny aesthetiky. Tyto byly odtrženy a zpracovány v éúzu r. 1821 jako ,Přehled dějin krásovědy a její literatury'; současně pracoval Palacký o druhé knize soustavné aesthetiky pětidílné a napsal i počátek knihy třetí. Leč pobytem ve Vídni a příchodem do Prahy byly aesthetické práce přetrženy k velkém u podivu přátel literárních, kteří v Palackém viděli budoucího professora aesthetiky na universitě v Praze.5 Šafařík psal 22. ledna 1824 z Nového Sadu naléhavým tónem: ,Což pak Vy, milý příteli, děláte? jak se Vám při pracech Vašich vede? Badání historická, jimž jste se oddali, chvalná jsou zajisté a vzbuzují u všech nás zde radost, naději, potěšení již napřed, ale byla by to 3 Korrespondence a zápisky I, 58, 4 éČM. 1879, str. 381. (; Píše o tom Čelakovský koncem prosince Kamarýtovi, viz (elakovského ,Sebrané listy', v Praze 1863, na str. 74. 72 PALACKÉHO PRÁCE AF.8THETICKÉ. přece veliká zkáza, veliké neštěstí pro ubohou literaturu naši, kdybyste napotom, jak se zdá, pole aesthetiky cele opustili. Oblažte nás, probůh, přece jednou po tak dlouhém prodlení Krásovědou Vaši, anf ji dávno v rukopise hotovu máte a příležitosti tisku by Vám snad Praha poskytla'.6 Palacký pak práci piloval a upravoval, připravil hotové části k tisku, ale samostatné nové zkoumání aesthetické odložil zcela stranou; jen r. 1828 napsal ,Das Schone, ein philosophischer Versuch', ,na požádání dvou velmi milých osob, jimž tehdy ještě nová vědecká terminologie dělala velké obtíže a kteří přece si přáli blíže poznati jeho názory o věci té'. 7 Toto ,abrégé' bylo však již poslední a~sthetickou prací Palackého.R ,Krok' přinesl r. ] 823 ,P ř e hle d děj in kr á s ověd y a jej í I i t e r a tur y' (J a téhož roku úvod systematické krasovědy: ,P o vše c h n é z k o um á n i d uch a č lov ě č i h o v jeh o čin n o s tec h'; ostatek Palacký uveřejnil v ,Časopise českého Musea', r. 1827 ,0 k r ásovědě (první díl), r. 1829 ,0 krásocitu' (druhý díl) a r. J 830 ,0 p ů vod u k o m'i č n o s t i a tra g i čn o s tj' (úlomek nedokončeného třetího dílu). 10 V ,P ř e hle děd ě j i n krá s o věd y a jej í I i t er a tur y' ukázal Palacký svědomitost a hloubku svých průpravných studií aesthetických, jež podníceny čtením Blaira, Addisona, Bouterweka, Schillera, Herdera a ze- ti Korrespondence a zápisky, II, str. 163. 7 Gedenkblatter, 1874, str. 4. R O. Hostinský na uv. místě, str. 389-390. 9 Podruhé v ,Radhostu' 1872, I, na str. 285--332, potřetí v ,Drobných spisech' III, na str. 76-114. 10 Nový souborný otisk v ,Radhostu' 1872, str. 334-425 a v ,Drobných spisech' III, na str. 115-185. pALACK~;JlO PRÁOE AESTHETICKÉ. 73 jména Kanta, záhy obsáhly celý obor krasovědy antické, renaissanční, klassicistské a romantické. Nezávisle na zapadlém Kollerově přehledu ,Entwurf zur Geschichte und Litteratur der Aesthetik', prvním pokusu svého druhu, přehlíží Palacký kriticky a historicky vývoj aesthetiky; vytýká s jasností a soustavností základní principy význačných aesthetiků; charakterisuje individuality i celkové směry v antice a v italské, francouzské a německé krasovědn(, spekulaci novověké; souhlasně s osvícenstvím své doby naprosto pomíjí aesthetiku středověkou, jíž vděčí za ústřední ideu vlastní aesthetické theorie; vylučuje, jako všickni klassicisté školy Kantovy, z aesthetiky theorii umění; často místo klidného výkladu a soustavné kritiky klade nadšené horování souhlasu i podivu. Jeho souhlas náleží platonskému idealismu, především pak aesthetickému intellektualismu, jak formulovala jej anglická spekulace XVIIl. věku, s níž však neshoduje se Palacký v stotožňování dobra a krásy a kterou doplňuje důslednou methodou psychologickou. Tak dospívá úplné samostatnosti vzhledem ke Kantovi, na jehož základech se vzdělal, a tak přistupuje se skvělou vědeckou výzbrojí i s podivuhodnou vnitřní svobodou k úkolu samostatného uvažování a filosofování aesthetického. II Leč aesthetická theorie Palackého, jak ji vyložil v kusé ,K r á s o věd ě č i I i o krá s e a umě n í k n ih ách pat e r Ý ch', souvisí nejen se západoevropskými theoriemi aesthetickými XVIII. věku, nýbrž i s duševním okolím, v němž Palacký vyrůstal. Vlastní ideou krásy jest mu ,božnost, jestotný obsah všech konečných účelů života duševního, jakoby srodnost a podobnost Bohu 11 L. (ech v Památníku Palackého na str. 390~40:? 74 PALACK~;HO PRÁCE AESl'HEl'ICK~~. čili účastenství přírody boží a obraz bytu lidského ve člověku.' 12 Zda neozývá se tu vedle vlivů scholastických, jež Palacký recipoval prostřednictvím Baconovým,13 i silný odkaz bratrského domova a vychování? Klade-Ii dále Palacký obor krásy do citu a obraznosti, a nikoliv jako Kant ve shodu obraznosti a rozumu, pfibližuje se arciť citové filosofii J acobiho, ale vyjadřuje spolu též mocné a hluboké zaujetí citové stránky své bytosti, jemuž vlivem paní Zerdahelyové podlehl a jež vyjádřil i ve své veršované poesii. Jindy jest jeho oporou proti Kantovi Herder, klade-Ii důraz na původnost, bytnost, zákonnost, samostatnost ideje krásy a odůvodňuje-Ii možnost aesthetiky jako vědy; pro svůj methodický postup volí si za vzor racionálně psychologickou methodu anglických aesthetiků XVIII. věku, konstruuje si při tom aprioristicky pojem krásna.14 O Herderovi krásně napsal již v ,Dějinách krásovědy': ,Duch čistého člověčenství zdál se spočívati na něm jako na svatém knězi svém a mluviti z něho i ve krásovědě;' trl byl zasažen jeho vlivem mocně v skladbách básnických i v celém pojetí poesie: vybraný klassicism a humanitní názor životní sbližovaly Herdera s prostředím prešpurským. Také duch anglických intellektualistův a moralistů XVIII. věku, především Shaftesburyův, spočíval na kruzích, s nimiž se Palacký v Prešpurce stýkal: paní Nina Zerdahelyová byla, jak řečeno, zosobněním Shaftesburyovy harmonické kal1okagathie. 12 Drobné spisy III, str. 129. 13 J. Pospíšil na uv. m. 14 L. Čech v Památníku Palackého na str. 407. Hl Drobné spisy III, str. 105; podobně mluví i Jan Kollár ve ,Slávy Dceři' I, 64 o Herderovi jako ,knězi člověckosti'. PALACKÉHO PRÁCE AESTHETICKÉ. 75 Všemi těmito cestami, k nimž ukazovalo mu literární studium i myšlenkové okolí prešpurské, usiloval Palacký vymaniti se z čarovného kruhu ideí Kantových, které podmanily si jej již vlivem professora Žigmondyho. Na základě Kantově Palacký buduje celou soustavu. Přijal a prohloubil aesthetický subjektivismus Kantův, jenž v německé krasovědě nenalezl stoupencův, a ukázal se tak jeho žákem (výklad o tom, jak možno a vysvětHtelno, že krása přece jeví se v předmětech, měl býti podán v lIl. knize ,Krásovědy', ale zůstal nevypracován), vystoupil však proti němu, prohlásiv krásu za samostatnou působnost ducha. Přes to a přes vlivy Fichte<>vy, Jacobiho, Herderovy a Platonovy zařazuje dějepis krasovědy dílo jeho v sousedství Kantovy spekulativní aesthetiky. 16 Palacký měl však k aesthetice osobnější a přímější poměr než jeho královecký učitel, jenž krasovědou doplňoval svoji soustavu theoretické filosofie; Palacký byl básník i literární kritik, hudebník i znalec malířství; slovem: Kant o kráse a umění theoretisoval, Palacký je procítil a prožil. Krasovědné fragmenty Palackého obsahují mnohem více než slibují; z jejich nápovědí a principů lze vyvoditi i Palackého metafysiku a ethiku; T. G. Masaryk právem nazývá jeho stať ,Krásověda' ,noetikou, v níž podává Palacký svou theorii poznání.' 17 Filosoficky iako aestheticky Pp.lacký vychází od Kanta, prohlubuje jej Herderem a Jacobim; reaguje proti jeho filosofii rozumu svojí filosofií citu, podle níž rozum má pouze platnost formální a regulativní a v níž uznává se cit za základní 16 Tak v stručném přehledě Zd. Nejedlý na UV. m., str. 50-59. 17 Česká otázka str. 98. 76 I'ALACKltHO P/tÁCE FILOSOFICKI:. mohutnost ducha lidského. I ve filosofii jako dříve v aesthetice vztyčuje si aprioristicky několik samostatných principů, jež kritika Kantova podvrátila; věřící idealista, jenž v pozdějších letech vrátil se i k víře v osobního Boha, pokládal Boha, přírodu a ducha za principy reální. Nad celou filosofickou stavbou Palackého, zbudovanou sice na cizích základech, ale z vlastního myšlenkového staviva, klene se jako vznešená kopule idea božnosti, kterou poznali jsme v jeho aesthetice a s kterou setkáme se i v jeho díle dějepiseckém -- - tu zvolna končí se spekulace, aby 'počala se modlitba činem, prací, mravní akcí. Palackého filosofie, vůbec aprioristická, odhaluje posléze absolutno způsobem takřka theologickým a svou ethikou vychovává jednotlivce i národ k tomuto absolutnu: pokračovati k bojnosti humanitou a náboženstvím jest závěrečné slovo jeho filosofie.1k Ukazuje nám tudíž aesthetická a filosofická činnost Palackého nejen po stránce chronologické a vnější, nýbrž i po stránce psychologické a vnitřní, vývojovou průpravu jeho historického díla a politického programu; dalyf mu ono velké ideové pojetí, jímž se úspěšně liší ode všech svých předchůdců. Mají však i jiný význam vývojový pro osobnost svého autora. Mládí Palackého značeno jest důsledným úsilím proniknouti k očividné pravdě, dobýti si myšlenkové skutečnosti, zmocniti se životní reality. Básnická činnost stojí tu na nejnižším stupni: Palackém u potud stačí abstraktní krása, tradiční schema, klassicistsky sti lisovaný matný obraz života. 18 Tak pojímají shoEině filosofii Palackého I" Čech v Osvětě XV, 1885, T. G. Masaryk na m. uv. a v koncisním přehledu 1. Pekař v .Ottově Slovníku naučném'. I>.\LACI'~;HO [,1{ÁC~; ~'ILOSOWICKB. 77 Již v .Počátcích českého básnictví' jeví se pokrok; Palacký chce klassicism opříti o českou pt'idu, postaviti poetickou fikci na podstavu daných poměrt'i. V aesthetických studiích opět jde dále: sestupuje až k samému temnému dnu krásných jevů, táže se po poslední příčině dojmův a místo matné všeobecnosti nabývá logické jistoty o krásnu, jež vyčerpává jeho životní zájem. Pražský pobyt posléze přináší dovršení a v historickém studiu dává mladistvému učenci realitu, pravdu, skutečno;;t v míře svrchované. Též novočeský vývoj literární pronikavě byl zasažen těmito aesthetickými pracemi Palackého. Dovršujíť se v nich pokusy o českou vědu národní, jimiž se Josef Jungmann se svojí družinou významně a vítězně postavil proti užším a skromnějším požadavkům starší generace obrozenské. Palacký ukázal schopnost českého jazyka i pro pomysly nejabstraktnější, pro ideje nejsložitější, pro vědní obor nejsubtilnější: bylť po Tomáši ze Štítného, jehož dotud neznal, zase prvním pěstitelem filosofie jazykem a jistou měrou i duchem českým. Byl myslitelem samostatným, jenž přijímal cizí ideje, aby je rozvil, doplnil, modifikoval, a nikoliv pouhým eklektickým kompilátorem, jakými se ukázali pozdější filosofičtí pracovníci školy Jungmannovy, Antonín Marek a K. F. Hyna. Proto musil nově tvohti řeč, nově hledati terminologii, a učinil to s mladistvou odvahou i s tvůrčím štěstím, třeba později sám neschvaloval všech vlastních neologických pokust'iv a činů, jež se organicky pojily k podobné činnosti Jungmannově a jeho druhů. Literární historii jeví se však jeho filosofické názvosloví, ať užito již v pracích samých, ať shrnuto ve stať ,Okus české terminologie filo- 78 DOBROVSKÝ A PALACKÝ. sofické',19 krásným i odvážným činem. Dosah činu toh{} dá se posouditi také, čteme-li živý a svěží, jasný a klidný překlad části Platonova ,F a i d r a',20 o němž platí slova, kterými Palacký shovívavě posoudil J. Černého převod ,Faidona' Mendelssohnova. ,Spis tento ušlechtilý v oděvu českém nejináče než jako pouhý originál se čte; překladateli podařilo se spojiti v něm okrasy jak vědeckého, tak pulárního slohu našeho'.2l Tak lze o mladistvém Palackém i použiti ve filosofickém oboru krásných slov, jimiž případně charakterisoval jeho starého učitele Dobrovskéh{} Goethe: ,Kamkoliv zasahuje, tu hned jest patrný mistr. který všude pochopil svůj předmět a kterému se zlomky rychle v celek řadí.' lIl. Dobrovský a Palacký. Hrabata František a Kašpar ze Šternberka. Založení Musea království českého. Poznali jsme hluboké a opravdové úsilí Františka Palackého postoupiti v aesthetických a filosofických spisech k samé podstatě věcí, k myšlenkové realitě a skutečnosti. Přechýlení od aesthetiky k historii mělo úsilnou snahu tu dovršiti. Vůdci a rádci Palackého při tom byli dva mužové, náležející myšlenkovým směrem přátelskými styky těsně k sobě: Josef Dobrovský a hrabě František Šternberk. Přesný výklad mocného vlivu, jímž JOSEF DOBROVSKÝ timed v prvních týdnech pražského pobytu působil na 19 ČČM. 1827 a v Drobných spisech III, 191-198. ~o ČČM. 1828 a v Drobných spisech III, 199-207. 21 ČČM, 1833 IV, str. 462 a v Drobných spisech III, 644. i)()BltOVSKÝ A PALACKÝ. 79 Palackého, jest dosti obtížný. Methodický a čistě vědecký význam palaeografických cvičení, historických diskussí, archivních studií pod vůdčím dozorem Dobrovského jest nesporný;l leč rádi bychom znali i psychologický poměr, ideový vztah obou v této době; dojista nebyl vyčerpán na půdě pouhé historie. Učitel a žák, kteří tu stáli vedle sebe, byli zástupci protichůdných světův ideových a dokonce dvojí skvělý příklad krajně odlišných duševních organisací. Dobrovský důsledný osvícenec v světlých a jasných tradicích XVIII. věku, Palacký zanícený romantik, odchovaný ideami nového století; Dobrovský vyhraněný racionalista, nenávidějící sentimentálního zmatku a citového upřílišení, Palacký vyznavač filosofie citu; Dobrovský kritický skeptik přísné observan ce, Palacký abstraktní apriori sta odvážných koncepcí metafysických; Dobrovský neúprosný strážce střízlivé a vážné pravdy ve vědě a literatuře, Palacký mladistvý nadšenec, kolísající mezi aesthetickým zanícením prešpurské doby a národnostně literárním nadšením družiny Jungmannovy v Praze; Dobrovský rozený analytik, Palacký předurčený mistr synthese. Nebyla tu snad nedorozumění, jimiž bychom si mohli vysvětliti nedůslednost úsudků Palackého o učiteli po jeho smrti, ~ nebylo tu snad přitahování a odpuzování dvou pólů protivných? Tolik jest jisto: nikdo nebyl uzpůsoben do té míry jako Dobrovský, aby mladistvému Palackému, jenž bez rovnováhy vznášel se v aesthetickém vzducho- 1 O vlivu Dobrovského na odbornou historickou práci Palackého viz níže. 2 Viz rozpor pojetí Dobrovského v Palackého přednášce ,Josef Dobrovský's Leben und gelehrtes Wirken' 1833 (otištěné v překladu v Drobných spisech III, 418-449) a v úvodě díla ,Die altesten Denkmaler der bohmischen Sprache' 1840. ŠTERNBKRSKÝ DUM NA MENŠÍ:\l Mf~STĚ PRAŽSKÉM. prázdném prostoru, dal pevný bod, na kterém by mohl jistě stanouti. Pohnul-li Palacký s tohoto bodu naši zemí, není to v poslední řadě zásluhou jeho učitele a mistra. Dobrovský uvedl Palackého do domu Šternberského na Malostranském náměstí a sblížil jej s dvěma nejskvělejšími osobnostmi české šlechty současné, s hrabaty Františkem a Kašparem Šternberky.3 Byli to bratranci dvou rodových linií, leč dlouho žili tak neroz- a Oba bratrance ne vyrovnatelně charakterisoval Palacký sám: Františka v nekrologu v ,Jahrbiicher des bohmischen Mu- Fl{. ŠTERNBERK A PALACKÝ. 81 lučně spolu, že nejen současníkům, nýbrž i historii rysy jejich chvílemi splývají, ač ve skutečnosti byly to individuality značně odlišné. FRANTIŠEK hrabě ŠTERNBERK-l\!IANDERSCHEID (1763 až 1830) choval pod svým mužným, krásným čelem, jež s antickým profilem, lysým předhlavím působilo dojmem vzácné jemnosti a pravidelnosti, neobyčejnou kulturu aesthetickou. Odchovanec velkodušného zakladatele slavného musea kolínského, kanovníka Wallrafa, zamiloval si záhy věci krásné a jemné; uměleckou zálibu prohluboval dějepisnými odbornými znalostmi; široký rozhled velkého světa snoubil s oddanou náklonností vlastivědnou. Založil sbírky mincí a mědirytin -- těchto milých a zdobných předmětů, tolik favorisovaných rokokem i empírem, - jež hledaly sobě rovných; dal r. 1796 podnět k utvoření ,Společnosti vlasteneckých přátel umění'; přičinil se o zařízení akademie výtvarných umění; každý rok obracel se vzletnými klassicisujícími promluvami k žákům akademie pti slavnosti udílení cen. Palacký v jeho osobě nalezl mnoho nových podnětův a mnoho dobrodějných rysů: záliby historické a aesthetické, jemný takt světoobčana i oddané srdce vlastence, seum' 1830, I (Drobné spisy III, 412-418), Kašpara v předmluvě k jeho autobiografii v Praze 1868; a zejména oba společně v mistrovské charakteristice přednesené 15. prosince 1842 v ,Učené Společnosti' pod titulem ,Hrabata Kašpar a František Šternberk a jich působení pro vědu a umění v éechách' (vydáno v Praze 1843, znovu otištěno v Drobných spisech III, 449-486). S jiného hlediska líčí Kašpara Šternberka krásná stať Aug. Sauera ,Goethes Freund Graf Kaspar Sternberg und sein Einfluss auf das geistige Leben in Bohmen' (,Gesammelte Reden und Aufsatze zur Geschichte der Literatur in Osterreich und Deutschland', ve Vídni 1903, na str. 51-80). Literatura česká devatenáctého století. lILh. 7 KAŠPAR HR. ZE ŠTERNBERKA. osobní zkušenosti i politický rozhled. Neklameme se dojista, přičítáme-li hraběti Františku Šternberkovi účast na tom, že historik Palacký uvedl v souhlas národnostní zápal romantický s territoriálním a politickým vlastenectvím osvícenským. KAŠPAR hrabě ŠTERNBERK (1761-1838) jest zajímaVá, skoro románová figura dohasínající kultury XVIII. věku, graciosní směs diplomata a učence, filosofa a kavalíra. Nejmladší syn vedlejší linie Šternberské musí studovati theologii; volí Italii a v Římě žije Winckelmannovi a antice, Wertherovi a umění. V Řezně nastupuje kanonikát a pěstuje tam snahy přírodovědecké a popularisační. Jest vyslán do Paříže v průvodu důležitého diplomatického poselství a tam buď konferuje s proslulým palaeofytologem Faujasem de St. Fond a s Decalldollem o vymřelých bylinách nebo baví se s císařovnou Josefou o sazenicích novohoUandských rostlin její zahrady. Když KAŠPAH ŠTEHNBEHK A PALACK\'. 83 náhlou smrtí bratrovou připadá mu velké panství doma, opouští své učené přátele a podniky v Řezně s elegickým povzdechem ,dulcia linquimus arva' a zahajuje v Čechách akci spíše přírodovědeckou než administrativně hospodářskou. Panství Radnické zaměstnává jej nikoliv jako šlechtice, nýbrž jako učence, skýtajíc hojné látky pro jeho hlavní díla ,Versuch einer geognotischbotanischen Darstellung der Flora der Vorwelť a ,Umriss einer Geschichte der bohmischen Bergwerke'. Posléze nachází nejskvělejší odměnu svých snah, stává se přítelem a korrespondentem Goetheovým, s nímž se.sdílí o geologické zájmy, týkající se krajiny Chebské.4 Má mnoho společných rysů s Goethem kmetem a s Goethem vědeckým pracovníkem; tento vysoký, silný stařec ostře a pádně řezaných rysů, připomínajících přísnou a mocnou krásu bust antických mudrců, jenž případně byl nazván ,si dus virtu tis, patriae ac naturae studio rutilans',5 repraesentuje v Čechách více než kdokoliv jiný kulturu Goetheovskou. Ke jménům těchto ušlechtilých dvou bratranců, jež vděčně jsou vepsána také na listech prvních novočeských pokusů básnických, 6 pojí se i významný čin založení zemského musea. Společná záliba vlastivědná slučovala je pti tom činu; sdružení umělecko-historických snah Františkových s přírodovědeckým zápalem Kašpa- 4 A. Kraus, Goethe a Čechy, v Praze 1897, str. 120-126 a ,Briefwechsel zwischen Goethe und dem Grafen Kaspar von Sternberg' (Bibliothek der deutschen Schriftsteller in B5hmen XIII), v Praze 1902. 5 Nápis na Kašparově kenotafiu u sv. Salvatora 6. února 1839. 6 Puchmajer dedikoval ,Nové básně' r. 1798 bratru Kašparovu Jáchymovi, další svazek Františkovi a poslední r. 1814 Kašparu ze Šternberka. 7* 84 MUSEA ZEMSKÁ V RAKOUSKU. rovým zaručovalo novému podniku žádoucí všestrannost, jíž se nedostávalo mnohým obdobným zřízením v zemích jiných. Idea museí, vzkličivší z uměleckého nadšení pozdní renaissance a jednostranně oplodněná v XVII. věku zálibou v kuriositách, nabyla na rozhraní XVIII. a XIX. století jmenovitě na půdě rakouské konkretních tvarů v instituci museí zemských. Všestranný vědecký zájem o nejrozmanitější obory vědní, národohospodářské a průmyslové snahy reformní, mocně probuzený interes vlastivědný, stále vzrůstající pokroky věd přírodních seskupuje osvícenství ve všeobecných institutech zemských, zřejmě stojících proti podobným museím říšským.7 R. 1802 zřízeno bylo z odkazu hr. Františka Széchenyiho uherské národní museum v Pešti, v němž sbírky přÍrodovědecké udržovaly rovnováhu se sbírkami starožitnickými; r. 1803 daroval štědrý testament sedmihradského státníka Samuele von Bruckenthal městu Sibini' museum, bohatší poklady uměleckými než přírodními. Nad jiné účinně působilo ,Johanneum' ve Štyrském Hradci, v němž bystroduchý arcivévoda Jan r. 1811 stvořil zanedbané zemi skutečné duševní středisko: věda i umění, historie i technologie, přírodní bohatství i archaeologie nalezly tu přístřeší. Brněnské museum Františkovo, r. 1818 péčí Moravsko-slezské společnosti pro zvelebování rolnictví zřízené, klonilo se jednostranně k oekonomii a přírodopisu, ovšem v souhlase se směrem svých zakladatelův. 7 Rozbor otázky organisační podává von Eitelberg v stati ,Centralisation oder Reform der Museen' (Oesterr. Revue 1863, II); srovnej též spisek Palackého ,Oas vaterlandische Museum in Bohmen im Jahre 1842' (otištěný v Drobných spisech III, 299-324). ZALOŽENÍ ČESKÉHO MUSEA. 85 Tyto vzory daly vnitřní podnět k založení českého zemského musea, vnější pak mimoděk poskytl ušlechtilý filanthropism XVIII. věku.8 Když r. 1817 aristokratům českým vraceny jsou peníze, jichž bez úroků byli zapůjčili na obilí chudině stižené nouzí, šlechtici věnovali polovinu sumy na zemské museum, pohnuti jsouce vybídnutím hraběte Klebelsberka. Myšlence dostalo se vřelého uvítání nejvyšším purkrabím Františkem Antonínem hr. Kolovratem-Libštejnským a Kašparem hr. ze Šternberka. Dne 18. dubna 1818 přinesl již úřední list provolání ,Vlastenským přátelům věď, podepsané hr. Kolovratem-Libštejnským. Po rhetorickém odkaze k slavným dobám věd a umění v Čechách za Karla IV. a Rudolfa II. provolání formuluje mnohoslovně a nadšeně svůj program, jenž zahrnuje vlastivědu v nejširším smyslu, jak v oboru historicko-zeměpisném, tak i v přírodopisném. Úspěch provolání byl skvělý: když ll. června 1820 museum posléze bylo úředně potvrzeno a veřejně se ustavilo jako ,Společnost vlastenského Musea v Čech ách', obsahoval mladistvý ústav poklady již tak cenné, jakými byly sbírka přírodnin a knihovna hr. Kašpara Šternberka, rukopisy a inkunabule hr. Josefa Kolovrata- Krakovského, mineralogická kollekce Františka Antonína hr. Kolovrata-Libštejnského atd. Členstvo z úřednictva, kněžstva, učitelstva i měšťanstva hlásilo se v hojném počtu; do konce r. 1822, kdy na místě správy provisorní s nejvyšším purkrabím hr. Kolovratem v čele nastoupila správa nová, v níž předsedal Kašpar ze Šternberka a jíž též jeho bratranec František 8 Obšírněji o tom všem jednají V. Nebeského ,Dějiny Musea království českého', v Praze 1868, a stručně Jar. Vlček v ,Dějinách české literatury', dílu II. část 2., str. 95-97. 86 ZALOŽENÍ ČESKÉHO MUSEA. činně se účastnil, bylo museum vnitřně většinou zorganisováno. Museum mělo v celku ráz stavovsko-zemský; proto jednací řečí byla němčina, proto v programu prvotně nehleděno kll pěstování řeči a literatury Če5ké. Okolnost ta nemile překvapila družinu Jungmannovu, jež zásadně národnost stotožňovala s jazykem; zdálo se, že nové museum je dokonce krokem nazpět proti neprovedenému plánu ,Národního Musea', osnovanému hr. Bedřichem Berchtoldem, Jungmannem a Preslem r. 1818, především k podpoře činnosti literární a jazykové.v Leč když deputaci Jungmannovu, Preslovu a Millauerovu nejvyšší purkrabí potěšil přípovědí obratu a sladce znějícími slovy: ,Noch sind wir eine Nation', při družili se s nadšením i jazykoví nacionálové ku příznivcům Musea, a Jungmann psal radostně v Šenfeldovských ,Pražských novinách' dne 25. dubna 1818: ,Vlastenci! Ejhle, dávná žádost naše, zaražení společnosti pro zachování a zvelebení jazyka českého, vyplněna jest. Pod křídlem mocným vysoké šlechty naší vzniká Národní Museum, jehož hlavní účel jest zachování jazyka, zachování národu českého.' 10 Proměniti tuto slastnou naději v skutečnost, bylo čestným úkolem Františka Palackého. IV. Vznik obou časopisů musejních. Palacký jako redaktor. Všeobecné sympathie, jimiž bylo uvítáno zřízení musea, záhy potuchly. Místnosti, jež zjednány byly pro v Srv. K. Tieftrunk, ,Dějiny Matice České', v Praze 1881, str. 9 a 10. 10 Tamže str. 13. ČESK~; !\1USEU,",I V l'ALÁCl ŠTKRNBERSKf:M ~A HRADČA:-lECH. sbírky v paláci někdy Sternberském za rtsidencí arcibiskupskou na Hradčanech, byly odlehlé a nevhodné; předseda Kašpar ze Šternberka dal se příliš ovládati vlastními přírodovědeckými zálibami a zanedbával historickou stránku musea. Tak instituce, jež činorodě měla zasáhnouti do duševního života v Čechách, stála mrtvě a opuštěně mimo veřejnou pozornost a veřejnou působnost. Kašpar i František Šternberk těžce nesli tento neutěšený stav věcí. Jednoho hovoru o tom, dne 20. prosince 1825, byl v paláci Šternberském vedle Dobrovského účasten i František Palacký. Rozmluva vyšedší z beznadějného stavu musejního, záhy se proměnila ve vášnivou diskussi o národnosti. Dobrovský se sdílel o skepsi Kašparovu, kdežto v hr. Františkovi nalezl Palacký spojence pro své zásady národnostně obrodné. Palacký střetl se zejména se svým učitelem, jemuž vyčítal, že zanedbává živý jazyk český, a uchvácen pronesl 88 ZALOŽENÍ ČASOPISŮ MUSEJNÍCH. proslulá slova: ,Jáť aspoň, kdybych byl třeba z cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si ukládal přičiniti se všemožně, aby aspoň čestná po něm zůstala památka v dějinách člověčenstva.' 1 Ale rozmluva vrátila se k svému východisku a Palacký formuloval svůj názor o zlepšení stavu musejního v positivní návrh vydávati nákladem musea dva časopisy musejní. Hrabě Kašpar požádal Palackého o vypracování speciálního návrhu, který jest nám zachován. ,Hlavní účely časopisů byly by', praví Palackého podání ze dne 27. prosince 1825: 2 ,1. U Čechů udržovati a podporovati znalost a zároveň zájem pro účely Musea vyslovené ve stanovách Společnosti, totiž pro vlastivědu a vědy exaktní. 2. Tvořiti ohnisko a střediště nejen pro všechny vlastenecké spisovatele, kteří jsou činní v oněch oborech, ale i pro předměty samy, které k oněm účelům se vzta~ují. 3. Oproti cizině tlumočiti tak říkaje hlas národa, ohlašovati samostatnost intelligence ve vlasti nabyté a proti křivým nejčastěji úsudkům ciziny zastávati národ; hlavně ve příčině historické, vědecké a umělecké.' Vysoce charakteristická jest argumentace, proč mají vycházeti časopisy dva, český a německý. ,Jelikož však literární působení a obcování v Čechách dvojím jazykem, českým a německým, na dví jest rozděleno, z nichž jeden jest vlastní historický jazyk národní jakož i jazyk větší části lidu, druhý pak obyčejnější jazyk vzdělanců; jelikož nedá se neuznati zá- 1 Celá rozmluva reprodukována u Jar. Vlčka, ,Dějiny české literatury', dílu II. část 2., str. 151-152. 2 V ,Gedenkblatter' na str. 47-55 a v ,Drobných spisech' III, str. 257-263. ZALOŽENÍ ČASOPISŮ MUSEJNÍCH. 89 vodění, ano i jistá žárlivost přivrženců obou jazykův a literatur ve vlasti; jelikož Museum nesmí ani ignorovati tohoto vzájemného zápasení, ani v něm jednostranně postaviti se na jednu nebo na druhou stranu, poněvadž dle svého určení má býti na obě strany stejně povzneseno a na obě vykonávati stejný vliv: tu se zřetelem k tomu zdá se býti nevyhnutelně potřebno, aby přikročilo k vydávání dvou časopisů, českého a německého zároveň, ač-li chce úkolům svým zadost učiniti a ač-li si nechce skutečným,jednostranným postavením se na jednu stranu jednu část národa odciziti.' Memorandum naznačuje určitě i program, který má obsahovati dějepisné rozpravy, zprávy o museu, o českých rukopisech doma i v cizině, kritický přehled cizích publikací o Čechách, bibliografii literární, kroniku současných událostí, drobné glossy k veřejnému životu, úplný nekrolog, stati přírodovědecké a exaktní, rozpravy z oboru krásné literatury, filologie, belletristiky a prostonárodní filosofie, výňatky ze starého českého písemnictví. Na základě tohoto podání vymohl si hr. Kašpar ze Šternberka na výboru musejním, aby svolil k vydávání obou časopisů, k potřebné půjčce i k dalším krokům přípravným;3 vydal provolání k obecenstvu, obrátil se dne 15. ledna 1826 k praesidiu gubernia. aby povolilo vydávati časopisy, a dvěma skoro stejnými listy, jednak ke kancléři hr. Antonínu Bedřichu Mitrovskému, jednak k praesidentu policejní komise ve Vídni, hr. Josefu Sedlnickému, s prosbou za podporování žádosti. V dopise k hr. Sedlnickému (koncept jest prací Palackého) 3 Obšírné zprávy o celém jednání podává V. Nebeský, ,Dějíny Musea království českého', v Praze 1868, na str. 50-59. 90 ZALOŽ(i;NI ČASOPISŮ MU8EJNÍmr. formuluje se účel musea i listu slovy zvláště krásnými. 4 Již 23. února 1826 oznamoval purkrabí František Antonín hr. Libštejnský z Kolovrat Kašparu ze Šternberka, že došlo povolení k vydávání dvou časopisů musejních, s výslovnou klausulí co do přísného censurování jejich.5 Hrabě Kašpar ze Šternberka zpravil Palackého, jenž té doby dlel za archivními studiemi ve Vídni, o došlém povolení, a když od něho 14. května 1826 obdržel nové podání o plánu a technických podrobnostech obou listů, nabídl mu officiálně redakci a s ní spojené práce administrační. Palacký nabídku přijal; dne 15. května 1826 byl formálně jmenován redaktorem obou časopisů a podřízen redakčnímu komitétu, v němž zasedal Dobrovský, professor MiIlauer a professor Steinmann. 4 ,Das bohmische Museum soli meiner Ansicht nach sich nicht damit begnligen, in seinen Sammlungen und der Bibliothek der heranwachsenden Generation Mittel zu ihrer vollstandigeren Ausbildung darzubieten: es soli vielmehr dem Geist der ganzen Nation eine Richtung beibringen, nach Erwerbung nlitzlicher Kenntnisse zu streben, es soli den Trieb zu einer hoheren Bildung erwecken, von dem spekulativen zu dem praktischen Wissen leiten, dic Aufmerksamkeit der Menschen al1er Stande zu demjenigen wenden, was dic Natur zur Veredlung, der Kunstfleisz zur Verbesserung im Vaterlande darbietet, es soli das Ehrgeflihl der Nation durch Erinnerungen an die Vorzeit zu einem Streben nach hoherer Vervollkommung erregen, mit einem Wort, die zeitgemasze Ausbildung der Nation lOrdem.' (Korrespondence a zápisky II, 251.) 5 ,Dass bei den aufzunehmenden Aufsatzen eine umsichtige und strenge Censur eintrete und dass jene Aufsatze, welche sich auf politische Verhaltnisse in geschichtlicher oder irgend einer andem Hinsicht beziehen, ohne hochortige Beistimmung zum Drucke nicht zugelassen werden dUrfen.' (Korrespondence a zápisky II, 252.) RÁZ MUSEJNÍCH ÓASOPISŮ. 91 Tak po vykonaných přípravných pracích mohly počátkem roku 1827 vyjíti nové dva časopisy, německý měsíčník ,Monatsschri ft der Gesellschaft des vat e r I a n d i s che n M u s e u m s in B či h m e n' a český kvartálník ,Č a s o p i s s P o leč n o s t i v I a s ten s k é h o M u s e u m v Č ech ách.' 6 Jak ukazuje již organisační plán, oba časopisy měly býti literárním ztělesněním vlastivědných snah musejních s důrazným zřetelem k vlasteneckému a národnímu hnutí; vedle starších ideí obou hrabat Šternberků dal jim podklad uvědomělý nacionalism Palackého, a Palacký bedlivě vypracoval též všecek podrobný postup práce. Nebyl tu bez vzorů v a předchůdců; co pro vlastivědu českou měly zna- 6 Od pátého ročníku změněn byl název v ,éasopis českého museum'. Ill1 'PrA!', nUIAb'llr ~'rH~o'!»Iultum. 1827 92 VLIV LISTŮ HORMAYROVÝCH. menati obě nové revue, to pro vlastivědu rakouskou konaly od osmnácti let vídeňské periodické publikace rakouského politika a historiografa J o se fa von Horma yr a (1781-1848).7 Z nich byl ,Taschenbuch fur vaterHindische Geschichte' (ve dvou řadách 1811-1814 a 1822-1848) rázu spíše populárního, ,Archiv fůr Geschichte, Statistik, Litteratur und Kunst' (1809-1828) povahy spíše vědecké. Soustředily se tu veškeré vědecké snahy říšské, a to bez centralistických tendencí; historie, studium pramenů,. dějepisná kritika, ať'chaeologie stály v popředí; biografické a bibliografické zprávy se střídaly s úvahami o německé, české a maďarské literatuře; také technologie, průmysl, ba ani válečnictví nebyly z obsahu vyloučeny. Přední učenci a spisovatelé v Rakousku byli spolupracovníky redaktora národnostně spravedlivého, i Dobrovský uložil v ,Archivu' několik svých cenných rozprav, a sám Palacký pracoval pro ,Archiv'; jest přirozeno, že se z něho učil i redakční praxi. Správa musejní i redakce kladla zprvu větší váhu na německý ,Monatsschrifť,8 vydávala jej ve větším počtu výtiskův i větším nákladem, a doufala jak v obecnou podporu doma, tak v přátelský zájem v cizině. Původní program historicko-statistický rozšířila na celé Rakousko a později dovršila i statěmi přírodovědeckými a technologickými; zaměnila prvotný 7 O Hormayrovi hojné zprávy podává Wurzbachův ,Biographisches Lexicon des Kaiserthums Osterreich', Wien 1863, IX, 277-287. 8 Srovn. vyčerpávající stať V. E. Mourka ,Palacký jako vydavatel německého časopisu vlasteneckého musea v letech 1827-1831', v Památníku Palackého na str. 269-289. NĚMECKÝ ÚASOPIS MlJSEJNí. 93 způsob čistě vědecký za přístupnější a prostší tón popularisační, jenž se jevil potřebou hlavně pro šlechtu; získala přední zástupce německé vědy a literatury v Čechách. Palacký sám přispěl do listu řadou významných prací historických, tak že vlastenci žehrali na tuto činnost, rozvíjenou domněle na úkor českému písemnictví; podnikl tu jeden ze svých prvních obranných činů ve prospěch české náboženské reformace, očišťuje a obnovuje památku Jana Amose Komenského.9 Leč všechno úsilí jeho i Kašpara Šternberka, jenž při redakci i administraci obětavě přikládal pomocné ruky, bylo marno: nepomohlo ani vřelé doporučení, jež listu svého přítele Kašpara Šternberka do berlínských ,BHitter flir wissenschaftliche Kritik' r. 1830 podal sám Goethe; nepomohly sympathie učenců, jako slova K. A. Bottigera v listě 1. listopadu 1827 Palackému: ,Tímto časopisem vane duch svěží, mrtvé oživující, živé krásněji vyzdobující. Jest zajisté jen povinnost o něm veřejně promluviti a pokud možná celé Německo upozorniti, že za hranicemi, které příliš ukvapeně bývají viněny, že jsou závorami myšlenek, působí spolek básníkův a vědců, který bez odporu náleží k družinám úcty nejhodnějším.' 10 V cizině nebylo takřka odběratelů, domácích předplatitelův ubývalo, takže 1830 bylo nutno časopis proměniti v kvartálník s názvem ,Jahrbucher fur Natur- und Uinderkunde, Geschichte, Kunst und Litteratur' a r. 1832 vůbec jej zastaviti. Příčiny neúspěchů časopisu německého vyložil Palacký sám, soukromě v listě B. Kopitarovi dne 5. listo- 9 ,Uber J. A. Comenius und seine Werke', Monatsschrift 1829, II; překlad v Drobných spisech III, na str. 395-412. 10 Citováno u Mourka na uv. m., str. 279. 94 NESNÁZE NĚMECKÉHO MUSEJNíKA. padu r. 1829, II officiálně v podání Kašparu hr. ze Šternberka dne 16. října 1831. 12 Němci měli svrchovanou nedůvěru k rakouské literatuře; cizí knihkupci mstili se potlačováním rakouských publikací za censurní zákazy rakouských vlád; spisovatelé neradi odevzdávali své příspěvky do listu, jenž procházel mnohonásobnou ostrou a úzkoprsou censurou; redaktoru bylo obtížno ,nalézati nové předměty, jichž volné zpracování nynější censuře mohlo by býti nezávadné a přece jen poněkud zajímavé pro obecenstvo, zhýčkané cizozemskými, censury zbavenými časopisy'; odbyt pak byl neobyčejně malý. Při hlubším pozorování jeví se však ještě jiná příčina úpadku německého časopisu. Koncem dvacátých let přežíVá se již pouhé territoriální a politické vlastenectví, ve kterém žilo XVIII. století a na němž hrabata Šternberkové zbudovali všecky své instituce, na jeho pak místě nastupuje živé a činorodé národnostní nadšení mladší generace buditelské. Německý časopis nejen přijímá ono přežilé territoriální pojetí vlastivědy a historie, nýbrž stále činí i koncesse aristokracii, jejímu feudálnímu, ba mnohdy klerikálnímu názoru 13 a gal vanisuje tak něco, co organického života nemá. Touto kompromisností list hyne a padá - a tím lépe daří se jeho českému bratru, jenž se postavil na živé a správné základy pokrokové ideje národnostní. 11 Citován u Mourka na uv. m., str. 285. 12 GedenkbHitter str. 65 - 66 a v překladě v Drobných spisech III, na str. 270-271. 13 Na př. ročník III. přinesl od J. A. Zimmermanna tragedii ,Johannes Nepomucenus', od V. A. Svobody legendu ,Vom heil. Johann von Nepomuk', stať J. M. Schottkyho ,Oas Fest der Heiligsprechung des Johann von Nepomuk'. SMĚR MUSEJNÍKA. 95 Zásadní rozdíl mezi časopisem německým a českým jasně a vzletně vytkl Palacký již v druhém dobrozdání ze dne 14. května 1826: ,Mimo to český časopis má však ještě zvláštní zájem: zachování totiž a další vzdělávání české řeči samé. Národní jazyk jest přece nejdůležitější a nejdrahocennější věc, kterou minulost česká zanechala svému potomstvu. Jím Čechové kdysi vyvinuli se ve zvláštní národ a zjednali si vlastní dějiny, které v annálech světových zaujímati budou napořád skvělejší místo, než národ i země zdály se býti povolány zaujímati dle počtu a moci své. A byť jednou, co věru není pravdě podobno, vymizeti měl z počtu národů živých: tu zajisté měřena bude veškerá duševní povaha Čechů pak vyhynulých dle výše, které dostoupila jich zvláštní literatura národní. Jest tedy i pro naše vrstevníky důležito, aby nezanedbávali pěstování této řeči a literatury; vždyť ještě má obecenstva skoro šest mil1ionů lidí v Čechách, na Moravě a na Slovensku, u nichž nezahynuly dosud všechny živly, které se pokládají za potřebné k založení a zachování vlastní národní literatury: ale živlové tito potřebují živoucího probuzování a moudré obezřelé péče.' 14 Sloučením tohoto národnostně jazykového momentu s cíli naukovými postavil se ,Časopis českého museum' do stop obou starších revuí novočeských, Nejedlého ,Hlasatele' a Preslova i Jungmannova ,Kroka', jichž snahy slučuje, krajní hrany a hroty obrušuje, dospívaje tak k vyšší synthesi. Palackého prešpurská minulost sama již zaručovala, že jeho list nebude tísniti a ome~ zovati novou myšlenku mrtvou veleslavínskou formou 14 Gedenkblatter na str. 61; překlad v Drobných spisech III, na str. 266-267. 96 PALACKÝ JAKO REDAKTOR. a že nebude poslední úkol obrozeného písemnictví shledávati v naivně lidové próse a v prostoduchém veršování; ale jeho bezprostřední studia v archivech a knihovnách ukazovala, že náležitá souvislost s literární a dějinnou minulostí nebude pomíjena a rušena. Skupina, před stavovaná ,Krokem' právem mohla vítati v ,Časopise českého museum' sourodého spolubojovníka za tytéž jazykové a vědecké zásady; zklamala se však, čekala-li od Palackého horlivou propagandu vědeckého neologismu a názvoslovného purismu. Palacký byl tehdy již dále: novočeská obroda literární byla mu problémem v podstatě jiným než stilovým a jazykovým, byla mu obrodou myšlenkovou i mravní, jak naznačil k doslovu prvního ročníku svého listu. 15 Zvláštním taktem osobním dovedl Palacký shromážditi ve svém listě přední zástupce generace starší i mladší. Zastaralý Vojtěch Nejedlý zaslal ukázky ze svých papírových eposů, Josef Dobrovský přispěl čtyřmi drobnými studiemi filologickými; 16 . Jungmann podal dva takřka programní články: ,0 klassičnosti v literatuře a zvláště české' a ,0 různění českého písemního jazyka" v nichž věren více Palackému než sobě, s umírněnou obezřelostí posoudil jak úzkoprsost literárního konservatismu, tak upřflišené záliby neologické, romanticky slavisující a pod záminkou obohacení organismus jazyka znásilňující.17 Záhy se časopis stal středem lite- 15 Rozbor jeho viz u Jar. Vlčka na m. uv., str. 153. 16 Jsou to stati ,Slovou-1i Slované od Slávy či od slova' (1827), ,Plavci u Dalimila' (1827), ,Čech neb Čechové odkud tak slují' (1827) a ,Rozličnosti v exemplářích Diadochu Paprockého' (1828). 17 Obšírný obsah a rozbor podává Jar. Vlček na m. uv., str. 155-158. l'ALACK\' .JAKO !{EDAKTOlt. 97 rárního živého tvoření; k osvědčeným pracovníkům přistupovaly sily nové, objektivní přehled produkce domácí doplňován byl vyhlídkami do cizích oblastí kulturních; poetický klassicismus, jenž se jevil ve vybraných překladech, smiřoval se s romantismem nové, svěží produkce básnické; retrospektiva historická pojila se s případným zájmem o otázky přítomnosti. Kollár, Čelakovský, Vinařický, Macháček, Chmelenský, Kamenický, Kamarýt, Koubek, J. J. Marek, Turinský tiskli tu své verše; i pro Langrův ,Den v Kocourkově' našlo se místo; Macháček a Klicpera podali dramatické ukázky. Šafařík, Svoboda, Malý, Čelakovský vtiskovali listu význačný ráz literárně historický; Chmelenský s Vinařickým a Čelakovským vedli vedle redaktora rubriku kritickou, Macháček a Chmelenský soustavně glossovali události divadelní; od r. 1831 přibyly též stati přírodovědecké a technologické. Uprostřed tohoto čilého ideového ruchu stojí redaktor sám, činnější než všichni ostatní, vždy bohat novými myšlenkami a plány, vždy připraven k činu a práci. Nestačí vždy jeho životní takt, nýbrž časem jest potřebí energicky zasáhnouti. Zájem věci žádá, aby z Jungmannovy stati ,0 klassičnosti v literatuře' vypuštěna byla invektiva na Jana Nejedlého; Palacký odvažuje se krátiti, ač ví, že novomilci se ho odřeknou. Metrické a stilistické změny v ,Nápisech' a odmítavé stanovisko k stati ,0 jméně národu Slovanského', filologicky absurdní, nadto namífené proti Dobrovskému, uvaluje na Palackého sanguinický hněv Kollárův; 18 Če- 18 Srovn. stal A. Truhláře ,Z redaktorských příhod Palackého', v Památníku Palackého na str. 290-298. Literatura česká devatenáctého století. ULIL 8 98 PALAOKÝ JAKO REDAKTOR. lakovský neshoduje se s vedením listu. Palacký však posléze znovu získává jejich přízně a podpory. Hl Když roku 1837 Palacký zahajoval jedenáctý ročník ,Časopisu českého museum', rozhlížel se po vykonané práci. Přiznává si, že v otázkách principiálních i jazykových byl synthetisujfcím jednotitelem, že vedl vědecké obecenstvo české vždy od slova k idei, od litery k duchu, a shrnuje své úsilí i své plány a tužby ve významná slova: ,Hleděli jsme tak říkaje staré Čechy uvésti do nové Europy, a zdomácniti tuto v oněch. Nyní ale, když jsme se, co do jazyka, dostali téměř již na roveň s jinými vzdělanými národy, nastává nám jiná práce a povinnost: abychom totiž obraceli hlavní zřetel svůj k věcem samým, a snažili se s těmito národy zároveň a v závod o palmu skutečné osvěty, i vědecké, i krasocitné, i průmyslové'. 20 Začátkem ročníku následujícího, v březnu 1838, vzdal se Palacký redakce ,Časopisu českého museum' ve prospěch svého přítele Pavla Josefa Šafaříka. V. Palackého vývoj jazykový. Palacký rozhodčím ve sporech jazykových. Viděli jsme, že osobní i zásadní spory, jež znesnadňovaly redaktorské postaveni Palackého, byly namnoze rázu jazykového, a pozorovali jsme, jak v letech dvacátých a třicátých otázky grammatické a pravopisné 19 Palacký sám přispěl do ,Časopisu' hojnými vlastními články, dílem obsahu aesthetického a filosofického, dílem historickými a literárně dějepisnými i kritickými; o oněch bylo již promluveno, o těchto viz níže. 20 Drobné spisy III, na str. 281. PALAOKÉHO vÝVOJ JAZYKOVÝ. 99 staly se opětně kriteriem strannické příslušnosti. Obraz vývoje Fr. Palackého V Praze byl by neúplný, kdybychom si ho nepovšimli též po této stránce.! R. 1823 přinášel si mladý Palacký do Prahy dosti složitou jazykovou průpravu: z domova poklad bratrské řeči biblické, z Prešpurka jednak poznání nářečí slovenských, jednak syntaktický klassicism doby Veleslavínovy, jak jej doporučoval svým posluchačům konservativní Palkovič. Vlastní studie i společenské styky v Prešpurce získaly Palackému vzácnou znalost hojných cizích jazyků, vlivem Jungmannovým tíhl k neologismu a puristickému hledání nové české terminologie. Zkřížením těchto dvou protilehlých směrů vzniká těžká, ale přesná, poněkud temná, ale zdobná řeč jeho statí aesthetických. Ponoření se do historických dokumentů mělo mocný vliv i na Palackého sloh. Že starými památkami zabýval se i po stránce jazykové, ukazují jeho dvě stati: ,P ří s P ě v k y k u g los s a r i u mře č i čes k é' a ,P o p i s staročeských osobních a křestních jmen',2 jako již dříve byl památnou stať ,A n- u n d A u ssi ch ten der bohmischen Sprache und Liter a tu r vor 50 J a h r e n', chystanou pro ,Wiener Jahrbucher der Litteratur', 3 opatřil odbornou charakteristikou 1 Monograficky probral látku Fr. Bílý ve stati ,František Palacký a spisovný jazyk český' v Památníku Palackého na str. 689-712 .. Podrobných šetření o řeči Palackého posud se nedostává, nehledíme-li k nezcela zdařilému pokusu Th. Vodičky, ,Spisovná řeč Fr. Palackého', v Časopise Matice Moravské XXV, r. 1901. 2 Obě stati vyšly v ČČM., první 1827, druhá 1832; podruhé v ,Radhostu' na str. 175 a 115 a násl.; potřetí v Drobných spisech III, na str. 720-729 a 741-750. 3 Otištěna teprve r. 1874 v ,GedenkbHitter' na str. 19-47, 8* 100 PALACKÝ ROZHODČíM VE SPORECH JAZYKOVÝCH. vývoje staročeského jazyka a československých dialektů. Jako redaktor ,Časopisu českého museum' jazykově volil stfední cestu; dal arciť tisknouti list pravopisem analogickým a záhy latinkou,4 ale uveřejněním uvedené úvahy Jungmannovy ,0 různění českého písemního jazyka' i doslovem prvního ročníku nadobro odmítl jakékoliv podezření z jazykového novotářstvi. Zdálo se, že spory jazykové jsou vyrovnány, když z východní oblasti řeči české ozvalo se několik hlasů novotařících nejen v materiální stránce řeči, nýbrž i ve tvarosloví a hláskosloví. První z nich byl Jan Kollár, jenž k 3. vydání ,Slávy Dcery' přichystal jazykovou novinku, totiž vokalisaci hlásek I a r z důvodů libozvučnosti a pro domněle lepší srozumitelnost u Slováků; 5 Palacký jej varoval před podivnůstkou tou listem ze dne 17. listopadu 1829; ale marně. Kollár zatím, nevěda ani o tom, nabyl na Moravě tvrdošíjných a důrazných spojenců. Ve stopách snah Vincence Žáka a Františka Cyrilla Kampelíka, kteří snažili se jednak restituovati starobylé nepřehlasované formy hláskos.lovné, jednak u vésti dialektické zvláštnosti do řeči spisovné, jednak dobýti češtině vokalické plnozvučnosti, jednak zjednodušiti český pravopis, vystoupil FRANTIŠEK DOBROMYSL TRNKA (1798-1837), soukromý učitel češtíny v Brně, později odtud překlad V Drobných spisech lIr, na str. 489 -509; obšírnější rozbor její viz níže. 4 K stanovisku Jana Nejedlého jevil Palacký důslednou nechut, sro vn. na př. stručný a odmítavý posudek 4. vydání ,Lehrbuch der bohmischen Sprache rur Bohmen' v ČČM. 1831, a nově v Drobných spisech rIT, na str. 619 a 620. " Srovn. i na str. 220 a 221 II. dílu ,Lit. č. XIX. stol.' PALACKÝ HOZHOUČÍM VE "PormCH ,JAZYKOVÝCH. 101 bibliothekář V Olomouci od r. 1829 řadou pseudogrammatických spisů: ,Obersicht der bohmischen Declinationen und Conjugationen' (1829), ,Sbírka českých dobro- i vlastnomluvů' (1830) a ,Porěkadla (přísloviá) Slovákóv moravsko-uherských' (1831). Poslední dva spisy posoudil Palacký stručně a zdvořile, spravedlivě a přísně v Musejníku r. 1831, shrnuv svůj úsudek v klassická slova: ,Amalgamovati formy grammatické rozličných nářečí a věkův svévolně, podle theorie domnělého libozvuku, jest podle úsudku našeho hra nerozumná, nechutná i škodlivá'.6 Když pak podrážděný Trnka odpověděl jízlivou replikou ,0 českém jazyku spisovném. Ve prospěch mladým spisovatelóm i na výstrahu nedozrálým recensentóm', Palacký podal duplikou ,0 českém jázyku spisovném' v Musejníku 18327 konečnou skvělou formulaci svých podnes platných zásad jazykových. Na teč hledí jako na organism. ,Jazyk povstává i roste právě tak, jako stromoví a kvítí po horách i zahradách; i jakož tam člověk jen to, co příroda sama organickou mocí svou plodí, chovati, pořádati a kliditi srní, tak i theorie zde jen to, co v lůně národu se pučí a kvete, v jeho pfesnotě chrániti, tomu hověti, to k dalšímu užívání pravému chystati povinna jest. Rozum tedy není tvůrcem ani zákonodárcem, alebrž jen správčím v jazyku; sahá-Ii dále, osobuje-li sobě i tam vládu konstitutivnou, kdež jemu nejiná než administrativná přináleží: tedyť odporuje sobě sám, a vykročujíc ze svých mezí přirozených, vstupuje do oboru šálenosti.' s Stanoví p<>k přesně několik, nám arciť samozřejmých zásad: český jazyk 6 Drobné spisy III, na str. 621. 7 Tamže na str. 625-640. , Na m. UV., str. 626-627. 1D2 PALACKÝ ROZHODČíM VE SPORECH JAZYKOVÝCH. spisovný již existuje, spojuje v jednotu Čechy, Moravany a Slováky; obohacování řeči jest ptípustno jen po stránce materiální, nikoliv formální; vývoj grammatických forem jest uzavřen pro češtinu XVI. stoletím; neexistují ani řeč slovenská ani moravská, jsou to jen nářečí. Vlastní jádro práce tvoří podrobný rozbor jazykových poměrů na katolickém i evangelickém Slovensku a zevrubný posudek pokusů Žákových i Trnkových, které Palacký charakterisuje rozmarnými slovy duchaplného ironika: ,Kdyby již ku př. pan Trnka, vzav na sebe širák a halenu slovenskou, šátek s okružím podle módy, na ně staročeské smolnice, pak pantalony a krpce, aneb jinou směsici krojův, ježto by dokonalejší byla, vstoupil do slušné společnosti, a české publikum jest jistě dosti slušná společnost, - zač pak by ho asi lidé hned napohled měli?' 9 A úsilí o věc: na místě slova, o ducha na místě litery, jež charakterisuje redaktorskou činnost Palackého, jeví se i tuto důrazně: ,Národ náš touží po čtení mysl osvěžujícím a city šlechtícím; sami vzdělanější urozen ci obojího pohlaví počínají zpomínati na vlasteneckou řeč a literaturu a hledati ji: my pak nemáme jim hned ničeho podati, leda co by je odstrašiti mohlo, - grammatická i puristická exercitia - hádky o literách a slabikách, jen aby se dovršila radost nepřátel našich a skutkem se potvrdilo, co tak důtklivě hlásají, že ušlechtilý, staroslavný jazyk náš již jen rádlem a pedantstvím páchne.' 10 V duplice této jest někdejší neologista Palacký shovívavější k jazykovému ztrnulému konservatismu než 9 Na uv. ID .• str. 640. 10 Na uv. ID., str. 638. PALACKÝ ROZHODčí:.r Vg SPORECH JAZYKOVÝCH. 103 k úpornému novotáfstvL Záhy měl však pfiležitost vystoupiti i proti pedanterii staromilců, kteří podvazovali vzrůst feči i po stránce hmotné. Podnět k tomu zavdal Palkovičův boj proti jazykovým snahám. Palacký posuzuje v pfehledě ,Časopisů českých r. 1834' též, Tatranku' II a účinně apostrofuje jejího redaktora a její stoupence: ,Pištež pak nám, páni, jazykem Komenského, ku pf. o chemii, o geologii atd. Ba pfeložtež nám jen ku pf. Balbiho zeměpis jazykem bratří Kralických pak my se od vás rádi tomu mistrovství učiti budeme.' Generace jazykových konservativců zvolna vymírala, a později Palacký měl jen pfíležitost ozvati se proti jazykovému radikalismu, jevícímu s~ buď úplnou secessí feči, nebo upfílišeným novotáfstvím pravopisným. Když r. 1846 ,Musejní sbor pro feč a literaturu českou' chystal se opříti jazykovým snahám Štúrovců, Palacký propůjčil své články do pro gramatické publikace ,H I a s y o pot ř fo b ě jed not y j a z y k a pro Cechy, Moravany a Slováky'12 a napsal vfelý doslov,l3 v němž hlásá z hlubiny své bytosti potfebu ,enthusiasmu, jenž jest láskou; ta pak spojuje a nerozlučuje'. Provedení pravopisu skladného r. 1842,14 jehož důvody, částečně již Doležalem (r. 1746) a Trnkou (r. 1830) II ééM. 1834 a Drobné spisy III, str. 656 - 663 . . 12 Byl to .samostatný výňatek ,0 Slovácích a postavení jejich k řeči a literatuře české' z úvahy ,0 národech Uherských a zvláště Slovanech' (ČČM. 1829) a posudek Trnkova spisu .0 českém jazyce spisovném'. 13 Drobné spisy III, 738-740. H Výklad pravopisu skladného viz v Gebauerově ,Historické mluvnici jazyka českého' dil I, v Praze 1894, na str. 15. 104 PALACKÝ nozHoJ)čL\I VE "WOR~:CH PRAVOPISNÝCH. uváděné, sestavil P. J. Šafařík,15 neuspokojilo některých zapřisáhlých novotářů, zejména V. Hanky a J. Franty Šumavského, kteří navrhovali nejen ou, v za au, zv, nýbrž i nové orthografické značky pro hlásky č, ž, Š. Tenkráte opřel se Palacký energicky rozpravou .M á -1 i P r a v o p i s čes kýč í m dál e tím víc e sed o k on a 1 i t i', čtenou nejprve ve Sboru musejním a otištěnou téhož roku v Musejnfku. Důvody Palackého, jež s důrazem opakoval v replice proti utrhačnému a bezcharakternímu Hankovu ,0spravedlněn!',16 nejsou již důvody obhájce organick~ho rozvoje jazykového, nýbrž vyznavače tradicionalismu v řeči, podle něhož ,au, 7V zůstala jen jako památka dávné úmluvy v písmě našem a takořka jako neutrální dno mezi různými dvěma stranami (t. českou a slovenskou). I sluší-li nyní jedné straně rušiti úmluvy a postaviti libost svou za zákon i straně druhé r' 17 vývoj nedal Palackému, jejž historism těsněji a těsněji sbližoval s konservatismem, úplně za pravdu: r. 1849 ou a v ujalo se přece obecně.1R VL Palackého činnost literárně historická a kritická. Rozhlížeje se počátkem roku 1820 po svém vzdělání i svých plánech literárních, zaznamenal si mladý Palacký mezi zamýšlenými pracemi vedle aesthetických, biografických a historických spisů také dílo ,0 řeči Fi ,Slovo o českém pravopise' v ČČM. 1843. 16 Oba polemické články pod úhrnným titulem ,Pravopisné hádky r. 1846' v Drobných spisech III, 754-777. 17 Na m. uv., str. 760. 18 Stranou jazykové činnosti Palackého stojí brusičský pokus 'Český kazimluv' (v ČČM. 1837 a v Drobných spisech III, l' ALACKItHO (lINNOST L1TB~R. HISTORICKÁ. 105 a literatuře' 1 a naznačil tím, že hojné literárně historické články, jež v letech dvacátých uveřejnil, nebyly vyvolány pouze okolnostmi a okamžitou potřebou, nýbrž i vlastním zcela promyšleným plánem pracovním. Podnět k prvnímu z nich dala žádost Kopitarova, aby Palacký referoval ve ,Wiener Jahrblicher der Litteratur', jichž Kopitar byl spoluredaktorem, o Palkovičově ,Slovníku česko-německo-latinském' a Sychrově ,Pokusu české fraseologie'. Palacký užil vítané příležitosti a napsal pro váženou revui všeobecný přehled řeči a literatury české, jehož potud v ,Jahrbucher' nebylo, a dne 3. prosince 1822 zaslal jej pod titulem ,A n- u n d A u ss i c h ten der b () h m i s che n Lit t e r a tur' Kopitarovi. Ale opatrný Kopitar obával se censury, jež by stěží byla propustila článek, psaný tónem otevřeným a neohroženým, prodchnutý skutečnou svobodomyslností i zápalem národnostním, ač ,Jahrbucher' měly vzhledem k censuře postavení zvláště výhodné. Snad malá přízeň Kopitarova k českým obrodným snahám zavinila, že článek nebyl otištěn a že vyšel teprve po dvaceti letech v ,Gedenkbliitter'." Jest to práce v každém směru vynikající a neprozrazuje autora pouze čtyřiadvacetiletého: rozsáhlá znalost látky pojí se tu s pevnou stavbou ideovou; vroucí tón apologetický druží se k výkladu právě tak jasnému jako přesvědčujícímu; přesnost charakteristiky zvyšuje str. 751~754), v němž ve stopách A. Markova ,Lovce' (v ,Kroku' 1823 a 1827) bojuje proti ~ermanismům, mechanickému překládání z němčiny, zanedbávání lektury staročeské a novočeské a nevšímavosti k jazykovému pokladu slovníka Jun~mannova (srov. Fr. Bílý na m. uv., str. 712l. 1 Korrespondence a zápisky J, 62. 2 Na str. 489~509, ostatně viz výše str. 99, pozn. 3. 106 PALACKÉHO ČINNOST LITER. HISTORICKÁ. přehlednost učlenění; hodnocení aesthetické snáší se s pojetím historickým. Zjistiv způsobem romantickým podstatnou ideu českých dějin vůbec, kterou shledává ve sporu česko-německém a v obraně řeči a národnosti,3 stručně nastiňuje vnější dějiny jazykové; líčí obšírně český rozvoj literární, jakož i duchaplně a hluboce charakterisuje povahu řeči české a končí své úvahy poučným přehledem dialektologickým. V odbočkách s mladistvým zápalem vyjadřuje své romanticko-národnostní ideje, svůj výklad obrození národního jakožto obrody jazykové, svůj požadavek ,živé národní barvitosti, vlastního rázu, individuálního směru', své přesvědčení o nutnosti jazykové jednoty. Zná a s hlubokým pochopením vykládá vnitřní ústrojenství češtiny, její schopnost odvozovací, jemnou povahu její označovati kvantitu dějovou, její bohatá příčestí, její volný pořádek slov atd. Ze staré literatury jsou vědomosti Palackého arciť kusé; nedoceňuje Štítného, nezná staročeských legend ani Smila Flašky, upírá ceny Alexandreidě, velebě naproti tomu novočeské padělky rukopisné. Za to správně vymezuje význam Husův a zajímavost písemnictví doby Jiříka Poděbradského; vysoko staví písemnictví bratrské a krásná slova podivu a lásky nalézá pro Komenského a jmenovitě pro jeho ,Labyrinť, důmyslně přirovnávaný ke klassickým ,Gulliverovým cestám' J. Swifta. Slovem: tehdejší vedomosti o starším českém písemnictví nemohly býti shrnuty pěkněji a lahodněji. V Praze Palackého práce literárně historické neustaly, ba Palacký byl obecně pokládán za odborníka. :J Po té stránce především rozbírá stať Jar. Vlček na UV. m., str. ] 48 a 149. PALACKI~HO ÓINNOST LITEH. HISTORICKÁ. 107 R. lR25 žádal ho proslulý orientalista J. G. Eichhorn v Gottinkách na doporučení hraběte Kašpara ze Sternberka za článek o dějinách písemnictví českého pro svůj velký spis o literaturách slovanských; Palacký se pustil do práce, ale nedokončil jí, nýbrž odevzdal ji S. K. ~1acháčkovi, ač Eichhorn výslovně přál si příspěvku Palackého.4 Teprve redakce časopisů musejních přinutila Palackého k soustavným a četným pracím literárně historickým menšího i většího rozměru. Zprvu pracoval ve smyslu kritického racionalismu: opravoval tradiční chyby, srovnával a posuzoval biografický i bibliografický materiál, stavěl psychologické rysy do nového světla; vůbec podnikal ony ,záchrany', jichž klassickým tvůrcem je Lessing a jež mistrovsky prováděl u nás Dobrovský. Tak pojednal v.e dvou statích, české i německé, o J. A. Komenském,5 rozptyluje při tom mlhu neporozumění a neptízně, jež osvÍcenství kolem osoby té nahromadilo; tak charakterisoval i svého učitele a mistra Dobrovského,6 v jehož osobě cl Dva listy Eichhornovy Palackému (ze dne 22. srpna 1825 a 7. září 1826) otištěny jsou v Korrespondenci a zápiskách II, na str. 231 a 279; v druhém urguje stařičký Eichhorn krásnými slovy: ,Verzcihen Sie einem bereits zu hohem Alter fortgeschrittenen Manne, dass er sich sehnt, die letzte Schuld, mit der er dem Publikum verwandt ist, abzutragen; erschiene er vor dem pmrtner der Unterwelt mit einer Schuld noch von der Obf'nvelt beladen - welchen Empfang hatte er zu envarten?' c, ,Ži vot J.A. Komenského' v ČéM. 1829 a Drobných spisech III, 366--394 a ,Úber Comenius und seineWerke' (Monatschrift 1829, II a v Drobných spisech III, 395-412); srovn. též J. V. Novák, ,Fr. Palacký aJ. A. Komenský', v Památníku Palackého na str. 299-308; před Palackým snažili se obnoviti pamět Komenského Jan Nejedlý a K. J. Thám. '; Josef Dobrovský's Lcbcn und gelehrtes \Vir- 108 PALAOKÉHO ČINNOST LITER. H1STOHICKÁ. hájil právo neúprosné kritiky a pravdomluvného skepticismu. V této životopisné studii ohlašuje se již Palackého vzácné umění osobní charakteristiky, nejdokonaleji provedené v dvojitém portraitu hrabat Šternberkův: 7 malebně a jasně líčí vnější průběh životní, prodlévaje se zvláštní zálibou na příznačných jednotlivostech; pečlivě vykládá okolí a průvodní okolnosti, z nichž osoba vyrostla; stručně a výrazně analysuje obsah literárních děl; s gracií psychologického portraitisty maluje figuru i fysiognomii, několika úsečnými nápovědmi zmiňuje se o charakteristických zvycích, a tak proplétaje rysy vnější i vnitřní, dospívá k reliefnímu takřka zachycení individuality zpodobované. I v odborné monografii literárně historické Palacký záhy dospívá svrchovaného mistrovství, jak svědčí skvělá studie ,0 p ran o s t i k ách a k a len d ář í c h českých, zvláště v XVI. stoleti'.8 Způsob podání úplně přiléhá k thematu; takřka shakespearovský začátek 9 suggestivně čtenáře přenáší do doby astrologie a hadačství; trpělivou, pilnou methodou, jež proti racionalistickému odsuzování staví romantické pochopení historické, vykládá tuto tajemnou a pošetilou vědu z ducha doby, dále pak písemnictví z ducha vědy. Charakterisuje jednotlivé směry tohoto gemu a podrobnou bibliografii prosycuje vzácnou duchaplností, posléze dávaje na scéně široce vymalované vystoupiti řadě indi- ke n' (Abhandlungen der kon. bohm. Gesellschaft der Wissenschatten 1833 a v Drobných spisech III, 418-449). 7 Viz svrchu na str. 80, pozn. 3. 8 ČČM. 1~29 a Drobné spisy III, 69.5-719. !l ,Život člověka jest úkaz pomíjející na divadle světa tohoto; počátek i konec jeho kryje se v tajemství.' PALACKÉHO ČINNOST KRITICKÁ. 109 vidualit literárních. Po analytické met hodě literární historie u Dobrovského následuje synthetický způsob Palackého; tam byl život zjišťován, tu jest ktíšen a obnovován. Úkol redaktorský vedl Palackého též k činnosti kritické a referentské. Palacký pojímal ji s neobyčejnou vážností, byv literárně vychován pečlivě vedenými a skvěle psanými kritickými rubrikami tehdejších časopisův a sborníků, jež sledovaly vysoké požadavky kritického umění, jak je vyslovilo ndobí romantické. Většina samostatných posudků Palackého zabývá se knihami národně vědeckého významu: Jungmannovou ,Historií české literatury" jeho ,Slovníkem českoněmeckým', Šafatíkovými ,Slovanskými starožitnostmi', Sedláčkovými ,Základy ptírodnictví', Smetanovým ,Obrazem starého světa', Preslovým ,Ssavectem' atd. Palacký ovládaje vždy látku posuzovaného díla, uváděl buď vlastní dodatky a opravy, nebo rozpřádal případnou úvahu k dílu těsněji či volněji se družící; rozbíraje pravidelně snahy skupiny, k níž sám náležel, - soudil, soudě jiné, i sama sebe; zabývaje se díly vzešlými z týchž kulturních snah, kterým sám sloužil, hodnotil též snahy vlastní; krásná slova, jichž užil o Šafaříkovi,lo platí i o něm a jeho díle. Hluboký aesthetický a filosofický podklad, na němž spočívají Palackého posudky krásné literatury, dodávají jim zvláštní zajímavosti a váhy. Posudek o Turinského ,Angelině' II jest vlastně rozptedením ideí o podstatě 10 CČM. 1835 a 1838, v Drobných spisech III, 664-666 a 691-695. II Byla to jen soukromá recense z 1821, již Palacký otiskl poprvé v ,Radhostu' na str. 426-433; nový otisk v Drobných spisech III, 185-191; srovn. též ,Literatury české XIX. stol.' II, str. 340 a 354. 110 PALACKÉHO ČiNNOST KRITICKÁ. tragedie; úvaha o Čelakovského ,Ohlase písní ruských' romantickou oslavou poetické tvůrčí síly prostonárodní; zprávy o Kamarýtových ,Ceských národních duchovních písních' včasným odkazem k musické stránce lidového básnictví; rozbor současné literatury almanahové protestem proti snižování literární úrovně. Palacký jest kritik, jenž neslouží době, nýbrž vychovává ji, jenž nekonstatuje pouze uznale práci vykonanou, nýbrž vztyčuje cíle stále nové a vyšší. Že kritický jeho úsudek sestupoval až na samé dno problémů, jichž vrstevníci jeho si ani neuvědomovali, o tom svědčí památná, ač pohříchu málo známá jeho úvaha o historickém románě při příležitosti A. Vrťátkovy povídky ,Snoubenci Dražičtí' v almanahu ,Vesna' (1837): ,Podstata dobré povídky není ani neobyčejný stroj dějinný, ani mimořádná jakkoli bohatá scenerie, alebrž poetické rozvíjení se úkazův života duševního čistělidského, kterému báje dějinná i scenerie slouží jen jako za reflex, za obraz, za zrcadlo. U románopisce tedy zákonnost duševní (psychologická) stojí v popředí, a dějinná (historická) jest mu potřebná jen jako folie; požaduje pak ona především toho, aby básník z veliké a věčně nestihlé po~ádky života lidského vždy nějakou aspoň stránku čtenáři svému živě před oči předestřel a na cit mu položil.'l2 Drobné i delší kritiky a referáty provázejí volné literární zprávy a přehledy. Tu stručně zaznamenává Palacký novinky písemnictví krásného i vědeckého; přehlíží a charakterisuje žeň časopiseckou, 13 excerpuje 12 ČČM. 1837 a Drobných spisů III, str. 671. 13 ,Časopisové čeští r. 1834' v ČCM. 1834 a v Drobných spisech III, 656-663; obšírný rozbor přehledu toho viz u Jar. Vlčka na ffi. UV., str. 161 a 162. l'AI.ACKÉHO ČINNOST KUlTICKÁ. 111 bohemica Z cizích revuí; zaznamenává archivní i literární výsledky svých vědeckých cest; píše srdečné nekrology; uvádí k nám způsob autoreferátu; spojuje kritidsm a shovívavost, všeevropské hledisko a zájem o české aktuality. Časem šlehne i v těchto margináliích jasný blesk velikého ducha, srovnává-li Palacký na př. vzrůst politického nacionalismu a literárního kosmopolitismu, 14 nebo posílá-li z ltalie do chabého sousedského idyllismu na adressu Chmelenského, který jej samého nadměrně velebil, výstražná slova: ,Jak pak může prospívati literatura naše, jestliže nikdy vyšší míry k ní přikládati, ale vždy jen po strejčkovsku vše chváliti budeme, cokoliv sobě nedospělí a chudí duchem libují?' 15 S literárně historickou činností Palackého souvisí i jeho soustavná péče o vydávání starších literárních památek v Musejníku, jíž dostává se posléze dovršení dvojdílným velkým ,vý bore m z I i t e r a tury čes ké', od Palackého inspirovaným a rozvrženým. Již organisační první plán časopisů musejních ze dne 27. prosince 1825 zamýšlí ,zvláště bráti zřetel ku starší české řeči a literatuře, a vyňatky jakož i celá místa z vzácnějších zajímavých spisů českého starověku uveřejňovati'; 16 první sešity ,Časopisu' přinesly ,Píseň o Štemberkovi', ,Píseň veselé chudiny' a ,Denník poslů krále Jiřího'; v druhém ročníku r. 1828 se redaktor zvláštním provoláním ke sbírání starých památek obracel se sanguinickou nadějí v další nálezy takového rázu, jako jsou RKZ,17 a pokud byl Palacký redaktorem, pěsto- 14 ČČM. 1828 a Drobných spisech III, 586-599. 15 ,Zprávy ze Vlach i z Čech' vČČM.1837 a v Drobných spisech III, 690. 16 GedenkbHitter str. 54, Drobné spisy III, 261. 17 Drobné spisy lIl, 509-510. 112 PALACK8IIO ČINNOST VYDAVATELSKÁ. vány ukázky staršího českého písemnictví horlivě a soustavně. Palacký sám psal stručné instruktivní úvody, 18 vynikající přesností i věcností. Ze staročeské literatury otiskl zlomek Alexandreidy s případným výkladem jazykových zvláštností; Flaškova přísloví zaujala jej trefností, spisy Tomáše ze Štítného drobty kulturně historickými. Z t. zv. doby střední vybíral především kronikářské a historické výpisky, paměti, politickou korrespondenci, cestopisy, válečné instrukce a písně obsahu dějepisného; postup vlastní práce historické a průpravy archivní byly namnoze rozhodujícím činitelem. Z činnosti té vydavatelské vznikly dvě obsáhlé edice: pochybené dílo ,Die altesten Denkmaler der b ohm i s che n Spr ach e', podniknuté společně s P. J. Šafatíkem,lu a ,Výbor z literatury české'. Vedle vydáni jednotlivých památek jevila se časem potřeba upraviti pro naše písemnictví analogickou anthologii starších kusů, jakou měli Francouzové v Auguisově výboru ,Poetes fran~ais depuis le XII" siede' (1824), Italové v díle Nannucciho ,Manuale della letteratura italiana' (1837) a zejména Němci ve Wackernagelově neobyčejně zdařilé knize ,Deutsches Lesebuch' (1835); jako v těchto dílech, tak i ve spise českém měla praktičnost shodovati se s vědeckostí, příručnost s věcností. Počátkem roku 1843 podal Palacký ve ,Sboru musej ním' první návrh na vydání takového díla, jež mělo obsahovati literaturu od nejstarších dob až na naše 18 Úvody vesměs otištěny v Drobných spisech II, 111-114 a III, 526-546; přehled nově vydané látky u Jar. Vlčka na m. uv., str. 158-159. 19 O této publikaci jakož i poměru Palackého k novočeským podvrhům rukopisným viz ,Lit. č. XIX. stol.' sv. J, str. 897-902. PALACK~~HO ČINNOST VY DA VATELSKÁ. 113 časy. ~o Sbírati látku uvolila se komise, do níž vstoupili Josef Jungmann, Palacký, Šafařík a Hanka, přepisování vzal na sebe hlavně K. J. Erben. Roku 1845 vyšel první díl redakcí Jungmannovou, sahající do XV. století; úvodem byly svou dobou vynikající ,Počátkové staročeské mluvnice' z péra Šafaříkova. K vydání druhého dílu dály se hned roku 1845 přípravy, ale smrtí Jungmannovou, odstoupením Čelakovského a později i Tomkovým z redakce r. 1853 podnik úplně uvázl; teprve r. 1857 vedením Erbenovým práce jest obnovena a zároveň rámec díla zúžen na dobu do konce XVI. věku. Leč sešitové vydávání bylo zdlouhavé, teprve roku 1868 měli čtenáři v rukách konec knihy postupně zastarávající. Vedle ,Výboru' podnikl Sbor musejní podobnou sbírku knižních novotisků, pokračuje tak po půl stoleti v snahách F. M. Pelcla, Fr. F. Procházky21 a V. M. Kramériusa. Od roku 1841 vycházela ,Staročeská b i b I i o t h e k a', nešťastně počatá laickou i nedbale upravenou Hankovou edicí Všehrdových ,Knih devaterých',22 druhým dílem byl Březanův ,Život Viléma z Rosenberka', třetím ,Didaktika' Komenského v přepise Chmelově (1849). Palacký kdysi obnovil a obhájil slavnou památku Komenského, Palacký i tentokráte přičinil se o vydání ,Didaktiky', Palacký za nedlouhou dobu potom získal Komenského pozůstalost z Lešna pro knihovnu musejní.23 Ovoce jeho práce jevilo se na všech stranách. 20 K. Tieftrunk v ,Dějinách Matice České' na str. 96 a násl., 227 a násl. 21 Viz ,Lit. č. XIX. stol.' J, 444~454. 22 O vydání tom viz ,Lit. českou XIX. stol.' J, 709. 23 J. V. Novák na m. uv., str. 307 a 308. Literatura česká devatenáctého století. IILlt. 9 Vll. Palacký jako organisátor práce národní a vědecké. Stále se zvyšující úroveň české literatury naukové vedla r. 1829 ke vzkříšení oblíbené myšlenky literárního našeho obrození: ku přípravám české vědecké encyklopaedie, na niž pomýšlel již Fr. Procházka, potom r. 1816 a 1818 Jungmann sám a r. 1820 Jungmann s Preslem a Purkyní.1 V říjnu r. 1829 ujal se plánu energický Palacký, a uvědomiv nejprve řadu spisovatelů, požádal, dobře znamenaje nedůvěru vlády ke schůzkám české intelligence, nejvyššího purkrabího hraběte Karla Chotka podáním ze dne 4. října 1829 za svolení ke schůzím, potřebným pro přípravy na reální encyklopaedický slovník. Stručně udal důvody nového podniku: nákladnost cizích slovníkových děl a jejich nespolehlivost ve věcech českých, a nastínil obsah chystané encyklopaedie, která měla obsahovati: ,1. základní pojmy a souhrn nejnutnějších věcí ze všech oborů věd a umění; 2. vlastivědu ve příčině dějepisné, statistické, místopisné a průmyslové; 3. vysvětlení českého názvosloví ve vědě, umění a řeči obchodní.' ~ Když došlo svolení, shromáždili :se dne 12. listopadu 1829 účastníci u Jungmanna a Palacký formuloval své zásady pro nové dílo. Rozděliv látku na tři sekce: historickou i zeměpisnou, přírodnickou i technickou a filosofickou i filologickou, vypracoval další zásady utřídění věd, vytkl hlavní principy, podle nichž měli býti sta- 1 Monograficky zpracoval látku Rudolf Dvořák ve stati ,Snahy Fr. Palackého o vydání české encyklopaedie', Památník Palackého str. 336-366; srv. též ,Lit. českou XIX. stol.' II, 542. 2 Gedenkblatter str. 77-79, Drobné spisy III, 326-32R. ZALOŽENÍ MATlCf; ČESKÉ. 115 noveni tři sekční redaktoři; dále měli si pražští i venkovští spisovatelé rozebrati úkoly a vše zpracovati původně podle nové literatury a nikoliv podle cizích slovníkův; i rozpočet byl zhruba načrtnut. 3 Nadšení bylo všeobecné a radostné, jen skeptický Čelakovský psal dne 18. listopadu 1829 příteli Kamarýtovi: ,Ondyno bylo hlučné rokování u báťušky. Palacký přednášel projekt, abychom se spolu a dohromady usnesli a usnesše se mezi sebou rozdělili a rozdělivše (vše to al1a Zimmermann) pracovali na nějakém konversačním neboli encyklopaectickém slovníku. Hlasy se o tom rozdílně pronesly, většina však zůstala při chuti; bojím se však, aby brzy nepřešla.' 4, Z dalšího podání nejvyššímu purkrabímu dne 21. listopadu 1829 vidíme věcný výsledek porady: sekčními redaktory stali se Palacký, Presl aJ ungmann, spolupracovníků přihlásilo se 28 a to skoro vesměs z přátel Jungmannových a z přisp0\'~telů Musejníka. r, Sklíčená nálada politická nutila Palackého, aby se pro novou společnost ucházel o všeobecnou úřední přízeň; městský policejní hejtman rytíř Josef Hoch upozornil na nelibost vlády k novým společnostem a doporučil, aby se nový sbor jakožto zvláštní sekce připojil buď k ,Společnosti musejní' nebo k ,Společnosti Učené'. Palacký zvolil ,Společnost musejní' a dne 6. ledna 1830 žádal Kašpara hrab. Šternberka, ,aby správní výbor Musea spisovatelské spojení k sobě připoutal jako zvláštní sbor pro vědecké vzdělávání českého jazyka a vzal je pod svůj ochranný dozor'. G 3 Radhost III, 231- 2:)9 a Drobné spisy III, 328- 334. • F. L. Čelakovského Sebrané listy str. 254. [, Gedenkblatter str. 79-83 a Drobné spisy III, 334 - 33~. ti Gedenkblatter 83-87 a Drobné spisy IV, 338-- 341- 9' 116 ZALOŽENÍ MATICE ČESKÉ. Žádosti bylo vyhověno a ll. ledna 1830 vznikl při museu ,S bor k věd e c k é m u v zdě I á v á n í řeč i a 1 i t e r a tur y čes ké', 7 jehož prvními členy byli Palacký, Presl a Jungmann. Účely jeho měly býti mnohem širší než vydání slovníka encyklopaedického; mělo se tu provésti vše, oč byla by se pokusila dávno zamýšlená ,Společnost česká', kupící se jednou kolem Pelda, podruhé kolem Dobrovského a Hurdálka, potřetí kolem Jungmanna a Rautenkranze, a oč snažil se na Slovensku jak Tablicův a Palkovičův prešpurský ,Institut literatury slovenské' (1803), tak šťávnická ,Učená společnost' vedená Tablicem a Lonichem (1810) anebo později bernolákovský ,Spolek milovňíkow reči a literaturi slovenskég' v Budíně (1834)8: řeč i písemnictví, věda i poesie měly soustavně býti pěstovány. Aby byla Sboru poskytnuta i hmotná opora, vyzvali 1. ledna 1831 Jungmann, Presl, Palacký a Rudolf kníže Kinský provoláním v obou listech musejních 9 ,vlastence národní literatury milovné', aby zřízen byl zvláštní fond ,k vydávání dobrých českých knih buď vůbec prospěšných, buď i vědeckých aneb krasořečných' pod dozorem ,Sboru' i ,Společnosti' Musea. Jméno chystané instituci dala ,Srbská Matice' a tak od r. 1831 vstoupil do života literárního nový činitel: ,M a t i c e Čes k á'. Hned první sch&ze ,Sboru' ukázaly, že plán encyklopaedie jest předčasný a proto byl zatím odložen. Malé ukázky slovníka, jež přinesly r. 1833 Musejník 7 O tom všem obšírně jedná K. Tieftrunk, ,Dějiny Matice České', v Praze 1881. 8 O pokusech těch zevrubně u Tieftrunka na m. uv., str. 1-10 a Jar. Vlčka na m. uv., str. 109 a 110. q Drobné spisy III, 343 - 345. MATICE CESKÁ. 117 a ,Květy', zůstaly pouhými fragmenty. Palacký, který tou dobou byl spolupracovníkem encyklopaedie Brockhausovy, dodávaje literární, historická a umělecká bohemica, práce dále se neúčastnil, a všecka horlivost Amerlingova a Čejkova, již lze sledovati do roku 1845, nedovedla oživiti zájmu k podniku, jehož nepatrnou náhradou stala se r. 1841 popularisační ,M a I á e n c yklopaedie nauk'. Ještě počátkem let padesátých, když Palacký návrh svůj obnovil, nebylo pro věc ani zájmu, ani prostředků, ani politické přízně. 10 Tak soustfedil se ,Sbor k vědeckému vzděláváni feči a literatury' i s ,Matici Českou', kde po Jungmannovi a Preslovi se Palacký r. 1833 stal jednatelem, na horlivou a úspěšnou činnost nakladatelskou a vydavatelskou. R. 1832 převzal náklad Musejníka a jakožto první dílo vědecké vydal Palackého důležitou knihu pomocnou: ,Přehled důstojníků i úředníků zemských i dvorských ve království českém' (1832). Klassická díla novočeské literatury následovala: v letech 1835-1839 Jungmannův ,Slovník česko-německý', roku 1836 Šafaříkovy ,Slovanské starožitnosti'; r. 1839 ustaveny čtyři paral1elní knihovny: ,Staročeská bibliotheka', ,Novočeská bibliotheka', ,Bibliotheka klassikův' a ,Malá encyklopaedie nauk'. Práce nebyla bez obtíží: německá správa musejní žehrala na ,Matici Českou', nejvyšší purkrabí brojil proti pouhému jménu jejímu, censura i náboženská reakce zlomyslně stíhala přírodovědecké spisy matiční; Palacký znovu a znovu vystupoval jako obhájce podniků, jichž byl vlastním inspirátorem a tvůrcem. 11 10 R. Dvořák na m. uv., str. :~56--366. 11 Viz Drobné spisy III, 345 a 346. 118 PALACKÝ JAKO ORGANISÁTOR. Organisační duch Palackého projevoval se všude, kde šlo o duševní statky národní, iniciativně, obrodně, blahodárně. V letech třicátých účinně zasáhl do osudův ,Učené Společnosti', v letech čtyřicátých postavil Museum na nové základy, pomáhaje vždy myšlence národnostní a občanským ideám k vítězství. ,Učená Společnost' byla svědkyní historického vzr&stu Palackého: ,Staří letopL.;ové čeští' (1829) jsou první česká kniha její edice; ,Wurdigung' (1830) dosáhla její ceny; r. 1830 byl Palacký jmenován jejím řádným údem; po devíti letech jejím tajemníkem. V tradicích svého velikého předchůdce v učeném tom sboru, Josefa Dobrovského, jejž ve ,Společnosti' krásnou pohrobní řečí byl ocenil, přičinil se o zřízení zvláštní sekce pro českoslovanskou filologii, a v tendencích vroucího nacionalismu mladistvých svých let vymohl připuštění češtiny za jazyk jednací; myšlenkový převrat, k jehož dokonání tak horlivě v literatuře pracoval, přenesl i do této konservativní korporace. 12 ,Museum království českého' strádalo počátkem let čtyřicátých týmiž nedostatky, jež daly podnět k oné památné rozmluvě dne 20. prosince 1825 v domě Šternberském, totiž nevhodnými místnostmi a nepřirozenou převahou sbírek přírodovědeckých na úkor ostatních zájmů musejních. Stále žijíc v tísnivém podnájmu ,Společnosti přátel umění', nemohlo ani sbírek náležitě instaHovati; vzdálenost i nevhodnost této zatímní budovy13 navštěvovatele spíše odrážely než vábily. Když r. 1839 12 Na tuto zásluhu Palackého zejména upozornil J. Pekař v Ottově Slovníku naučném. 13 Jízlivě se posmívá na pr', K. Havlíček ,jistému demu v Praze'; PALACKÝ JAKO ORGANISÁTOR. 119 pO smrti císaře Františka vynořil se plán stavů" uctiti Jej v Praze pomníkem na nábřeží, dnes Františkově, Palacký duchaplně spojil ideu vzdáti monumentálním podnikem hold zesnulému vladaři i opatřiti nové, vhodné místnosti pro museum zemské. V podání stavovskému výboru zemskému 14 zdůvodňuje i formuluje .Palacký svou myšlenku zevrubně: ukazuje ke vzniku četných vědeckých, uměleckých a průmyslových spolků za vlády císaře Františka 1. a navrhuje, ,aby na onom nábřeží jako pomník císaři Františkovi I. postavena byla prostorná budova ve vznešeném slohu pode jménem Francisceum, a aby zařízena byla k umístění nejvýbornějších ústavů za jeho vlády povstalých, jmenovitě vlasteneckého musea, umělecké akademie, konservatoře a jednoty průmyslové.' V dalším návrhu precisuje svůj architektonický plán: myslí na budovu po celé délce navrhovaného nábřeží v ,nejušlechtilejším slohu římském'a přece mluví současně o požadavku, aby ,nová budova byla naprosto česká v myšlence, plánu, materiálu a provedení' - s rotundou o vrchním světle pro sochu císařovu a později pro plastické jiné obrazy velkých Čechů, s galleriemi na vysokých sloupech mramorových, a určuje již jednotlivé místnosti pro musejnÍ sbírky, rozmnožené a rozdělené podle nového plánu organisačního. H> Ale plán přes původní souhlas stavů ,Pochválen buď Hospodin I Nebuď, brachu, ťululum: není zde větrný mlýn, 7.de je české museum.' (K. Havlíček, ,Básnické spisy', v Praze 1897, str. 149.) 11 Gedenkblatter str. 112--116 a Drobné spisy III, 287-290. 1:, Gedenkblatter str. 121~124 a Drobné spisy III, 294-296. 120 PALACKÝ JAKO ORGANJSÁTOR. nebyl ve skutek uveden; stavové se posléze rozhodli pro jízdecký pomník císaře Františka, jehož nelogičnost Palacký předem důmyslně odsoudil. 16 Museu odpomoženo částečně až r. 1845, kdy stavové zakoupili pró ně Nostický palác na Příkopech č. 85, v němž zůstalo do r. 1891. Dokonale zdařil se však Palackému druhý záměr, vnitřně reorganisovati museum, když dne 2. června r. 1841 stal se jeho jednatelem, jímž zůstal po jedenácte let. 17 Proti přírodovědeckému směru hraběte Kašpara ze Šternberka zahájil obrat k historickému pojímání vlastivědy, a naprosto vyloučiv z okruhu činnosti musejní zájmy praktické, důsledně směřoval ku provedení své dějepisné koncepce účelů musejních. Zvláštní důraz kladl na zřízení archivu, diplomatáře, sbl rek uměleckých i oddělení archaeologického a obrátil k nim hlavní zřetel,18 jsa podporován v správě i v úřednictvu musea řadou osobností, jež náklonností i studiem tíhly k historii a archaeologii, jako Janem rytířem Neuberkem, s jehož součinností r. 1843 založil,Archaeologický sbor m u sej n I', K. J. Erbenem, J. E. Vocelem a kustodem Hellichem.19 Postavil-li Kašpar ze Sternberka, jako věrný 16 Gedenkblatter str. 115 a Drobné spisy III, str. 289. 17 Tuto činnost Palackého zevrubně líčí V. Nebeský, ,Dějiny musea království českého', v Praze 1868, str. 105-144. 18 Viz Palackého stať ,Was dem bohmischen Museum Not tuť a ,Wiinsche, das bohmische Museum betreffenď (obě v Gedenkblatter str. ) 16-124 a Drobných spisech III, 291-296), jakož i německé, samostatně vydané memorandum ,Das vaterlandische Museum in Bohmen im Jahre 1842' (překlad v Drobných spisech III, 299-324). 19 S břitkou ironií a nevázaným rozmarem, za nimiž se skrývá pronikavá kritika, vylíčil Havlíček toto archaeologickohistorické údobí musejní správy v ,První generální schůzce ée- PALACKÉHO PHŮPRAVA A PŘÍPRAVA HI8TOR. 121 syn doby osvícenské, zemskému museu za účel methodou vlastivědy, ptedevším ptírodopisné, vzdělávati úsudek a rozum territoriálních ptíslušníků politického celku českého království; snažil-li se jeho bratranec František rozumové to vzdělání rozšířiti i aestheticky a dějepisně - Palacký zasvětil zreorganisovaný ústav idei jiné: vzněcovati podrobným poznáním dějinneho vývoje a dějinných památek cit a nadšení všech členů národnostního celku českého národa, vzbuzovati jeho vědomí jazykové a historicke a tím vychovávati jej k velkým úkolům přítomnosti. Palacký jako organisátor národní práce volí tytéž cíle i prostředky jako Palacký historik a Palacký politik. VIlU Palackého průprava a příprava historická. Když mladý Fr. Palacký v 1. 1820 - 1822 zasvěcoval životní práci svou české historii, byl co clo způsobu i ptedmětu práce o dvě myšlenky napřed pted tehdejšími i nedávnými mistry české historiografie. Dosavadní historiografie česká tonula v pravěku a v starším středověku; jemu náležela velká práce Dobnerova, jím ptedevším obíral se i Dobrovský a jiní badatelé menšího významu - a otázky . o původu jména ,Cech' a jiné tomu podobné byly vedle kontrovers vskutku vědeckých (na př. o slovanské liturgii v Čechách) »causes célebres« tohoto prvého období kritického dějezpytu českého. Zatím co romantika posílih a do širších vrstev roznesla tuto snahu kochati se ského Národního Museum 1. p. 1847' (K. Havlíčka Básnické spisy, v Praze 1897, str. 15-26). 1 Od J. Pekaře. 122 PALACKÉHO PRŮPRAVA A PŘÍPRAVA HI8TOR. v báječných hlubinách dávnověku, vystupuje mladý Palacký s programem zcela novým, staršímu odporným: prostudovati a vylíčiti dobu husitskou, ,slavnou zdobu' Čechů, zanedbávanou doma i v cizině. V tomto přesunutí zájmu od méně důležitého k důležitějšímu, v tomto novém a správnějším hodnocení českých dějin je první pokroková myšlenka Palackého. A druhá tkví v jeho hlubším názoru o potřebách historiografie. Doba Dobnerova a Dobrovského je doba prvého kritického dějezpytu u nás a to doba kritiky co do methody již velmi pokročilé (u Dobrovského na př. shledáváme již nejen kritiku jednotlivých fakt, ale zcela moderní kritické dějiny určité tradice) - ale je to doba kritiky osvícenské, jednostranné a předpojaté, jež nebyla schopna správně souditi o dobách a lidech jí duševně cizích, vykládati a pochopovati minulost z minulosti, ale jež soudila a předělávala dějiny podle svých předpojatých mínění. I v této příčině dalo Palackému již jeho prešpurské studium historické práce názory modernější: velelo založiti kritické studium minulosti na přesvědčení, že minulost sluší vykládati z ní samé, že historicky každá doba a každá tendence je jen určitou a organickou fasí nekonečného vývoje, krátce na genetickém názoru dějinném, a pro soustavný výklad minulosti žádalo od badatele nejen konstatování fakt, ale i správné chápání souvislosti, místa a významu jejich v linii vývoje, žádalo duševní spříbuznění se snahami minulosti, tvůrčí vyvolávání zapadlých stavů jejích, čili, jak to také jmenováno bylo, žádalo od historika ducha, žádalo filosofické pojímání minulosti. Palackého vedl k historiografii jeho horoucí nacionalismus. Zabýval se v Prešpurku původně filosofií a PALACKJ~HO PHŮPl{A V A A PHÍPHA V A H1STon. 123 zejména aesthetikou; o české. dějiny zajímal se sotva více než kdokoliv jiný z probudilých a česky uvědomělých studentů prcšpurských. V tom ~- bylo to na jaře r. 1819 - vrátili se ze studií v Jeně bývalí druhové Palackého v Prešpurku, Kollár a Benedikti, a seznámili Palackého s názory profe3sora jenského Jindř. Ludena, podle nichž k pravt:mu vlastenectví vychovati může jen znalost a osvojení si dějin národnich, jen poznání a proniknuti sebe individualitou svého kmene národního, jak se jeví v projevech a snahách jeho zejména v minulosti. Kollár a Benedikti přinesli zároveň zprávy o čilém politickém snažení německd10 studentstva - a Palackému je odtud ,národství z ohledu vyššího' ne již pouhá snaha o pěstění jazyka a krásné literatury, ale prohlubování snahy národní ideály a vzory minulosti a zároveň liberálně-demokratickými postuláty probuzené přítomnosti. Již počátkem r. 1820 prohlašuje Palacký ,pragmatickou historii České země' za svůj cíl životní; ke konci r. ] :-;22, po dvouletých studiích, jež z velké části věnovány byly historii vůbec a historii české zvláště, dospívá již k onomu pokrokovému požadavku, o němž jsme se výše zmínili: ,Nelze mi žíti, nebudu-li moci do vlastenského dějepisu se dáti. Aspoň Husitstvo, budu-li živ, jistě popíši' ... Co důrazu na dobu husitskou kladeného se týče, promluvil tu z Palackého nejen pokročilý historik, ale jistě i protestant a horlivý přívrženec zásad liberálních. Je však pravdě podobno, že tyto vlivy vnější nebyly silnější, než prosté poznání o vynikající důležitosti doby husitské, získané vyšším názorem na dějepis a dějiny. O tom o všem se Palacký poučoval soukromě a většinou z pramenů, jež mu náhoda přinesla do ruky, 124 PALACKÉHO PRŮPRAVA A PŘÍPRAVA HI8'fOH. pravidlem z referátů německých vědeckých a literárních časopisů. Genetický názor dějinný byl si jistě osvojil ze spisů Herderových, z ,Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheiť, jež si byl tolik zamiloval; osvojil si jej, jako jiní jeho předchůdci a vrstevníci, takřka bezděky (vše zdálo se zajisté býti tak samozřejmé), nepozoruje, jak důležitý základ pro chápání a vykládání minulosti, pro moderní historiografii vůl!ec, Jím byl získal. NěkoJikaletá studia filosofická a aesthetická připravila jej pak výborně, aby mohl dosti učiniti požadavku o filosofickém pojímání dějin, jenž ozýval se od dob Voltairových hlasitěji a hlasitěji. V této příčině a vůbec v theorii methody historické, pokud jde o pojímání dějin a nauku o umělecké komposici, o zpracování poznaného, učil se Palacký mnoho i od Angličanů, tak z Blairových Lecturcs on Rhetoric and Belles Lettres a zejména z Bolingbrokeových ,Letters on the :-tudy and use of history' (Londýn, 1752), pak z Rottekova článku 2 ,Ober die Geschichte und geschichtliche Kunst" (Hallesche Litt.-Zt., 1819). Ve výpisech jeho nalézáme dlouhou řadu pouček, pokynů a pravidel, z nichž by bylo lze sestaviti zcela moderní methodiku (ovšem kusou), a v nichž zejména zajímavý je důraz na potřebu ,ducha' t. j. na škodlivost mechanického reprodukování historických zpráv, na potřebu minulost chápati, tušiti, znovu II životu jejím probouzeti - ,a duch jen duchem, život životem pochopen býti může'. Je zcela pochopitelno, že s tím vším Palacký spojoval starší požadavky, 2 W. Humboldtova krásného článku (s jeho naukou o ideách v dějinách se projevujicích) ,Úber die Aufgabe des Geschichtsschreibers' z pojednání berlínské Akademie z r. 1822, pokud .• ím, nepoznal. PALACKI~HO PI1ÚPRAVA A P[{iPRAVA HlSTOU. 125 že historie má býti učitelkou moudrosti a stolicí soudnou - že pti tom nemínil v nejmenším svobodu badání podřizovati výchovným tendencím nebo ethickým povinnostem historiografie, patrno z krásného výroku jeho v listu ke Kollárovi: ,Historie žádných cizích oumyslů na poli svém netrpí; žádáť sama ze sebe vyvíjena i vyjevena býti. Proto já se jí v službu neoddávám, abych ji z německých pazourů vytrhl, ale abych ji v pravdě její poznal, padni komu padni'. Také o umění historii spisovati nalézáme ve výpisech jeho několik dobře volených myšlenek, a zcela moderní je zájem, jejž při tom u Palackého pozorujeme, zájem o otázky národohospodářské a dějiny právní, ,v nichž ducha minulosti lze poznati nejpoutavěji'. Takto připraven přišel Palacký r. 1823 do Prahy hledat nějakého zaměstnání a studovat husitstvo. Štěstí mu přálo - ujal se ho Dobrovský a prospěl mu nesmírně v obojím směru, seznámiv jej s velikým milovníkem českého dějepisu, hr. Fr. Šternberkem, a vyučuje jej sám prakticky v tom, čeho Palacký nejvíce potřeboval: v palaeografii, diplomatice a kritice pramenné. Tato důležitá stránka historické přípravy byla Palackým dosud cele zanedbávána - v Praze dostalo se mu v Dobrovském právě v těchto věcech učitele, na9- něhož tou dobou nebylo asi nikoho daleko širokq./ Palacký v Praze poprvé seznamoval se s odbornými krmckými pracemi českých učenců, poprvé pracoval v archívech, poprvé zasvěcoval se do kritických kontrovers o pramenech, a v denním styku s Dobrovským měl mnoho vděčné příležitosti učiti se od ducha tak eminentně kritického. Kritičnost Dobrovského byla, jak jsme vyložili, jednostranná, hotová často zatratiti text pravý spolu 126 PALACKÉHO PRŮPRAVA A PŘíPRAVA HI81'OR. s podezřelým, ale byla V ní síla bystrosti a bezohlednosti k vlasteneckým zbožným přáním, jíž Palacký nikdy nedosáhl - při synthetickém sklonu jeho historického nadání byla i .kritika Palackého spíš toho způsobu, aby pomáhala budovati, ne pouze bořiti. Průběhem necelých čtyř let, jež strávil studiemi varchivech a pracemi genealogickými, přesvědčil Palacký hr. Šternberka a Dobrovského do té míry o historickém svém nadání, že navržen byl stavům za pokračovatele v Pubičkových Dějinách českých (1827), že mu Učená Společnost uložila vydati České letopisy z XV. st. (edice velmi nesnadná podařila se Palackému pěkně; vyšla r. 1829 jako třetí svazek ,Scriptores rerum bohemicarum') a že pr<:ň znovu vypsala cenu na těžké thema: ,W o. rdigung der alten bohmischen Geschichts c h r e i ber'. Palacký byl s prací touto hotov na jaře r. 1829, již po smrti Dobrovského, a ceny dosáhl jen přičiněním hr. Šternberka. A přece práce jeho, jež vyšla tiskem r. 1830, je nejcennější česká práce historiografická po Šafaříkových ,Starožitnostech' ze všeho, co vyšlo před r. 1848. Myšlenka i program práce, jež byly samy sebou vědeckým činem, nemálo významným v dějinách historiografie, je sice od Dobrovského, ale provedení dosahovalo cenou i významem svým vědecké výše programu. Palacký soustředil svou práci na kroniky české od XII. do X VI. stol., bystrou kritikou v celku i v jednotlivostech vyšetřuje jejich spolehlivost, hledaje odpověď na všechny otázky, jež práce namítaly a podávaje hojně příspěvkův i k recensi textu. To předcházela u každého kronikáře hlavní literatura, popis práce jeho, výčet a popis rukopisů a kritika dosavadních edicí. Prací Palackého . darovali Čechové historio- PALACKI<;HO PRŮPRAVA A PŘÍPRAVA HISTOH. 127 grafii první dílo tohoto druhu. Legend dotkl se však Palacký jen zběžně v dodatku; v husitské době pak z neznalosti pominul i kroniku Táborskou; neznal patrně ještě aní Mladenovice - tak nedokonalá byla tenkrát znalost doby, již byl Palacký zvolil původně za vlastní pole svého studia. V březnu r. 1831 uložili stavové po delším jednání, jehož zdaru překážel odpor vídeňské vlády, Palackému, aby napsal české dějiny ve 4-5 svazcích. Od r. 1830 Palacký se k této velké práci, jež měla pllvodní plán jeho o husitstvu zatlačiti cele do pozadí, připravuje, a přípravou k ní je vlastně všechna dějezpytná činnost jeho odtud až do r. 1848. Musilo býti zajisté dříve vykonáno mnoho a velkých prací předběžných, než bylo lze přikročiti k dílu samému, na něž Palacký sám kladl požadavky největší, v duchu svých methodických studií průpravných i na základě pozdějších zkušeností pražských, z nichž zejména v tom hlásí se v Palackém historik moderní, že nechce dějiny své míti pouze dějinami politickými, ale chce v nich obsáhnouti i vývoj kultury duševní a hospodářské. Především bylo potřebí podniknouti rozsáhlé propátrání archivův a knihoven, doma i v zemích sousedních, zejména ve Vídni, - r. 1837 pracoval Palacký, jeden z prvých badatelů zaalpských, i v archivu Vatikánském (výtěžky této jízdy italské registroval v publikaci Učené Společnosti z r. 1838 ,Literarische Reise nach ltalien im J. 1837') a skoro každého roku podnikal několikanedělní cestu archivní do ciziny. Bylo však třeba opatřiti si i nejnutnější pomůcky k zpracování materiálu (sem náleží na př. malá praktická chronologie středověká, již Palacký r. 1829 vydal v Čas. Čes. Musea pod titulem ,Všeobecný staročeský kalendář') 128 PALACKÉHO PRŮPRAVA A PŘÍPRAVAHISTOR. a zejména shromážditi nejstarší český materiál listinný a pokusiti se diplomatickou kritikou o rozeznání listin podvržených a pravých. Palacký hned na počátku se rozhodl připravovati český diplomatář až do r. 1310 a pracoval o této věci zejména horlivě od r. 1843, kdy se mu dostalo k cíli vytčenému podpory peněžité od několika šlechticův i od výboru musejního. Sem náleží i pojednání Palackého v Musejníku z r. ]836: ,Kritická úvaha a výklad základních listin kollegiátního chrámu Litoměřického. Pomůcka k diplomatice české' - práce na svou dobu velmi dobrá, jejíž resultáty v podstatě potvrdilo nejnovější probrání této otázky. Sem náleží i publikace v Učené Společnosti r. 1842 a 1847 ,Ober Formelbiicher zuna-chst in Bezug auf bohm. Geschichte', jež má značný význam V dějinách diplomatiky vůbec, neboť je to prvá větší práce, věnovaná důležité otázce středověkých formulářů. Listinnými podvrhy Bočkovými (Monseana a j.) dal se však Palacký oklamati, stejně jako všichni vrstevníci jeho. Čím podrobněji se Palacký' obíral českými dějinami, tím více uvědomoval si nezbytnost pomocné práce jiné: historicko-topografického slovníku českého a genealogického slovníku české šlechty. Tento druhý projekt uskutečniti se mu nepodařilo; studiím topografickým věnoval se však horlivě. v letech čtyřicátých hlavním plodem jejím je mimo některé studie speciální ,Popis království Českého', vydaný počátkem 1848, v podstatě seznam všech osad v Čechách v přítomnosti i minulosti, na základě starého rozděleni v dominia a kraje, doplňující data úřední resultáty několikaletého studia historického. V téže době vydával již Palacký nejcennější výsledky svého badáni archivního, listiny a akta I'.\LACKI::WJ I'lnlI'HAVc\ A P(dl'llAVA HISTO}{. 129 listy, zápisy, právní sbírky, pokud psány byly jazykem českým, ve sbírce ,Archiv Český' (v 1. 1840-1846 vyšly 4 díly j, v němž zejména pro husitské století, století XV., vydáno mnoho pramenů prvého fádu. Ze studií kritických, jimiž Palacký pfipravoval soustavnou práci o dějinách českých, jsou zvlášť důležité ty, jež pokoušely se vniknouti v staročeské poměry právní (,Pomůcky ku poznání staročeského práva i fádu soudního' v Čas. ~lus. 1835 a ,Srovnání zákonu cara Stefana Dušana s nejstaršími řády zemskými v Čechách', tamtéž r. 1837) a pak zejména práce z r. 1842 ,Předchůdcové husitství v Čechách' -- zde Palacký poprvé, v podstatě pouhými excerpty ze spisů Waldhauserových, Milíčových, Štítného a M. Matěje z Janova, ukázal bohatství myšlenkového živ(i)ta českého v 2. půli XIV. stol. a seznámil se zástupci reformy. Censura práci však tisknouti nepovolila; r. 1846 vydal ji pod svým jménem v Lipsku německy prof. ]. P. Jordan. Své dějiny české počal Palacký spisovati ke konci r. 1832 ato německy (,Geschichte von Bohmen') k veliké nelibosti českých vlastenců, ktefí právem asi vytýkali, že Palacký měl se postarati zároveň o české vydání. První díl, sahající až k r. 1197, vyšel r. 1836, k slavnosti korunování Ferdinanda V. za krále českého. R. 1839 a 1842 vyšly oba svazky dílu druhého, končícího vypravování dějin českých smrtí Karla IV. Prvá část tfetího dílu, líčící počátky českého hnutí náboženského a historii Husovu, vyšla r. 1845 po mnohém boji s censurou, která svému soudu o Husovi dala výraz nejen škrty v rukopise, ale i oktroyovanými vložkami. O tomto svazku nejvíce platilo sebevědomé oznámení na titulním listu; ,Grc)sztenteils nach Urkunden Literatura ce:.;ká devatenáctého století. III/I. 10 130 PALACKÉHO PRŮPRAVA A PŘÍPUAVA HlSTOIL und Handschriften' - prvý díl těsněji než by se zdálo přiléhal k Dobnerovi, a to, nač si v něm Palacký nejvíce zakládal, výklad o společenských a právních poměrech Čech slovanských, byla fata morgana, kterou zavinily theorie Rousseauovy o zlatém věku přírodního prastavu a Herderovo appIikování jich na Slovany. Tu ukázalo se, jak nebezpečné je ,filosofické' pojímání historie bez dostatečného konstatování fakt - a ovšem i v díle Palackého bylo lze pozorovati, že jeho dokonalým theoretickým zásadám o methodě historické nestačila všude také praxe. Více z ,Geschichte von Bohmen před r. 1848 nevyšlo - a dva a půl svazku r. 1836 až 1845 vydaného, ta prvá německá redakce životního díla Palackého, není v podstatě ničím jiným, než také přípravnou prací pro ,Dějiny národa českého', jež v nové redakci počaly vycházeti teprv r. 1848. Neboť teprve česke ,Dějiny' mají ono hlubší pojetí, jež Palacký právem žádal od každé dokonalé práce historiografické, a ony i v jednotlivostech představují proti prvnímu vydání německému vydání opravené a rozšířené. Proto o ,Dějinách' Palackého bude vhodnější promluviti podrobněji níže. HLAVA PÁTÁ. ZIVOTJvi A KULTURNÍ POZADÍ ČESKÉ NOVELLI.STIKY LET (~TYi?Ic,{TÝCH A PADESATÝCI-f. NAPSAL ARNE NOVÁK. 1. Zivot v Praze i ve venkovských městech. Rozpor dne svátečního a všedního. Zábavy společenské. Divoká citová vzrušení francouzské revoluce, násilné pfevraty epochy Napoleonovy a úsilné soustředění státnické a válečné energie v bojích za osvobození na dlouho vyčerpaly Evropu. Více než půl století sbírá zemdlené a ochablé obyvatelstvo své životní síly, hledajíc v pohodlném klidu a oddechu uzdravující občerstvenÍ. Po výbušné revoluci nastává pohodlná restaurace. Nikoliv velkým duševním a hmotným podnikům, nýbrž drobné každodenní soustavné práci náleží vláda. Malé měšťanstvo, drobné průmyslnictvo, účinlivé obchodnictvo a uvědomělé řemeslnictvo vtiskuje svůj ráz celé době od Karlovarských porad do r. 1848. Spokojený bourgeois, spořádaný filistr malých požadavků představuje tuto mrtvou epochu. Poradní síň osvíceného despoty, elegantní přijímací salon evropského diplomata, improvisovaný polní stan vypočítavého generála ustupují tiché kanceláři od- 190 ÚDOBí RESTAURACE. borného úřadu, polotmavé účtárně obchodního domu, stísněné pracovně chefa průmyslového závodu. Velký duch Goethův, jenž posledními kroky vstoupil do tohoto údobí, jasně tušil budoucí rozvoj společenských sil. Ve ,Wi1helmu Meisterovi' podrobně a s láskou kreslil nový svět obchodu, průmyslu, měšťanství; Faustu dal skončiti jako hrdinovi drobné práce, jenž dotud neukojen ničím, dochází uspokojení ,ve vnitřní kolonisaci', tomto výrazném symbolu občanských ideálův. Ale mdlé době, jež přijala druhý díl ,Fausta' z mrtvých rukou tvůrcových, zdálo se i toto řešení příliš smělým a namáhavým. Nikoli Faust, jehož rolí jest věčnost, nýbrž jeho sousedé Filemon a Baucis, jichž rolí jest okamžik, stali se jí TZory. Stačilo jí osévati malé políčko klidně mezi zvukem ranního a večerního klekání. Pokorné uskromnění se, tiché oddání se malým požitkům, nevýbojné utkvění na zděděné půdě a zděděných tradicích: toť příznačné rysy celé epochy, kterou politické dějiny nazývají restaurací. Na české půdě zřetelně se odrážejí tyto poměry. Zvýšený finanční náklad na války proti Napoleonovi, četné peněžní krise za vlády Františkovy oslabily hospodářský stav země; válečný neklid a neblahé poměryna trhu mezinárodním přerušily obchodní a průmyslový rozvoj, k němuž pracovalo období osvícenské. Obnovená náboženská i politická reakce dusila všecek život duševní. Bylo potřebí zvolna a klidně oddechnouti si a prožívati trapný stav rekonvalescentův. Dvacátá a třicátá léta jsou doby národní rekonvalescence, následující dvě desítiletí jsou údobí, kdy uzdravený národ žije opatrně a pomalu, podoben jsa člověku, který pozdraviv se, důsledně se vyhýbá namáhavějším podnikům, přesně dbá hodiny MYěLENKOV~ OVZDuM DOBY. 1')1 odpočinku a s rozmyslem popřává si malých radosti a skromných požitků. Vedle podmínek hospodářských jeví se při této stagnaci i podmínky ideové. Veliké myšlenky národního obrození, jež formulovala první i druhá generace buditelská, dlouho zůstávaly omezeny na výlučný okruh intelligence. Bylo nyní potřebí, aby pronikly do širších vrstev lidových; aby odvedeny byly ze studoven učenců do jizeb měšťanských, z knihoven do dílen řemeslnických, z osamělých klášterů do veřejných škol, z redakcí časopisů do světnic selských. Neznamenají-li téta čtyřicátá a padesátá v jádře svém dobu rozvoje ideového, jakou byla pro obrození decennia předcházející, dojista znamenají období, v němž ideje vypracované generacemi předchozími zapouštějí kořeny do reálního života. Tehdy získáno jest pro národnostní i osvícenské snahy našeho probuzení měšťanstvo v Praze i na venkově, značná část úřednictva a skoro celý stav řemeslnický. Leč toto sblížení není bez osudnosti: malé měšťanstvo vtiskuje literatuře za doby obrození svou ješitnou malichernost, drobný filistr vnucuje myšlenkám buditelským svoji mdlou úzkoprsost. Čtyřicátá a padesátá léta vyznačují se tudíž i v českém písemnictví maloměstským šosáctvím a občanskou krátkozrakostí, které jsou tolik charakteristické pro celý tehdejší život středoevropský.! Český svět skládá se z oddělených a vzájemně si odcizených malých i větších měst a městeček, jejichž oby- l Náhlá politická reakce po roce 1 ~48, jenž málo jsa připraven, nezasáhl hloub{ji v ústrojí českého života, vysvětluje, proč léta padesátá nemnoho se liší od lct čtyřicátých jak společensky tak literárně; i lze dojista bez násilnosti spojovati obě desítiletí i v charakteristicc všeobecného ovzduší i při líčení rozvoje písemnictví. 'PLES 21. SRPNA VH5 V SÁLECH HRADU PRAlSK(HO pio SL:\VNl)STNiM ZAHÁJltttí STATNÍ DRÁHY Y PRAZE. vatelé neznají ze světa mnohem více, než co uzavřeno jest hranicemi městského katastru a vůbec se nestarají o daleký širý svět. První železniční trať z Olomouce do Prahy, na které otevřena dne 1. září 1845 parostroj ní vozba prostomvslnou slavností, poněkud připomínající vítání vi . .;itujícího biskupa na venkově, dlouho zůstala sama a jako v mládí pana pole;;ného Doupnáka (J. P. Koubkovo ,Rokoko' v Č. Včele 1847), i dále ,poš'ou jezdilo se strou tři dni z Olomouce do Prahy; vozy koňskou obklopeny parou us!dlejší hyly povahy', Zdlouhavá os"bní doprava, pomalé spojení poštovní, idyllická odl(lubnost od světa vy . .;větlují nejen volné PHAHA LET ČTYŘICÁTÝCH. 193 tempo života na venkovských českých mt"stech té doby, nýbrž i maloměstský ráz tehdejší Prahy.2 Obkličena jsouc těžkými hradbami a složitými branami, uprostřed kvetouc!ch zahrad a svěžích vinic, Praha dlouho zůstávala uzavřena ostatnímu světu. Na hranicích Nového města v sousedství Koňského a Dobytčího trhu mezi malými domky a věčnými staveništi rozkládaly se pustiny a rumiště, na vltavských ostrovech se chodec prodíral spletí divokých keřův a tmavých houštin, na pobřeží Vltava, vděčné kutiště rybářův a dřevařů, vnikala do dvorů v a průjezdů tmavých domků patricijských. Na úzkých, chmurných ulicích v okolí Klementina a Karolina, uprostřed barokních domů s pavlačemi a balkony, mezi velikými nádvořími, plnými arkýřů, podjezdů, výklenkův a sloupořadí, mezi černými průchody a malými náměstíčky kolem zrušených kostelů pohyboval se obchodní i společenský život Prahy let čtyřicátých, vrhaje své klidné vlny do promenády v Starých a Nových alejích a přes Karlův most na Malou Stranu, aristokraticky uzavřenou. Těžké přítmí leželo nad křivolakými ulicemi a nepravidelnými náměstíčky: nesmělá doba milovala jen poloviční osvětlení, lámané světlo. V domech i na rozích ulic blikaly olejové svítilny, práce se konala při lojových svíčkách; jen při domácích plesech, slavnostních piknicích zahořely na zlatých a stříbrných svícnech, zděděných z doby barokní, ceremonielní voskovice a hustým dýmem plnily nízké světnice a těžké záclony; teprve v září r. 1847 zaplanulo na pražských 2 Prahu té doby zvlášť zajímavě kreslí K. Světlá ve svých ,Upomínkách' (v Praze 1888); hojně zpráv podává též v 1. díle svých ,Pamětí' J. V. Frič (v Praze 188.5) a Jakub Malý ve ,Vzpomínkách a úvahách starého vlastence' (v Praze 1872). LittTHtura česká devatenáctého století Blit. 14 194 PRAHA LET ČTYŘICÁTÝCH. ulicích prvních dvě stě plynových plamenu, jež dlouho zůstaly samy. Přirozené ptítmí bylo stupňováno pološerem umělým. Staré legendární tradice rozestíraly své závoje nad městem: v zrušených klášteřích obyvatelé slýchali v noci písně mrtvých jeptišek, hudbu duchů na varhanách, z poloozářených kaplí starých chrámů pověrčiví Pražané vídali o půlnoci vycházeti stíny světefi, hluboko do večera plály na rodinných oltářích mezi koulemi z barevných skel a vásami s pestrým kvítím svíce a kahany; tradice doby protireformační ještě vždy zůstávaly živy. S úzkostlivou důsledností zachovávalo obyvatelstvo rozvrstvení společenské podobně, jako neúprosně dbalo toho, aby židé neopouštěli svého ghetta leda v den sobotní, a tehdy aby se objevovali ve svých předepsaných krojích, ,starší muži v tříhranných kloboucích, bílých punčochách až po kolena, krátkých spodcích, střevících s přaskami, ve fracích se širokými šosy a vyšívanými výložky; ženy v kabátcích a krátkých sukních, širokých světložlutých fěrtoších a zlatých kulatých čepcích, kteréž u mnohých z nich byly pokryty lepokamy, vrou·" beny skvostnými krajkami čela jim zakrývajícími, pod nimiž nesměl dle zákona ani nejtenčí proužek vlasů se objeviti'.3 Bohatí kupci, jejichž obchody sahaly tradicemi do daleké minulosti, mocní peněžníci, kteří udržo" vali styky se šlechtou a kněžstvem, odlišovali se od měšťanu provozujících živnosti a pyšnili se názvem ,le beau monde'. Zámožní sládci, pyšní mlynáři a pekaři, honosní řezníci a osobiví dřevaři pohrdali jemnou elegancí této bohaté vrstvy a střídali denní zaměstnání mezi chasou v kouři, dýmu, prachu, s nedělnímI výlety 3 K. Světlá v ,Upomínkách', str. 188. PRAŽSKÉ MĚŠŤANSTVU. 195 a domácími radovánkami, z nichž opět vylučovali chudší řemeslnictvo, žijící v nájmu bez jakéhokoliv jmění nemovitého. Úřednictvo, státem privilegované a domýšlivým měšťanstvem podceňované, žilo osamoceně v městě, k němuž nepoutaly ho tradice rodinné ani svazky majetkOvé. Prostoduché měšťanstvo mnohem rychleji přijímá demokratické výhody nové doby: kdežto v domech elegantního světa v čtyřicátých i padesátých letech vždy ještě portretují mocné peněžníky a hrdé jejich dámy malíři v bědné manýře netalentovaného Hofčičky a Machka, měšťanstvo nezhrdá demokratickými službami, které mu nabízí technika daguerrotypická, koncem čtyřicátých let vnikající do Prahy. Podle tohoto společenského rozvrstvení řídil se i rozvoj národnostní myšlenky v obyvatelstvu pražském. Elegantní svět obchodníkův a peněžníků, jehož krev namnoze byla promíšena kapkami italskými a jehož řeč střídala německé věty s francouzskými frasemi, zůstával českým snahám vždy cizí, napodobuje tak většinu šlechty a vysoký klerus; proto česká belletrie, jakmile líčila toto společenské ústředí, činila tak v osvětlení spíše nepříznivém a s tóny protestními, jichž užívala i mluvíc o úřednictvu, hlavním nositeli tehdejší násilné germanisace vládní. Bohaté měšťanstvo, skládající se z řezníkův a pekařů, mlynářův a sládků, dřevařův a koželuhů, bylo získáno pro snahy národnostní dosti záhy; jeho synkové rádi se družili k českému universitnímu studentstvu, jeho dcerky naplňovaly české bály a besedy; jeho ženy přály českým divadelním představením. Čeští autoři od Tyla po Rubše obraceli k tomuto měšťanstvu své sympathie, jejichž odlesk nalézáme ještě v belletrii Karoliny Světlé, vypravovatelky tak přísné a ponuré, kdykoliv 14" 196 VENKOVSKÁ MĚSTA. šlo o svět finančníkův a obchodníků, v jejichž ,právě nejpověstnějších domech bývala pravá Sodoma a Gomora'. Dffve ještě než v zámožných vrstvách měšťanských zvítězilo obrozené češství v malém řemeslnictvu, doplňujícím se vždy příchozími z venkova, národně málo porušeného. Řemeslníci přijali z obrození nejen uvědomění národnostní, nýbrž i snahy osvětné, v nichž lze shledávati souvislost s úsilím doby osvícenské; zejména byl to Karel Slavoj Amerling, jenž publicisticky i přednáškami, časopisecky i soustavnými kursy vzdělával pražský dorost řemeslnický.4 Analogický obraz společenského rozvrstvení a pospolitého života poskytovala v zmenšeném měřítku města venkovská, jejichž obyvatelstvo, na mnoze honosící se výsadami lihovarství a pivovarství, hojně pěstovalo polní hospodářství. Nad tyto měšťany, kteří buď dozírali na orání, senoseč a žně na vlastních polích, buď provozovali řemesla ve vlastních domech, vypínalo se dvojí úřednictvo: staré patrimoniální, zachovávající zvyklosti doby předjosefinské, a noví státní úředníci, kteří s lékaři, advokáty, lékárníky a kněžstvem představovali výkvět společnosti venkovské. Úzkostlivá hodnostní stupnice úředníkův a jejich žen, spory mezi světem patrimoniálním a měšťanským, malicherná řevnivost jednoho města na sousední město druhé - na tyto stále se opakující motivy skládalo české venkovské město jednotvárné písně svého života. Patrimoniální úřednictvo prostředkovalo souvislost s rokokem; rolnický stav měšťanstva sbližoval obyvatelstvo se širým venkovem: konservativni tradicionalism a přírodní idyllika význačně charakterisují 4 Srv. monografii J. V. Jahnovu ,Karel Slavoj Amp,rling' v ,Chemické knihovně technologické' (v Praze 1893). SPOR VŠEDNÍHO A SVÁTEČNÍHO DNE. 197 česká venkovská města let čtyřicátých. Studenti a mladiství řemeslníci přinášejí sem živly národnostního obrození; těsná souvislost s venkovem jest jejich snahám přízniva, patrimoniální umělý pudr na lících intelligence jest jim překážkou; nikoliv radostná síla čisté myšlenky, nýbrž nahodilá taktika společenských zábav, rozmarnost přirozeného veselí, krojová malebnost získávají městský venkov obrození národnímu." Formy života tehdejší .společnosti kolísají mezi domácí pohodlností filistra a strojenou slavností měšťanského hodnostáře, mezi pustou nudou a sentimentálním dojetím. Tato maloměstská duše nežije jedním důstojným životem, nýbrž rozděluje celý svůj život na všední dny a na svátky, na city všední a city sváteční, na praktičnost a na nadšení. Panuje-li onde pohodlná noncha·· lance, zavládá tuto strojená ztrnulost; hlásí-li se onde nízkost životního názoru, zde se prozrazuje schopnost umělé přetvářky. Již kroj odhaluje toto rozpoltění, nejednou ironisované satiriky současnými. Sládek, jenž s rozhalenou košilí a vykasanými rukávy, v domácích střevících a bez vesty dozírá na várku, mlynář, který v zamoučeném pohodlném kabátě a s placatou čepicí prochází šalandou, úředník, jenž doma probírá se akty ve volném županě a ve vyšívaných pantoflích - ti všickni vycházejí z domu v těsných spodcích, dlouhých fracích hnědých a černých odstínů, ve vysokých límcích, s hedvábnými šátky kolem krku a s pečlivě zapiatými vysokými vestami, buď jemně vyšívanými nebo graciosně vzorkovými; s vědomím " Sytě vylíčil toto národnostní poslání studentstva a řemeslnictva Fr. Pravda, onoho v první kapitole práce ,2 denníku Pavlíny', tohoto v živé arabesce ,První čamara li nás'. 198 KROJ DOBY. vlastní důstojnosti staví na pečlivě sčesané vlasy vysoké cylindry a tisknou si do ruky titěrné hůlky se zdobnými knoflíky. Dívky, jež doma matky plísně přidržovaly k běžné práci u plotny, žehlícího prkna a šicího stolku, strojí se k sváteční promenádě, jako by měly vystoupiti na posvátný obraz některého z nazarénských malířf:t: stahují si pás, cudně dekolletují část poprsí a zdvihají zraky k nebesf:tm jako světice Overbeckovy nebo Fiihrichovy; zbožně rozpouštějí si kudrlinky po spáncích a vijí do nich květiny. V příkré protivě k módám klassické doby, jež rouchem volně řásnatým dávala vystupovati liniím těla, utajují teď krásky podle vzoru sentimentálně romantického malířství svoje tvary: nafouknuté zvonové sukně s hojnými volanty a malebně rozptýlenými mašlemi cele kryjí architekturu nohou, balónové rukávy znetvořují paže; a teď, kdy v tomto affektovaném šatě, často ze světlé pruhované nebo měkce vzorkované látky, ,ctná a milostná panna' zosobňuje všecko citové dojetí šosáčkf:t, hodí ji přes živf:ttek usedlou pláštěnku, ctihodný shawl a postaví na plavé lokničky obstarožný klobouk čepcového tvaru, stužkami sepiatý pod bradou, jehož těžkopádnost marně zastírá pero dobrodružně se houpající. Tento ostrý rozpor mezi pohodlným všedním krojem a slavnostním křiklavým úborem vrací se ve vše~h životních formách měšťanstva za doby restaurační. . Šest 'dní náleží drobné práci a:banausním požitkf:tm, v neděli zavládá citové rozechvění, zbožné nadšení, slavnostní nálada. Fi1istrovství všedního dne projevuje se nadměrným kultem darů pozemských: nejen život, nýbrž i literatura ozývá se chválou kuchyně a piva. Kde anakreontický lyrik ze začátku století velebí révu a POŽlTKÁŘSTVÍ DOBY. 199 jiskrné víno, tam měšťanský pěvec let čtyřicátých opěvuje džbán piva; kde v době ranního obrození vyskytují se bajky o vinařfch, tam doba restaurační rozpřádá dramatick:t vypravování o sládcích; básníci první novočeské školy básnické procházejí se vinicemi a s pohárem vína v ruce škádli fiktivní milenky, skupina Rubšova uchyluje se do stinné zahrady pivovarské a nad džbánkem připíjí solidním měšťankám; starý spor jednotlivých druhů a ročníků vín ustupuje ve veršování diskussi piva nadkvasného a bavorského, a mnohý ,Iaudator temporis acti' s panem Doupnákem (J. P. Koubkovo ,Rokoko' v Č. Včele 1847) vzpomíná dob, kdy ,pražský ležák místo bavorštiny ostřil hostům na zvěřinu chuť.' Není bezvýznamno, že právě v těch letech (1842) založen byl měšťanský pivovar v Plzni. Ženy velebí kávu a pořádají kávové společnosti, tolikráte šlehané satiriky; typická představitelka tehdejšího ženství M. D. Rettigová vyslovuje ten kultus již titulem jedné ze svých kuchařských knih: ,Kafíčko a vše, co je sladkého' (1843). S nedělním krojem obléká filistr nedělní city. Dopoledne kleká u hrobu a oltáře, odpůldne podniká výlety a s nadšením dobrého šosáka nevědomky karikuje rousseauovské nadšení pro přírodu. Romantičtí básníci objevili kouzlo divokých úd oJi a strhaných skal, a měšťák s celou rodinou putuje do Šárky; sentimentální lyrikové zpívali o vlnách a březích, a měšťanstvo let čtyřicátých na loďkách odváželo své nadšení i svůj proviant do Chuchle; kreslíři zdobili almanahy naivními guirlandami z růží, a dívky za nedělních odpůldní sentimentálně skláněly se nad růžovými kříky ve Wimmrových sadech u Kravína. Rubeš vtipně vylíčil humoristické pozadí těchto pražských výletů. SPOLEČENSKÝ PLES V PRAZE V LETECH TŘICÁTÝCH. (PODLE TEHDEJšíHO VYOBRAZENÍ V ,ERINNRRUNGEN'.) Směs banausnosti a strojeného nadšení, běžného požitkářství a citového rozechvění jeví hojné radovánky zábavychtivého pokolení, které svrchovanou měrou daří přízní hlavně hudbu taneční, stavíc jejího šťastného pěstitele Labického po bok proslulému vídeňskému králi valčíku, Lannerovi. Domácí koncerty stfídaly se s pikniky, masopustní merendy s besedami, české bály s večery deklamačními. fNaivní spekulace vlastenecká hledala v českých zábavách účinný prostředek získati střední stavy myšlence národnostní, lyrika vstoupila do služeb tanečních almanahů, sentimentální novellistika ráda za scenerie volila sály českých bálů, typický pted- ČgSKÉ BÁLY. 201 stavitel tehdejší pruměrné novellistiky J. K. Tyl ujímal se hfičky té literárně i veřejně. 6 Roku 1841 uspořádán dne 5. února v Konviktě první český bál: Němci vtipkovali o zkoušce z Nejedlého grammatiky u vchodu a o tanci kolem Jungmannova Slovníku; tanečníci dávali svým dámám hádati národní písně, podle nichž složeny tance; vysoce moderní tanec polka, vzniklý v třicátých letech na půdě české, zavdával příležitost k etymologii s narážkami na shodu českopolskou; starostliví měšťané studovali první ryze český ,potravní' lístek - nadšení bylo všeobecné. Po osmi letech však zápal bálový, jenž stoupal v prvních rocích, převalil se zřetelně; český hovor na plesích stal se samozřejmým, pražská měšťanská společnost byla pro českou zábavu získána, i sám Tyl, někdejší horlitel pro takové zábavy, si přál, ,aby národnost naše i z jiných stránek propukávala, nežli jsou české masopustní kousky.' 7 Jak těsně souvisely tyto plesy s životem literárním, neukazují jen četná jména spisovatelů mezi pořadatelstvem, nýbrž i miniaturní plesové almanahy ,P 0mněnky' k tanečním pořádkům od r.1841 do r. 1847 přikládané. Kotlárovské schematické sloučení erotiky a vlastenectví, Čelakovského ohlasy písně lidové, jeho 6 Látku, zpracovanou zevrubněji Al. Mattuškou ,České bály' (ve ,Květech' r. 1885), vyčerpává Č. Zíbrt v díle ,Jak se kdy v Čechách tancovalo' (v Praze 1895) str. 306-334; ze současných belletristických dokumentli srv. zejména arabesku ,Marie' od J. K. Tyla v ,Pomněnkách' z roku 1845 a anonymní črtu ,Prázdniny' v almanahu ,Věneček uvit k 30leté památce nalezení Rukopisu Královédvorského' (v Králové Dvoře roku 1847), v obou pracích malebně vylíčen účinek českých besed na města venkovská. 7 Srv. Zíbrt na uv. m., str. 322. 202 ČESKÉ ZÁBAVY. preciosní i štiplavá symbolika květin, někdy gessnerovský idyl1ism a anakreontická koketerie, vyznacuJl veršovanou část těchto drobných almanahu, psaných epigony básnické školy Čelakovského; v próse převládá sladce sentimentální, unyle affektovaný způsob slohový, jak jej v novellách ze současného života pěstoval zejména J. K. Tyl. Třetí svazeček ,Pomněnek' (z r. 1843) obsahuje práce výlučně podepsané ženskými jmény a pseudonymy: dívky opěvují své milence básnickým ceremonielem mužské erotiky, dělí se o jejich srdce KoUárovsky s vlastí, ornamentují svou lyriku květinovými emblemy, vkládají svá yyznání lásky mezi drobné idylJické obrázky krajinářské. Jako ,české bály' tímto způsobem osvobodily český hovor na plese, tak ,české besedy" hlavně na venkově, uvedly českou píseň a českou deklamaci do společnosti měšťanské. Spojeny namnoze s tanečními zábavami, pořádány v zahradních hostincích, kde filistři mohli se příti o přednost piva nadkvasného a podkvasného, střídaly tanec se zpěvem národních i znárodnělých písní, které tehdy byly po ruce ve Škroupových sbírkách ,Věnci' a ,Zlatém zpěvníku', mísily střídmý, bázlivý humor s chvastavým nadšením a upokojovaly všední i sváteční náladu českého měšťáka, jenž vděčně kvituje lichotnou účast, s níž k jeho pfedůležité osobě deklamace i písně se obracejí. Rubeš a jeho skupina humoristická přímo vychází z těchto ,besed'; Rubšovy ,Deklamovánky' i s průpravnými básničkami V. Kl. Klicpery jsou jejich přiměřeným výrazem literárním. II. život ženský. Jeho představitelka M. D. Rettigová. Kultura lásky. Hřbitovy. Žena, kterou české besedy a české bály získaly české společnosti a částečně i české literatute, odpovídá svým charakterem maloměstskému světu českému doby restauračnÍ. Rozvážně rozděluje svůj citový život na city všední a sváteční, svůj čas na drobnou domácí práci a sentimentální pohnutí, rozpolťuje svoje srdce mezi vzdychavou náměsíčnou lásku k vysněnému mužskému pteludu a mezi počestné nudné manželství, ohraničené špižírnou a postelí, plotnou a prádelníkem. Čte Jeana Paula s pletením v ruce, vzdychá nad \Vertherem při pteslazené kávě, ptipravuje se Claurenem k usnutí. Jako útloboká dívka s rozpuštěnými kadeřemi ptijímá tajně od. milence sentimentální svazečky veršův, a jako spořivá, zavalitá hospodyně nepřipouští, aby muž zbytečně vydával peníze za knihu. Jako unylá panna vystupuje v rytířských kusech při domácích divadelních představeních, a pak jako praktická manželka ,obyčejně nabídne muži, chce-li jíti do divadla, že za ty peníze koupí raději husu k večeři.' 1 Tak představuje ženy čtyřicátých let typická MAGDALENA DOBROMILA RETTIGOVÁ (1785-1845).2 Dcera vrchnostenského purkrabího a choť zkoušeného radního 1 K. Světlá v ,Upomínkách', str. 48. 2 Životopisná data o Rettigové shrnula T. Nováková v přednášce ,0 životě a působení M. D. Rettigové' (v Litomyšli 1885). Biografické příběhy Rettigové scénicky zpracoval, v rámci starobylé Litomyšle inscenoval a zpopularisoval A. Jirásek ve veselohře ,Magdalena Dobromila Rettigová' (v Praze 1900). O jejim choti Janu A. Rettigovi viz tohoto dila sv. ll, na str. 658 a 659. 204 M. D. RETTlliOV Á. v Ústí nad Orlicí, v Rychnově a posléze v Litomyšli, nese na otylé tváři spokojené měšťanky rokokový pudr povýšené úřednice. Společenské, poněkud povznesené postavení jejího chotě vysvětluje, proč Rettigová k měšťanským matkám a dcerkám nechová se jako stejnorodá, nýbrž proč se k nim protektorsky skláni, byt to bylo jen od kuchyňské plotny a šicího stolku. Příliš horlivá korrespondentka, která maloměstskou žvatlavost přenesla do dopisflv a knih, úzkostlivě rozdělila svoji produkci na knihy všední a sváteční. Její belletrie dílem novellistická, dílem didaktická a částečně i dramatická, hoví běžnému sentimentalismu a nasládlé idyllice, lemuje ušlechtilé city květinovými guirlandami, sdružuje jalovost mravních rad pro dívky s jalovou lyrickou fraseologií, a již květnatými, přeslazenými tituly ,Arnošt a Bělinka" ,Mařenčin košiček', ,Narcisky', ,Kvítí májové', ,Jaroslav a Terinka' projevuje obřadnou strojenost této sváteční literatury. S větším souhlasem přijalo blahobytné a požívačné okolí její rukověti praktické, rozsáhlejší objemem a užitečněj~í obsahem, pověstnou ,Domácí kuchařku', ,Kafíčko a vše, co je sladkého' a ,Pojednání o telecím mase'. Hlavně předmluvy těchto banausních knih jsou významnými dokumenty kulturně historickými: paradoxně v té době vržený výrok Feuerbachův: ,Jídlo a pití jsou samy o sobě náboženskými úkony', realisuje se tu doslova, bez výhrady a s únavnou dfikladností. Celý vesmír plyne v mlze kuchyňské páry, jídelní lístek stává se deskou hodnot, bohatě a skvěle uchystaná tabule, namnoze rozměrů gargantuovských, líčí se jako vysoký cíl ženského snaženi. To rozpol. tění mezi krajní sentimentálnost a krajní banálnost činí Rettigovou tak typickou pro údobí let čtyřicátých; KULTURA LÁSKY. 205 bez úzkosti, bez problémů, bez námítek a nejistot kolébá se tělnatá matrona světem; dnes vydává v modlitební knize návod, jak možno ve smíru žíti s Bohem, zítra poučuje ,mladou hospodyňku v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla'; hned dává radu o háčkování, hned pokyny v manželstvÍ. Klidný úsměv její masité tváře jest spokojeným úsměvem ženského fitistra, který se raduje, že našel svět právě tak malicherným a pohodlným, jak ve své malé duši si jej představoval. Ženy, které jako úzkostlivé hospodyně a všední manželky tíhly k životnímu směru typické Rettigové, prožívaly v dívčích letech sentimentální erotiku, do níž šosácký svět přenášel veškeré své citové vzněty, vyhoštěné z všedního dne. Po rokokové lásce, koketní, požívačné, rozmarné, pořádající ohňostroje vervy a vtipu, následuje láska romantická, unylá, přecitlivělá, plná vážnosti a zbožného zaujetí, skutečná ,beauté supreme'. Dívky nepřirovnávají se již k nymfám a bohyním, nýbrž k serafům a světicím; nepředstavují se v choulostivých wi·elandovských situacích, nýbrž v přísných p6sá.ch nábožného vzrušení a milostné vznešenosti; nekoketují sklopenými a přimhouřenými zraky, z nichž srší nezbedné jiskry, jak kreslívalo je miniaturní umění XVIII. věku, nýbrž zanicené oči vážně obracejí k nebi, jak žádala malířská škola nazarénská, zastoupená i na pražské akademii ředitelem Tkadlíkem; nevěnčí se žhavě rudými růžemi, listím vinné révy a bacchantského břečťanu, nýbrž polorozvitými poupaty růžovými, liliemi, nezabudkami a rozmarinou. Symbolika květin, kterou attický duch éelakovského ve svém ,Kvítí' proměnil v soustavu duchaplné hry rozmaru a poesie, provází všecku 206 KULTURA LÁSKY. erotiku té doby: v milostných, strojeně stilisovaných dopisech, v hovorech na plese, v sentimentální lyrice vrací se motiv proplétající se lilie a růže, znaJ{ův úbělu dívčích lící a jejich ruměnce a spolu i symbolův nevinnosti a lásky; lemují-li kresliři a Jithografové, jichž umění právě tehdy došlo rozkvětu, památní listy a tituly knih věnečky z routy a barvínku, naznačují tak svazek lásky a stálosti; i rovy těch dob, porostlé barvínkem a pomněnkami, připomínají zálibu v symbolice květinové. Za květinovou tou dekorací skrývá se unylá touha a sladký smutek cudné lásky, ne již bezprostřední, radostný požitek a klidné ukojení, jako v době rokokové erotiky: cosi nadsmyslného a nezemského chvěje !le jako měkký opar kolem ní. Když byl v stopách anglických sentimentalikův a elegiků Klopstock přeložil těžiště lásky do zásvětí, když Novalis byl procítil vlastní rozkoš intensivní erotiky teprve nad hrobem milenčiným, zvykla si poesie romantická zobrazovati milostný proces v atmosféře platonské metafysiky a klásti jeho poslední akt daleko za tento svět. Hledisko romantické poesie pti vlastnila si šosácká společnost let třicátých a čtyřicátých. Bylo tak nesnadno představiti si, že by dohrou a naplněním milostných snův a tuch mělo býti všední, praktické manželství, i začali milenci mluviti o ,krajině myšlenek', ,říši ideálů', ,rajských paloucích', ,věncích z květů nehynoucích', zatím co si do nové domácnosti chystali pohodlný nábytek ze světlých látek, posetých kvítky pozemskými. Na české půdě tento spekulativní sklon sentimentální lásky byl ještě zvýšen; milenka, kterou erotický platonism povýšil na bytost nadpřirozenou a nebeskou, HŘBITOVY. 207 ztotožněna byla II Jana Kollára s geniem Slovanstva a u jeho epigonů s ideou vlasti. Vznešený cit milostný sdružil se se zanícením vlasteneckým, sentimentální pathetika lásky stupňována byla poněkud pedantickou pathetikou národnostní. Když druhové Čelakovského, jenž v rozporu s Kollárem opěvoval lásku hravou, žertovnou, rozmarnou, v řadě společenských písní zpopularisovali umělé představy vlastenecké erotiky.; když zejména B. Jablonský dal básní ,Vlasti a tobě' 3 přístupný výraz poetickému tomu dualismu; když ,české besedy' konaly se ve znamení tohoto pojetí - učinilo je mladší pokolení světa měšťanského vůdčím motivem vztahů milostných. Horoucí citové zaujetí mladistvé erotiky vyznělo střízlivým, praktickým manželstvím, které bylo spíše věcí hospodářskou a činitelem domácnosti nežli vztahem srdcí; filistrovský, hluchý život, strávený v obchodě, dílně nebo kanceláři, nalézal slavnostně jímavý epilog ve vznešeném náhrobku. Obraz měšťanského života let čtyřicátých nebyl by úplný, kdyby historik nezastavil se v koutě hřbitova, chovajícím náhrohky těch časů. ~ Přísná ztrnulost mramorových sarkofagů doby klassicístské ustupuje měkkému výrazu pomníků z poddajného pískovce epochy romantické. Klidné tváře stoických truchlících, jak kolem uren shromažďovalo je sochařské umění doby, v níž Lessing psal essai ,Wie die Alten den Tod gebildeť, mizí s pomníkův, a hluboký, těžký 3 Jest to 8. báseň prvního oddílu jeho cyklu ,Písně milosti', jejž pojal do svých .Básní' ev Praze 1841). ( Kdo pozorně prošel I. a II. hřbitovem na Olšanech nebo hřbitovem v Košířích, zná přesný rozdíl mezi náhrobky z počátku století a mezi pomníky z třicátých a čtyřicátých let, jak jej zde líčíme. 208 ČESKÝ VENKOV. smutek leží na měkce modelovaných tvářích postav dcer, matek, milencův a dětí, na náhrobcích doby, která opět a opět čítala Novalisovy ,Hymnen an die Nachť. Neúprosné sochy Saturna s přesýpacími hodinami a hrdé postavy efebů zahalené V klidně řásnaté togy opustily hřbitovy; smutní cherubové se splývavými perutěmi sestoupili s oltářů a stanuli ve výklencích náhrol:mích, kde objímali a líbali urnu guirlandami ozdobenou nebo pohnutě se skláněli nad sarkofagem posypaným růžemi; a když z jara malými modrými kvítky barvínek rozkvetl hustě zarůstající záhon na rově, když rozvila se ojedinělá pobledlá měsíčná n1že nad barvínkem, přicházeli milenci a sentimentálně snili nad hrobem sestry nebo přítele o dovršení své lásky mezi hvězdami ... 111. Český venkov. Umění literární, výtvarné i hudební jej objevuje a obrozuje se jím. Malé město a maloměstská Praha charakterisují život epochy; nevyčerpávají jí však. Kostym a životní sloh českého světa v letech čtyřicátých a padesátých jsou maloměstské; jeho horké srdce, podmiňující život, bije jinde. Nezúčastněn jsa společensky tehdejšího českého života, zvykově i krojově oddálen jsa od průměrných jeho forem, věren tradicím údobí odlehlých, vesnický lid zemědělský poskytuje znovu síly a svěžesti velkému procesu Qbrozovacímu. Posud stísněn jsa robotou a poddanstvím, jež humánními reformami Josefovými jen z polovice byly zmírněny, ohrožován jsa vzrůstajícími berněmi, dosud nezotaven z pohrom válek napoleonských, venkovský tento lid podává obraz hospo- ÓESKÝ VE;\KOV. 209 dářské a společenské mdloby. Nevytváří v tomto údobí nových forem životních, nýbrž žije z bohatých odkazů zděděných: vzdělává pole a proměňuje pustiny v úrodnou zemi j:lko praotcové, podle jejich slohu a vkusu staví a krášlí dřevěné své stavby s malebnými pavláčkami, lomenicemi a sloupky. Ženy chodí v krojích, jimiž pestřily se pouti, posvícení a svatby před půlstoletím, dívky vyšívají vzácnější kusy šatů podle vzoruv i podle techniky převzaté po babičkách. Bylo by nesprávno hledati v letech čtyřicátých a padesátých zvláštní uzavřené údobí společenského a kulturního života ve vesnickém lidu českém. Ale tu náhle přicházi pamětihodná chvíle, kdy intelligence, vytvářející společenskou i literární vzdělanost svého národa, český venkov objevuje. Od počátku obrození národního žijí buditelé, namnoze synové venkovských chalup a domků, v důvěrném styku s vesnickým lidem. První generact', racionalistická a osvícenská, přeje si lid vychovati podle svých zásad a svých názoru. Vtiskuje mu do ruky knihy svojí tendence, upravuje jeho lekturu svým autoritativním rozumem, bojuje svými ideami proti vžilým tradicím a pověrám lidovým; a kdykoliv nemnozí z osvícenských veršovníků opěvují českého venkovana, modelují jej podle kosmopolitního vkusu evropského. S abstraktním romantismem Herderovým a Rousseauovým, jenž v lidu hledá mládí člověčenstva, v prosto národní písni mateřskou řeč lidstva, v lidové báchorce vlastní mythologii, pohlížejí zástupci druhé generace, romantické a vlastenecké, na svět venkovský. Nosí v duši ideální typ lidu, podle kterého skutečnost stilisují; vycházejí vidy od základního plánu, podle něhož zlomkovitou skutečnost dokreslují. Motivy, Literatura česká dev~tenáctého století. lUft. 15 210 OBJEVENÍ ČESKÉHO VENKOVA. Jez nacházejí v lidové písni, nezdají se jim dosti mocnými, i prohlubují je; látky, kterých poskytuje lidová tradice, nejsou jim dosti bohatými, i kombinují je: jejich díla, ať již Čelakovského ,Ohlas písní českých' či Erbenova ,Kytice', jsou znásobené parafrase, stupňované imitace, tíhnoucí k vysněnému pravzoru duše lidové. Posléze v čtyřicátých letech rozplývá se mlha, která zahaluje přímý pohled na lidový život; Herderovy ideje a Rousseauovy nálady pozbývají půdy, a oči nezakalené filosofickou spekulací vidí český venkov v širokém světle denního slunce. Jedni z autorů, naivní primitivové, referují klidně a chvílemi suše o kraji a lidu svého domova: toť František Pravda, v němž kazatel nedovedl udusiti epického vyprávěče. Druzí z autorů, nasycení cizí kulturou literární, věrni moderním tendencím, stavícím člověka vždy a všude tváří v tvář životu reálnému, bystře pozorují všecky formy bytí venkovského, a ježto jsou umělci, objevují právě rysy nejrázovitější: toť Božena Němcová, jež barvitostí svých obrazů ze života lidového vykoupila českou novellistiku z kletby maloměstského fi1istrovství a prázdného historismu. Po činu, jejž vykonala Božena Němcová, volalo všecko české ovzduší, právě tak v malířství a v hudbě jako v literatuře. Když se ve výtvarném umění docela vyžil dutý historism bezduchých komposic Lhotových, Trenkwaldových a Javůrkových, jenž obdobně se hlásí v dějepisné novellistice Klicperově, J. J. Markově a Ehrenbergrově, když měšťanský genrism Pollákův a Korunův, jejž bylo by snad možno přirovnati k novellám Tylovým a Rubšový~, ukázal svou neplodnost - musil přijíti oddaný, tichý syn venkova Antonín Dvořák, který in- ~ALÍŘSTVÍ I HUDBA NALÉZAJÍ ČESKÝ VENKOV. 211 timními, nepointovanými obrazy z chalup východočeského svého domova otevřel našemu malířství nové dráhy a připravil cestu tragickému reku, stojícímu na prahu novočeského umění výtvarného - Josefu Mánesovi.I Současně bojovaly houževnatě v hudbě dva směry, domáhající se nadvlády i v písemnictví: napodobení lidové písně, které v oblasti hudby nemohlo se vykázati činy rovnými ,Ohlasům' nebo ,Kytici', zápasilo o přednost s kosmopolitním, mozartovským proudem, vyvrcholeným sebevědomou postavou eklektika V. J. Tomáška. Teprve velkolepou synthesou rozřešen spor a dán základ modernímu českému umění hudebnímu: Bedřich Smetana, jenž v padesátých letech jako kapelník v Praze a Goteborku mizel mezi honosnou prostředností, byl určen, aby z ducha prostonárodní písně stvořil české hudební drama.2 Tak v letech šedesátých dokonává se vítězství české kultury lidové: v hudbě vyrůstá z ní životní dílo Smetanovo, převyšující významem všecko ostatní tvoření umělecké v Čechách; malířství české nalézá tu osobou Dvořákovou a Mánesovou svoji národní svébytnost; a novellistika česká - jak níže uvidíme - po dlouhém tápání dospívá tu v individualitě B. Němcové vědomí svého smyslu a cíle. 1 O vývoji českého malířství té doby srv. F. X. Jiřík, ,Ruben a jeho pražská škola malířská', v ,Rozhledech' V, 1896. 2 Poučně líčí tento rozpor dvou směn'\. hudebních a jeho překonání B. Smetanou Zd. Nejedlý, ,Dějiny české hudby' (v Praze 1903). 15* HI,AVA ŠESTÁ. FR. JAR. RUBEŠ A POČA'7XY NOVOČESKÉ LITERATURY HUMORISTICKÉ. NAPSAL ARNE NOVÁK. I. Rubšův život. ,Paleček'. Probouzející se společenský život českých měšťanských, živnostenských a úřednických vrstev v malých městech a v maloměstské Praze třicátých a čtyřicátých let s naivností svých zábav a s rozmarností svých drobných potěšení dává vznik novočeské literatuře humoristické, psané veršem i prósou. Zkomírajícf svět zřízení patrimoniálního se vší titěrností společenského rozvrstvení a konvenčních styků, preciosní erotika, mísící primitivní gracii se strojenou sentimentalitou, starousedlé měšťanství se zvykovou svojí obřadností, vznikající státní stav úřednický, znatelně se odlišující od patrimoniálního kancelářského kastovnictví - vše to tvoří malebné pozadí humoristického genru, jenž značen jest jmény přátelské trojice Fr a n tiš k aJ é.t r o mír a Rub š e, Fr a n tiš k a Haj n i š e a: V á cl a v a F i li p k a. Trojici tu poutají nejen přátelské styky a účastenství na společném podniku literárním, nýbrž i značná RUBŠŮV ŽIVOT. 213 podobnost formální, řada společných motivů, analogický názor na český život a českou společnost, takže právem lze o nich mluviti jako o první novočeské škole humoristické. FRANTIŠEK JAROMÍR RUBEŠ 1 pocházel z rodiny sládkovské; jeho otec měl pivúvar V ČížkO\; ě u Pelhřimova, kdež František se narodil 16. ledna r. 1814. Záhy ovdověvší matka přestěhovala se s desetiletým chlapcem, odnášejícím řadu vzpomínek z rodného kraje, do Kolína, kde žila v poměrech dosti stísněných. Gymnasijni studia v Německém Brodě a dvě léta filosofie v Praze probudila v Rubšovi vědomí národnostní a dotud utajené nadání humoristické; v té době překvapoval skromný, tichý hoch, jehož tvář i pohyby dávaly tušiti hlubokou zádumčivost, šprýmovitými nápady a rozmarnými kousky čtveráckými, jež občerstvovaly jeho trudné postavení hmotné. Již tehdy psal Rubeš veršem, ale zůstával věren pathetické epice a sentimentální reflexi současné české poesie; tak nesamostatná jest i první Rubšova práce tištěná, mdlé verše ,P o u ť ž i v o t a' (v ,Květech' 1834). Theologie, kterou právě tenkráte Rubeš studoval, stála jej mnoho vnitřních zápasů; il1use o vznešeném úkolu vychovatele lidu střetla se s trpkou skutečností, 1 Zivotopisné zprávy o Rubšovi podal V. Filípek v dodatku k IV. svazku ,Spisů F. J. Rubše' (1860) a nejobšírněji J. L. Turnovský, ,František Jaromír Rubeš. Nástin životopisný', v Praze 1894. Zajímavá svědectví o posledních letech života Rubšova ve Skutči zaznamenal Adolf Heyduk ve vzpomínce .Jinošické jsou to háje'. (Vzpomínky na pamět třicetileté činnosti Umělecké Besedy 1863-1893, v Praze 1893.) Rubšovu činnost básnickou charakterisovalJaroslav Vlček v ,Několika kapitolkách z dějin naší poesie', v Praze J 898, str. 64-75. UKÁZKA ILLUSTRACí ,PALEČKA~ (SV. V.). vyžadující naprostého pokoření se církevní autoritě Po dvouletém boji s představenými semináře r. 1836 Rubeš opustil theologická studia a přijal skromné místo vychovatele v Bystřici u Benešova, na kterou rád vzpomínal nejen v hovorech, ale i ve verších (,Z p 0mínky ]inošické'). Také v Praze, kam se za rok vrátil, aby studoval práva, byl Rubeš vychovatelem; rodina sládka Boreckého, v které Rubeš pobyl do r. 1845, vrátila mu skoro domov. Maje v pivovaře ,u Karabinských' každodenní příležitost zpívati a prožívati ,Ves e 10 u pí s e ň z arm o u cen é h o', složenou k oslavě. piva a zpěvu, obklopen jsa literárními druhy, stýkaje SP, s celým spisovatelským světem českým, vzdával se 216 RUBŠÚY ŽIVOT. ,PALEOEK'. často zamyšlený mladý muž rozmaru, dal jiskřiti se přirozenému vtipu a učil se hleděti na okolí své s pOvýšenějšího stanoviska, kde se citové rozechvění stýká s potutelnou ironií, kde vzpěněná nálada doplňuje břitké pozorování: Rubeš tehdy se stal humoristou. V těchto osmi letech studií právnických byl Rubeš literárně nejpilnější: vyšloť šest svazečků jeho ,D e k 1 amovánek' (1837-1844); vyšelť poprvé ,Pan arnanu e n s i s n a ven k u, a n e b P u t o Y á n í z a n ovello u' (1841), jehož první kapitola těsně se připíná k slastem a strastem mladého juristy, a vyšla ,H a r f eDi c e' (1844), v jejíchž realistních scénách z hostinců a pivnic patrně mluví večerní zkušenosti Rubšovy; tehdy počal vycházeti též ,P ale č e k'. Z jara r. 1842 vyšel osmerkový sešitek o dvou arších, jehož hrubá obálka zdobena byla neumělou rozmarnou kresbou: na zeměkouli stojí žertovná postava v kostymu šaška, s rolničkami na čapce i spodcích, s bičíkem v jedné, s knížkou v druhé ruce. Jest to český šašek Paleček, soudruh německého Eulenspiegla. Zvědavé obecenstvo sleduje šprýmy jeho: venkované i maloměstští šosáci, školometi i staré panny, útlocitná krasotinka s vojákem, poutník i žebrák kupí se kolem zeměkoule. Titulní list nese nápis ,P ale č e k, m ilov n í k žert u a p r a v d y. N a s vět 1 o P o síl á n od Fr. Rub e š e, Fr. Haj ni š e a Je š t ě - N ě k o ho'. R. 1842 vyšlo šest svazečků, r. 1843 dalších šest, r. 1844 však jen svazeček XIII-XV; r. 1845 svazeček XVI, r. 1846 svazeček XVII a XVIII; r. 1847 svazeček poslední, XIX. Myšlenka vydávati ,Palečka' pocházela od Fr. Hajniše; kromě něho od počátku účastnil se příspěvky Fr. Rubeš a V. Filípek, několik článků na- ,PALEČEK'. 217 psali též Ferdinand Kop, Jan Možný, Josef Kajetán Tyl. Žertovné deklamovánky se střídaly s humoreskami, anekdoty se čtveráckými dopisy, arabesky s ironickými pranostikami, komické dramatické výstupy s causeristickými dialogy; skoro všecky genry nižší komiky a přízemního humoru byly zastoupeny. Když vyšel první svazeček, referent ,Květů' pěkně ukázal, že pro vyšší humor posud v Čechách bylo by málo porozuměni a čtenářstva, a že nezbývá ,Palečku' než přizpůsobovati se úrovni českého světa. ,Zmýlí se ovšem, kdo v něm snad Jean Paulův humor nebo Sternovu satiru očekává, chraniž Bůh, takový nebude, takový nemůže, takový nechce a nesmí být, má-li se do hodně mnohých rukou dostati.' Rubeš přispěl do všech svazků ,Palečka" vyjímaje dva poslední; většina jeho humoresek, četné jeho deklamovánky byly tu otištěny poprvé.2 Skonči v r. 1845 studia právnická, pobyl Rubeš v Praze krátce jako magistrátní akcessista; po té střídal různá místa venkovská v postavení aktuára, syndika a adjunkta - tak pobyl krátce v Karlíně, Načeradci, v Kutné Hoře. Zádumčivá povaha nabývala převahy, nuda úřed- 2 Z Rubšových prací v ,Palečku' vyšly: sv. I: Pan Trouba a Stoletý kalendář; sv. II: Láska (dek!.); sv. III: Pandořina skřínka (dek!.); Dlouhá předmluva ku krátké povídce; sv. IV: Všem se nelze zachovati (dek!.); sv. V a IV: Smutné vyražení ve Hvězdě; sv. VII: Dodatek k obraně krásného pohlaví (dek!.), Flamendr a Kupte kalendáře lháře; sv. VIII: Ostří hoši; sv. IX: Berličky (dek!.); sv. X: Za sto let (dek!.) a Svědomitý popis láhvičky; sv. XI: Předmluva, pomluva a domluva; sv. XII: Veselá předmluva k smutné povídce o jednom nešťastném bačkoráři; sv. XIII: Lehce nabyl, lehce pozbyl; sv. XIV: Listy Ladislava Dloubálka; sv. XV: Bratří; sv. XVI: Dluhy mít, dobrá věc (dek!.) a Zlomek ze života Sylvestra Sejčka, a sv. XVII: Blahosti tanečních hodin. 218 ,PALEČEK'. ního života, osobní osamělost, větší a větší odcizování se veřejnému hnutí r. 1848, s kterým Rubeš málo sympathisoval, tlumily humor a rozmar jeho. Posléze přišla i nemoc; a když r. 1852 Rubeš byl jako soudní adjunkt přeložen do zapadlého pohorského městečka Skutče, odcházel do smutného, chladného kraje nekonečných jehličnatých hvozdů jako do vyhnanství. Byly to skutečné Tomy; již 10. srpna r. 1853 tu devětatřicetiletý Rubeš zemřel. RUBŠŮV NÁHROBEK NA HŘBITOVĚ SKUTEČSKÉM. II. Rubeš básník a novellista. Rubeš se v literaturu uvedl jako básník. Již za dob studií v Německém Brodě napsal prý epickou skladbu ,B ř e t i s I a v a Ji t k a'; první jeho tištěná práce, uvedená ,P o u ť ž i v o t a', byly verše, knižně se uvedl r. 1837 ,Deklamovánkami a písněmi'; básně naplňují dva svazky jeho sebraných spisů. I V básních Rubeš podléhá rozličným vlivům literárním, od národní písně k anakreontickému čtveráctví rokokové erotiky a mocnému působení Čelakovského a jeho družiny básnické. Mísí vlasteneckou a milostnou poesii, překládá těžiště lásky do záhrobí, pracuje deminutivy a zejména rád symbolikou květin; dává klidným krajinářským obrazům idyllické ovzduší. V jeho lyrice shledává se konvenční erotika nadepsaná jménem Julinky, 2 za níž 1 První soubor spisfI Rubšových zahrnující jen práce prosaícké vyšel r. 1847 o jednom díle pod názvem ,Povídky, obrazy ze života, národní pověsti a báchorky'. R. 1860 vyšly ve ,Spisech výtečných básníkfI českých' nákl. Kobrovým a Markgrafovým úplné spisy Rubšovy o 4 sv.; r. 1887--1888 v .. Národní bibliothece' o 2 svazcích a r. 1894 nákl. A. Hynkovým ve zvláště pěkném vydání opět o dvou dílech, k nimž se druží uvedený životopis Turnovského. Širším vrstvám uréen jest trojí výbor prací Rubšových: ,lllustrované nej lepší humoresky a povídky' (s úvodem A. Heyduka, nákladem Vilímkovým 1894), ,T ř i hu mor e s k y' (,Světové knihovny' sv. XIV) a ,Vibor z prací Fr. J. Rubše' (,Našich klenotfI' sv. II. s úvodem F. Sekaniny 1903); srv. ocenění tohoto výboru A. Novákem v ,Listech filologických' r. XXXI, 1904. 2 Z milenek svých Rubeš pravidelně nazýval Julinkou Františku Fettrovou v Německém Brodě; jest však pravdě podobno, že i Rozinka Kasalová v Německém Brodě a Barbora Pirníková v Karlíně propůjčily rysy jeho erotice. 220 HUBi'iOVY ,DEKLAMOV ÁKKY'. se snad skrývá několik dívčích postav a dojista řada literárních tradic (,J u li n ce', ,P ř i mě s í č k u', ,P 0mněnky'"Pomněnky naJulii', ,Stesk a touha'); jest tu zařazeno několik sentimentálních krajinek malovaných lacinou barvotiskovou technikou; v řadě Dásní shrnul Rubeš tresť sveho povšechného šablonovitého vlastenectví, jež mísí abstraktní národnost s krajovým příslušenstvím a historické vzpomínky se slovanským vědomím; dokladem toho jest zej mé na několik velebených,ale dutýchepitafií: ,Na hrobě J. V. Kamarýta', ,Památce mého strýce Jana Nejedlého' a zejména nevkusné ,N a hro b ě K. S. Š n a i dra', což jest barokní travestie nezdařilé Šnaidrovy bal1ady ,Jan za chrta dán'. Význam Rubše básníka spočívá v jeho ,D e k 1 a m o v á n k ác h', veršované causerii humoristicky zbarvené, která lehkým konversačním tónem hravě i dravě baví se o úzkém a titěrném světě tehdejší české společnosti, sdílí se o její drobné radosti, redukuje životní obsah na zlomek, jehož čitatelem jest zábava a jmenovatelem bezstarostný rozmar. ,Deklamovánky' rodí se ze zábav tehdejšího českého světa, které J. K. Tyl vital slovy: ,Nu tedy již se veselte, veselí Čechové! Veselte se po česku! Hovořte, zpívejte, deklamujte a tancujte po česku! Čas k tomu již nastal'. Rubeš nepřetržitě ,si pohrává se svým posluchačstvem, vrhá mezi ně slova, která refrainem opakuje celé shromáždění; odtud popularita těchto rozmarných skladbiček, básníkem samým hledaná a vypočítaná. Slohem deklamovánky, toho veršovaného feuilletonu, zpracoval Rubeš několik bajek, jejichž hovorný způsob valně se uchylující od moralistního jádra připomíná Gellerta, z něhož Rubeš RUBŠOVY ,DgKLAMOVANKY'. 221 též překládal; 3 v deklamovánce travestoval Rubeš látky mythologické bez nízkosti Blumauerovy a bez zchytralosti Offenbachovy (,P a n d o ř i n a s k ř í n k a'), i české národní pověsti (,H o r y mírů v s k o k') nikoliv bez literárně satirického ostnu. Nejraději a s největší vervou básnil Rubeš tónem deklamovánky svoje žertovná enkomia (,Pivo', ,Dýmka', ,Šňupka', ,Veselá píseň zarmouceného'), čtverácké obrazy a žaloby obrácené na ruby (,O b ran a krá s n é hop ohla ví', ,Dodatek k obraně krásného pohlaví', ,Chvála malých', ,Ženit se či neženit', ,Móda', ,Dluhy mít - dob r á věc'), jichž účinnost Rubeš zvyšoval tím, že brzy přizpůsoboval deklamaci přednašeči, brzy přednašečce. I báseň ,l á j sem Č ech' vznikla podobným způsobem: celý její chod myšlenkový jest vysoce charakteristický. Když úvodní verše pathetickou ironií vrhly výčitku ve tvář cizomilům a odrodilcům, líčí básník s idyl1ickou zevrubností svoji vlast, stavě proti ní v kontrast krajiny cizí, jejichž krásu lhostejně odmítá. Po vlastenectví territoriálním ozývá se vlastenectví historické; zmínka o české povaze vyvolává vzpomínky na české hrdiny a hrdinky, které romantická mysl křísí s oblibou z dalekého pravěku. Na chvíli zmizí heroickoromantická scenerie; jsme zase v české besedě třicátých let; zní chvála české hudby a po stručné zmínce o výbornosti českých hochů hromadí preciosní básník galantní poklony českým dívkám, o nichž mluví nasládlým jazykem deminutiv. Zase zazní zvuky hudby, zašumí sladký zvuk české řeči, a třetí forma vlastenectví, 3 S Gellertem Rubše srovnává Jaroslav Vlček na m. UV'l str. 69 -70. 222 ,JÁ JSEM ČECH'. totiž vlastenectví jazykové, jež od doby Jana Nejedlého rozohňovalo obrozený národ, se uplatňuje. Posléze promlouvá básník, jenž své verše adresoval již k myslím, srdcím, obraznosti svých posluchačů., také k slzám shromážděné společnosti; poslední strofa rozmarné deklamovánky obléká se ve fialové roucho pašijní a praví vzrušeně: ,Až ztížen lhi!tou dni! na trapné klesnu lože, v posledním snu svých zemských sni! chci zvolat: Dobrý Bože! Já jdu již, kam mne hlas tvi!j zve; buď velebeno jméno tvé posledním tímto vzdechem: .Já byl - a byl jsem Čechem!.' Tak postavil Rubeš společenskou causerii do služby obvyklého vlastenectví j žertovnou žalobu a obranu nahromadil, aby povznesl představu rodné země; rozmar smísil s hlubokou životní vážností; sloh určený pro příležitostnou deklamaci v přátelské zábavě učinil nositelem davového nadšení; i jest v deklamovánce té nejen celý Rubeš, nýbrž i celé jeho malé okolí. V próse se Rubeš od počátku pokoušel o všecky genry obvyklé v tehdejším českém písemnictví. Rytířská povídka ,M s t i tel' pracovala křiklavými prostředky svého nevkusného druhu; motivy krutého nepřátelství dvou sousedních rodův, únosu z kláštera, podvržení dítěte, utracení nepřítele v hladomorně jsou tu nahromaděny kolem kontrastující dvojice ďábelského mladého muže a andělské panny. Tak~ dvě zpracování lidových pověstí, které Rubeš poznal za dětských let, ,e e r h enic k Ý vaz' a ,P o d hro by', prosycena jsou strašidel- IwnŠOVA PHŮPRAVA NOVELLISTlOKÁ. 223 nými hrůzami banální romantiky; dcera katova, ďábelský svůdce dívek v podobě mladistvého majitele panství. zatvrzelý starý mlynář jsou herci těchto děsivých scén; pohřbení za živa, zničení loďky s milenci proudy puštěnými ze stavidel jsou kulminační jejich body dějové; vše vyrůstá jako černý, ponurý přízrak půlnoční z hrozivé nálady krajinné. Od allegorisujících báchorek s mravoučnou tendencí, jakými jsou ,B ra t t í' a ,D ivo kým u Žl, dospěl Rubeš až k rodinné sentimentálnosti a podrobnému genrismu svojí rozsáhlé povídky ,H a rfen i ce'. Při této plačtivé skladbě již současný duchaplný kritik K. B. Štorch (v ,Květech' r. 1844) žeiel, že ,spisovatel místo obrazů raději dokonalou, úplně zaokrouhlenou povídku nepodal, protože poměrové jednotlivých částek nesrovnaJí jsou a my tak ani opravdovou povídku, ani opravdové obrazy nemáme'. Rubeš složil ,Harfenici' podle pohodlného receptu na výrobu jímavých novcll, jejž Antonín Štika žertovně dává příteli Antonínu Prášilo vi v povídce ,Pan amanuensis na venku'. kterýž recept končí praktickým pokynem: ,A k tomu ober ještě trochu Lafontaina, Kramra, Spiesza a jak se ti spiritusi všickni všudy jmenují.' Napoleonské války, toto pohodlné propadliště všech nepohodlných osob v neobratných novellách doby Rubšovy, jsou pozadím trudných dějů mladistvé ctnostné harfenice Lidušky, jež i se svou uplakanou písní ,Nad hrobem pláče pěvkyně' jest pouhou kopií Goethovy Mignon. S moudrým a zamyšleným dědečkem prochází Liduška plesy Prahy vznešené i hospodami Prahy temné, s hlubokým stínem v duši a s chorobou v těle. Pojednou zmizí Praha, kterou Rubeš kreslil podrobnými genrovými obrazy ptihrublé techniky, ustupujíc idyllicky nasládlému ven· 224 HUBěovy HUMORESKY, kovu, kdež rodinná tajemství původu Liduščina nad jejím smrtelným ložem se náhle odhalí. Bez jednotné koncepce, bez souměrnosti slohové pokračoval tu Rubeš v směru, jenž od J. V. Hubnerových převodů románů Lafontainových udržoval se v české literatuře až po J. K. Tyla. Osobitost svoji ukázal však Rubeš teprve v humoristických kresbách, rozmarných novellách a belletristických causeriích, jimiž posud žije v čtenářstvu. Jeho chvilková capriciosnost, okamžitá nálada vedly jej, aby zachytil neklidnou, pohyblivou a velmi výstižnou manýrou některé vysoce komické situace svého okolí; aby v milých, vroucích daguerrotypech zpodobil některé směšné a pitvorné figurky malého městečka a šosácké Prahy třicátých a čtyřicátých let; aby tyto kresby olemoval arabeskami šťavnatého vtipu a dobromyslného posměchu, stilisovanými v prostoduchém způsobě dobré ,Biedermeierzeiť. PřÍznačná její hravost a rozmarná chvilkovost vysvětlují, proč humoristická ta prósa nemá pevnější stavby ani dějové jednoty, tříštíc se v malé obrázky a scény. Rubeš jest intimní mistr humoristické drobnomalby, jež v literatuře světové nabyla vrchu průběhem osmnáctého věku, dávajícího i v umění vyššího slohu přednost drobným obrázkům něžného, disk retního nádechu. Humoristické formy XVIII. věku, jak je vytvotil neklidný a nervosní genius Swiftův a jak je na německé půdě pěstoval vyrovna~ý a šo,ácký talent Rabenerův, znovu se objevují u Rubše. Forma dopisů dána byla již rámcem ,Palečka', kde většina humoristických prací těch vyšla, a pisatel jich, žertovný Alfred Lili, autor dvojího ,Smutného vyražení ve Hvězdě', ,Blahostí tanečních hodin' a ,Flamendra', byl FOHMY HUMORISTIKY RUBŠOVY. 225 čtenářům ,milovníka žertu a pravdy' figurou as tak známou, jako kdysi Will Honeycomb čtenářům Addisonova ,Spectatora'; k němu družil se pan Ladislav Dloubálek, autor ,Listů Ladislava Dloubálka z P r a h y' a onen slaďák, jejž dlužno si představiti za skizzou ,S I a d o v nic kým I á dek pří tel i s v é m u práškovi ve mlýněpana Ho' Pivovar a mlýn dávaly novellistický rámec pracím celé skupiny ,Palečkovy'. Když byl Goethe cyklem svých čtyř čtveráckých ballad (,Der Edelknabe und die Mlillerin', ,Der Junggesell und der Miihlbach', ,Der Miillerin Vcrrať, ,Der Mullerin Reue') upozornil na poesii mlýna, jehož kola klepotala již do národní písně XV. věku, když hudební romantika Schubertova stupňovala bezprostřední kouzlo ,Miillerlieder' básnického romantika W. Miillera, počaly mlýn a mlynářská chasa hojně užívati svého občanského práva v literatuře. U nás Hajniš r. 1834 ve ,Květech' otiskl ,M I Y n á ř s k é h o k r aj á n k a do p i sne věr n é m i len ce' a Rubeš potom přihlásil se uvedeným listem, zatím co současně hojně recitována byla jeho deklamovánka ,M I y n á ř o v ach I o u b a'; posléze zpodobila typ mlynářův klassicky v postavě ,pana otce' v ,Babičce' B. Němcová. Pivovar, do něhož Rubšův dopis uváděl, zpodobován byl tehdy opětovaně na české scéně; po ,Pražských sládcích' Šedivého objevil se Štěpánkův ,Pivovár v Sojkově' a posléze i Erbenovi ,Sládci'; Rubeš sám, syn z pivovaru, jenž nejutěšenější léta strávil jako vychovatel rodiny sládkovské, srdečně zpí\'al ,Veselou píseň zarmouceného' a přednášel rozmarné ,Pivo'. Tak učiněn byl v ,Palečku' pokus vytvořiti cyklickou látku humoristickou. K dopisům družila se u Rubše forma autobiogra- Literatura česká devatenáctého století lIL/I. 16 226 FORMY HUMORISTIKY RUBŠOVY. fická, nejdůsledněji provedená v ,Z lom k u ze ži votop i s u Syl ves tra Sej č k a o dně h o s a m é h o s ep s a n é h o'; forma předmluvy, která k vlastní povídce jest v poměru směšně nepříslušném, užitá ve dvou pracích: ,Veselá předmluva k smutné povídce' a ,D 1 o u h á pře d m 1 u vak u krá t k é P o v í d ce' a absurdně osamocená v ,P ř e dm 1 u v ě, po m 1 u v ě a d 0ml u v ě'. Někdy sáhl Rubeš k humoristickým formám, které původem daleko sahají za jeho dobu i za věk XVIII.: na Rabelaise a Fischarta upomínají práce ,Stoletý k ale n d á ř' a ,K u p t e k ale n d ář e 1 h á ř e' a na dryáčnická enkomia XVI. stoleti ,S věd o m i t Ý pop i s láhvičky, která se v Kocourkovském museu za diškrecí ukazuje'. Touto causerii přihlásil se Rubeš k genru, humoristikou jeho doby se zvláštní zálibou pěstovanému. Jako groteskně humoristická literatura německá XVI. století opětovně seřazovala a v jednotný rámec zasazovala žerty, jimiž se obyvatelé rfIzných měst a zemí zlomyslně škádlili, a mísila je s dvojsmyslnými příběhy vybranými ze současných sbírek anekdot; 4 jako v XVllI. věku dráždily copaté převrácenosti německých maloměšťákfIv ironického pozorovatele Wielanda, aby Je v rozmarných ,Abderitech' b}čoval pod řeckým kostymem, tak nevyčerpatelné zpozdilosti měšťanského českého světa první polovice XIX. století byly příliš svfIdné, aby jich řada autorů nekárala žertem a pravdou s použitím obrazu našeho Kocourkova,5 Schildy to, Tripstrillu, Teterowa a Abdery zá- 4 Viz Goedeke, Grundriss zur Geschichte der deutschen Dichtung, 2. Aufi., II, Buch IV, § 172. 5 Anekdotickou látku o Kocourkově shrnul P. Sobotka, ,Kratochvilná historie měst a míst v zemích koruny svato_ václavské', 1884. FOHMY HUMORISTIKY HUBŠOVY. 227 roveň. Když již r. 1827 Lindovy ,Rozličnosti' byly přinášely satirické zprávy a dopisy z Kocourkova, vytvořil r. 1832 Langer na tomto základě SVll j satirický ,D e n v K 0c o u r k o v ě'; o V čtyřicátých letech vrátil se kruh ,Palečka' k humoristice Kocourkovské, vedle dotčeného Rubšova ,Popisu" který poprvé byl otištěn r. 1843, ohlásil se i V. Filípek snůškou ,P a mě t n o s t i K 0c o u r k o v s k é', a koncem desetiletí též Prokop Chocholoušek vydával své humoristicko-satirické čtení ,K 0courkov'.7 I tam, kde Rubeš neužívá některé z obvyklých forem humoristické drobnomalby, často se chýlí k typické formě vypravovací. Dějovým středem četných jeho humoresek jest scéna cestovní; někde projevuje to již titul prací jako v dvoudílném ,S m ut n é m vy r ažení ve Hvězdě' a v ,Putování Šárkou'; někde takový ,,-ýlet přímo zasahuje do vývoje dějového (,L cll cen aby I, leh cep o z byl'); někde novella není než snůškou episod cestovních, na př. ,Kd o v í, k čemu to dobré' a zejména ,Pan amanuensis navenku aneb Putování za novellou'. Humoristická novella ta bývá pokládána za nejlepší prosaickou práci Rubšovu; skutečně lze na ní studovati přednosti i nedostatky rozmarné belletristiky jeho. Rubeš jest tu humoristou: lehký rozmar obestirá radostné i trapné události cestovní pana Antonína Prášila, novopečeného amanuense; vlídný úsměv jest rozestřen nad krajinami i sceneriemi jeho pouti; vše působí dojmem kapriciosní hry vtipu, nálady, citu. Snad jen v ,Panu Troubovi, n e b o kdy ž ch Y b í uče n ý, ch y b í hod n č' a I; Slovn. 1. díl, str. 642 tohoto spisu. , Viz II. díl, str. 795 tohoto spisu. 16* 228 ,PAN A"IANUENSIS NA YENKU'. v ,Ostrých hoších', této komické epopeji čtyř ryze pražských hrdin, Cvrčka houslisty, Victoriniho malíře podobizen, Čápa písaře z venkova a Melounka vokalisty podařilo se Rubšovi několika tahy ostře rýsujícího pera zachytiti figurky tak jistě, jako v ,Panu amanuensovi na venku'. Komická společnost v dostavníku a typické postavičky českého venkova, vrchnostenský pan správce a jeho písař, vrátný, mlynář, malovány jsou s hollandskou takřka věrností a bezprostředností. Vše to není však více než genrová drobnomalba, které autor nedovedl podříditi celku; některou episodu zbytečně široce rozpředl, některý motiv opakoval; příběhy vypráví bez gradace a i bez vnitřní nutnosti. Rubeš si neuvědomoval, tuším, problému, jímž by pro humoristu vyššího slohu bylo Prášilovo putování za novellou. Cíl pouti Yorickovy i dobrodružných příběhů Josefa Andrewse, výpravy Siebenkasovy do Vaduze i kratochvilné cesty Čičikova za mrtvými dušemi jest jeden a týž: hlubší poznání rozumové, zdokonalení mravní, vytříbení citové; pan amanuensis Prášil vrací se do Prahy tak, jak ji opustil, nevěda, že jest bezúčelno konati ,sentimentální cesty' pro toho, kdo z nich přináší jen popsaný zápisník, avšak nepopsanou duší. ,Pan amanuensis na venku' jest nejdelší humoristická práce Rubšova. Humoristický román, o němž autor r. 1848 pracoval, se ztratil; hlubší rozbor prósy Rubšovy ukazuje však, že Rubeš byl právě jen mistr drobnomalby, jemuž k větší koncepci nedostávalo se literární kázně a tvůrčího klidu. Vše, co Rubeš učinil předmětem svého rozmarného vypravování, líčil s dobromyslným úsměvem, s přátelskou sympathií, s vnitřním uspokojením; miloval svět IWIlEf; A LANGEH. 229 v němž žil; cítil s osobami, jel pozoroval; neměl vazných námítek proti poměrům, které jej obklopovaly: Rubeš byl humoristou, ale nebyl satirikem.R V té příčině jej případně k Jaroslavu Langrovi přirovnal již K. Sabina (ve ,Vlastimilu' r. 1840), jehož pěkný úsudek vždy ještě lze opakovati: ,Langer má více ideálnosti, pročež u něho i vyšší zápal a výlet, jako i poetičtější názor přírody a života pospolitého. Rubeš však jest opravdovějším u vystavování obrazů svých ze života, a věc jím vyobrazená sama sebou stává se směšnou, bez vylíčení a namáhání se strany básníkovy. Langer tepe v satirách, Rubeš baví v obrazech; Langer chtěl uvésti v posměch mnohé vady pospolitého života, u Rubše vady tyto samy sebou co směšné se představují protož Langer co satirik, Rubeš co humorista se zjevuje'. Kontrast Rubše a Langra vrací se v literaturách li V několika pracích pokusil se Rubeš též o krotkou, umírněnou satiru literární, která jasně ukazuje, že nebyl povahou trpkou, podrážděnou, rozjitřenou, jaká podmiňuje všecku ostřejší satiru. O ironickém receptu na výrobu novell v slohu tehdejších rodinně sentimentálních povídek, jejž dává panu amanuensovi Antonínu Prášilovi jeho přítel, jsme se již zmínili. Sentimentální ídyllism romantické lásky české současné lyriky paroduje deklamovánka ,L á s k a'; typického zástupce této erotiky B. Jablonského a jeho ctitelů dotýká se Rubeš ironicky v měsíci máji ,Stoletého kalendáře'; v deklamovánce ,Člověk malá po h ád k a', jež vznikla z parodie Amerlingovy stati ,Člověk velká pohádka' posmivá se Rubeš Kollárově směsi erotiky a vlastenectví: ,srdce máme jednomu a jednou dáti; jakžto ale uděláme, chceme-li vlast a Mínu milovati?' V básničce ,Š ň u p k a' parodují úvodní verše ballady Hněvkovského, ,H o ry mírů v sk o k' mění se chvílemi v travestii romance Griesel-Markovy a chvílemi v parodii Máchova ,Máje'. Deklamovánka ,Básník', líčící strasti českého poety, podává velmi žertovnou revui poetických VZOdl tehdejšího českého písemnictví. 230 RUBEŠ A RABENER. vůbec; v německém humoristickém písemnictví XVIII. věku, které první humoristická škola novočeská namnoze připomíná, značen, jest jmény Ra b e n e r a a L i se o w a. u Kde Langer, podoben jsa Liscowovi, útočil na malichernou ješitnost a slaboduché šosáctví svého bláhového okolí, tam se Rubeš jako Rabener spokojil dobromyslným, vyčítavým úsměvem spíše omlouvajícím nežli kárajícím drobné vady svých spoluobčanů. Kde Langer kousavě napadl literární a vědeckou chloubu novočeského písemnictví, Hankův nález domněle původních básní staročeských, v úplné jsa shodě s Liscowem, jenž první vrhal otrávené šípy na literárního diktátora Gottscheda, tam se Rubeš jako Rabener omezil na zpodobování malých pošetilostí a společenských nezpůsobů lidí nejmenovaných. Vzpěněný, rozjitřený temperament satirika Langra rozvrátil a roztříštil dané formy literární a rozlomil všecku vlastní produkci v řadu fragmentů nejinak než Liscow, jenž nestvořil knihy, nýbrž jen jednotlivé kapitoly, vytržené z nenapsaného celku; Rubeš naopak ve svých knihách shrnul obvyklé tvary humoristické novellistiky, zužitkoval jejich psychologické eventuality a naplnil je životním obsahem souhlasně s Rabenerem, jenž neveliký svůj talent rozvinul soustavným pěstováním humoristických genrů z Anglie přinesených. Dvojí nálada, jež obestírá jednak Liscowovu a Langrovu, jednak Rubšovu a Rabenerovu produkci, provází jako vůdčí motiv i jejich osudy životní. Nespokojený bohém Langer, věčně rozechvělý a věčně zklamaný, končí osaměle a trpce, odumíraje jako strom s uťatým vrcholem; tak umírá i Liscow, vzdálen jsa 9 Viz Richter, ,Rabener und Liscow', Dresden 1884. FHANTIŠEK HAJNIŠ. 231 officiální literatury, zahot-klý proti všem a znechucený vším. Nedosahuje-li Rubeš, který uměl udržovati rovnováhu mezi zádumčivostí a rozmarem, mezi steskem a vtipem, jasného a klidného stál"í Rabenerova, doi/.ívá se jeho váženého postavení Mednického, milován a ctěn jsa všemi, kdož s ním phšli do styku. Po úryvkovitých pracích Liscowových i Langrových sahají do svých knihoven jen literární historikové, záhy je zase odkládajíce do prachu, jenž jim jest souzen; Rubeš, měrou ještě větší než Rabener, podnes vábí pozornost prostého čtenál"e, skýtaje mu mnoho srdečné zábavy. III. Hajniš a Filípek. Oba hlavní spolupracovníci ,Palečka' vedle Rubše, Hajniš i Filípek, pt-ežili sice dlouho podnik ten, ale zůstali vždy věrni jeho literárním tradicím, takže jejich další činnost zdá se pouhým pokračováním šibalských nápadů a žertovných kousků ,milovníka žertu a pravdy'. FRANTIŠEK HAJNIŠ (1815-1885), vysoký úředník poštovní v Praze, ovládal s břitkou vervou hlavně lehkonohý verš, jímž psány jsou th jeho knížky: ,Trn kyl (1841), ,Kophvy' (1853) a ,Krotké znělky' (1859, pod pseudonymem Fr. Zdobnického.) Vedle bystrého, bodavého vtipu, který ve službě rozmyslné životní moudrosti čtverflcky se posmívá bláhovostem vlastenecké společnosti, překvapuje Hajniš bohatstvím forem veršových. Byl hned epigramatikem, který parodoval nápisy na pražských domech, hospodských štítech, krámských tabulích, nebo který posmíval se časoměrné prosodii, shonu básníků po rýmech, sentimentální idyl- 232 HAJNIŠ A FILíPEK. lice; hned psal komická epitafia a ironicky vážné životní průpovídky, které mají chvílemi žihadlo W. Busehe. Hrůzostrašnost balladických produktů Š. Hněvkovského a jeho školy dráždila Hajnišův satirický rozmar neméně než vesnická milostná sentimentálnost, které se jadrně vysmál v dramatickém žertu ,S o li C hot i n y a n e b L á s k a jej u s m r t i I a'. Nejraději baví val se Hajniš na českých besedách a merendách; psal pro ně deklamovánky s rolemi fintílka, napovědy, herce, formana, tanečníka; věnoval jim směšné texty podložené známým nápěvům národních písní, vydával pro ně ,Sbírku besedních čtení' (1849).1 Ještě v sedmdesátých letech žil svěží starý pán v ovzduší let třicátých a čtyřicátých, a poslední významnější jeho publikace byly dojaté a radostné vzpomínky na Rubše a Langra. 2 VÁCLAV FILÍPEK (1811-1863)3 utratil skrovné své nadání spisovatelské v chvatné činnosti publicistické a překladatelské, která hnala jej od redakce politického časopisu k spořádání kalendáře, od sensačniho románu Sueova ke Kr. Schmidtovi, od Waltera Scotta k Zschokkeovi, od dramatické báchorky Raimundovy k tuctovému zboží Kotzebueovu. Filípek, vždy činný, vždy ochotný nepatrný muž v zelenavém vybledlém kabátku, zakletý půl života jako korrektor nad vlhké vývěsky časopisů, 1 Okruhu společenských českých zábav zůstával ve své původní produkci věren i oblíbený lidumil MUDr. J o s e f B oj i s 1 a v Pic h 1 (1813-1888), známý též řadou překladů ze španělštiny; svědči o tom ,Společenský zpěvník český' (1851) a ,Společenský krasořečník' (1852--1854, III díly). 2 ° Hajnišovi psal F. Čenský v ,Osvětě' XVI, 1886, díl 1. 3 Al. Mattuška" V. Filípek, zasloužilý spisovatel "a vlastenec', v Praze 1887, podává zevrubná životopisná data o Filípkovi. V ÁCLA V FILÍPEK. 233 zvykl si hleděti na písemnictví jako na pouhé zaměstnání; denní boj o chléb otupil posléze rozmar a vtip někdejšího spolupracovníka ,Palečka', kdež s potěšením byla čítána jeho veršovaná ,C u k r lát k a'. Tři knížečky shrnující část původní humoristické produkce V. Filípka, jenž psával též pod pseudonymem ,Abyvásdrak', totiž ,P a m ě t n o s t i K o c o u r k o v s k é', ,M a s o p u s t ní láska' a ,Turek na mostě pražském. Výpisy z některých dopisů a zápisů jeho', svědčí, že Filípek neměl ani času ani schopnosti, aby své myšlenky, chvílemi dosti vtipné, propracoval a novellisticky oživil. Nečině vždy přesného rozdílu mezi nápadem vlastním a cizím, zaměňuje namnoze triviálnost za vtip, stavěje se většinou na nízkou úroveň svého čtenářstva, zastupuje Václav Filípek český vtip padesátých a šedesátých let v pokořující a znemravňující porobě denního tisku. Lit.ratura če,ká devatenáctého století. II!./l. 17 HLAVA DEVÁTÁ. LYRIKA A DIDAKTIKA pi<'EDBi<'EZNOVA V RUKÁCff EP/(;'ON(r. NAPSAL ARNE NOVÁK. Životní ideje národního obrození, vůdčí myšlenky vlastenecké akce, citové nálady evropského romantismu, drobné zkušenosti sentimentálně milujících srdcí byly v dvacátých a třicátých letech vyzpívány významnou poesií Jana Kollára i Františka Ladislava Čelakovského a o něco později v historickém zakuklení cykly romancí Jana Erazima Vocela; vracejí se však též opětovně na zažloutlých listech lyrických a didaktických sbírek podružných duchů, kteří nedovedli. ani stvořiti nový duchovní obsah pro svoji poesii, ani vlíti přejaté, namnoze značně rozředěné víno básnické do nádob nových tvarů v a nové ornamentace. Podléhajíce dílem mocnému vlivu zahraničních vzorů básnických, dílem silnému působení domácích, rázovitých mistrů, zůstali po celý život epigony. Netvotili, nýbrž jen kombinovali; nevymýšleli nových námětův a látek, nýbrž jen zálibně pohrávali si danými; nepozorovali života ani přírody volným, osobitým zrakem, nýbrž skly cizího, známého názoru; jejich poesie nebyla dílem horoucího srdce ani neústupně EPIGONSTVÍ V LYRICE. 355 přemýšlející, hloubavé hlavy, nýbrž jen dílem chladných, mdlých rukou. A přece studium těchto podružných zjevů, od nichž se aesthetický zájem naší doby důsledně a navždy odvrátil, není bez zajímavosti; právě na nich lze zřetelně a jasně sledovati rozvojovou linii české poesie. I povrchnímu pozorovateli ukazují formální vyspívání a zdokonalování českého verše, kolísavšího dlouho mezi imitací antických rozměrův a krajní volností lidové písně, mezi násilnostmi časomíry a povrchností hrubé skandace slabik; dávají mu nahlédnouti v rozvoj české obratnosti rým ovací. Starší z podružných oněch básníků ještě lopotně zápasili s veršem; mladší naopak veršovali a rýmovali takřka s řemeslnou lehkostí a rychlostí bez náležitého zření k souladu formy a obsahu. Podobně jako vnější útvary veršové, mění se vývojem i vzory a předlohy poetické. Zprvu bylo hledati je za hranicemi, a tak jest tato česká epigonská lyrika souhrnem ohlasů básnictví hlavně německého, které nalézá své napodobitele v Čechách o více než sedmdesáte let zpožděně. Klopstock, jehož jméno v dvacátých a třicátých letech století XIX. jest ve vlasti jeho jen prázdným zvukem, ozývá se tehdy opětovně v drobné české lyrice; 1 zastaralá forma horatiovské ódy, přežilý genre aesopské bajky shledávají se stále ve většině sbírek básnických; odložená veteš rytířské a klášterní romantiky náleží až do r. 1848 k nezbytným rekvisitám české poesie. Leč zvolna ustupují cizí básnické předlohy vzo- 1 Viz A. Novák, Klopstockův vliv na poesii českého obrození. V. Ohla.>y Klopstockovy v drobné lyrice českého obrození. Listy filolog. XXXI, 1'104, na str. 30-34; tam viz i podrobnější charakteristiku veršů Herzogových a Kociánových. 25* 356 EPIGONSTVÍ V LYRICE. rům domácím; epigonové a imitátoři spokojují se s mistry českými a přestávají na nich, takže v jejich knihách lze přesně odhadnouti, co jest původním majetkem Kollárovým, co 'Erbenovým, co Čelakovského, co ozvukem písně národní. Tak vniká k nám místo kosmopolitního eklekticismu domácí jednotvárnost, zvyšovaná ještě násilným kladením důrazu na národnostní, místní i historické vlastenectví na úkor širších ideí jiných. Všecek tento postup poesie epigonské sbližuje ji s měšťanskými vrstvami, jejichž charakter jsme byli poznali; sestup z učenecké studovny do občanské jizby nezůstává bez průvodního zploštění a zjalovění myšlenkového. Ve dvou směrech se toto epigonské básnění rozvíjí zejména: jako lyrický sentimentalism a jako moralisující didaktika. Silný sklon k pathetické rozcitlivělosti, maskující nudu a prázdnotu občanského života, odhalila nám společenská a kulturní psychologie let čtyřicátých; v ní tkvějí i kořeny mravoučné didaktiky tehdejšího veršovnictvÍ, Občanstvo a měšťanstvo vždy oddaně tíhlo k suché, střízlivé poesii didaktické a moralisující, již stavělo, kdykoliv nabylo převahy kulturní, v popředí všeho písemnictví, jak ukazují na př. dějiny středoevropské literatury v XIV. a XV. věku. Širokým a mělkým tokem didaktického veršování plynou myšlenky, jež před tím v svěžích a bystrých pramenech vyvíraly ze země a volně se hnaly kvetoucí krajinoua pohodlný občan rád pozoruje tyto klidné a zcela bezpečné vlny. Dráždí-li lyrika a drama bolestně a nemilosrdně jeho pozornost a rozrušují-li jeho klid a rovnováhu, zvyšuje naopak didaktika jeho denní pohodlí, násobíc pořádek, jejž on němě zbožňuje. J. HERZOG A J. KOCIÁN. 357 Tak lze typicky charakterisovati básnickou povahu epigonského verš ovce doby restaurační dvěma stadii vývoje: v mládí zoufalý a vášnivý citlivustkář s elegickými zálibami pro hřbitovy, zříceniny, osamělá jezera; v stáří rozvážný didaktik vyrovnané, laciné moudrosti životní, která podporuje nejen společenský řád, nýbrž i trávení a početný vzrůst rodiny. I. Od klassicismu k romantice: Jan Herzog, Jan Kocián, Václav Ráb, František Turinský a Karel Simeon Macháček. Téměř současně s ,Básněmi' Jana Kollára a ,Smíšenými básněmi' Františka Ladislava Čelakovského, kde v prvních charakteristických obrysech se rýsovaly veliké individuality mladých autoru, vyšly dva drobné svazečky ,Básní', jichž skladatelé i jmény jsou dnes naprosto neznámi. Jsou to někdejší redemptorista, pozdější žurnalista JAN HERZOG 1 a učitel evangelické školy sobotišťské JAN KOCIÁN. Jako šťastnější jejich současníci, Kollár a Čelakovský, trpí i Herzog a Kocián rozporem mezi dožívajícím klassicismem a modernějším novoromantismem; kolísají mezi vzory antickými i současnými, zkoušejí svoje síly na rozměrech antických i na volnějšíc~ formách románských, střídají vyrovnaný idy1lism s pohnutou elegičností, kladou vedle bohoslovného pathosu vroucí erotiku. Oba překládají Horatia, oba napodobí rozměry i náměty Klopstockovy, ale oba odklá- 1 Psal též pod jménem Jan Vladyka nebo Jilemnický; je-li vskutku autorem podivné knížky ,H y a cin t hy', kterou mu JunRmann připisuje, není jisto. 35R J. HEHZOG A J. KOCIÁN. nějí se odtud k časovější poesii německé, Herzog k Fouquéovi, Kocián ke Kleistovi, Biirgerovi a GoetheovL Nejen literárně, nýbrž i myšlenkově blíží se debutním svazečkům Kollára a Čelakovského: erotika sloučená s vlastenectvím a slovanstvím, přírodní enthusiasmus spojený s vroucností náboženskou projevuje se i u nich povznesenou deklamací. I dal by se význam obou zapadlých sbírek, Herzogovy i Kociánovy, stručně vymeziti takto: pod vlivem antické i německé poesie prožívají mladí básníci formální i myšlenkový přerod od vyrovnaného klassicismu ke vzrušené romantice; s vážností a se zápalem hledají životní ideály v národnosti a zbožností; v erotice spojují Klopstockovský transcendentalism s vřelým, skutečným zažitkem. Jsou epigony cizích literatur - ale pohříchu ničím více. V tom jest tragický osud obou. I Čelakovský i Kollár byli odkojeni západní poesií, i oni vzdali jí v prvotinách svých více než povinnou daň, ale oba se vypracovali z cizích vzorů v a vlivů k vlastní individualitě, k vlastní koncepci života, k vlastní poesii -- a proto jsou živi pod nes, zatím co jméno Herzogovo a Kociánovo jest právě jen ,vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas'. Podobný osud stihl mladšího jich vrstevníka, neklidného a rozervaného elegika VÁCLAVA RÁBA2 (1804 až 1838). Čtrnácte let, jež leží mezi vydáním ,Básní' Herzogových (1822) a ,S m í š e n Ý c h b á sní' Rábových (1836), čitelně jest vepsáno do zasmušilých slok mladšího z básníků. Ráb byl již životem čistokrevný romantik: syn vážené rodiny, jemuž dostalo se nejpečli- 2 Podrobný životopis Rábův viz v úvodě k ,Vybraným básním' v Ústřední knihO\'ně sv. 224, v Praze 1887. VACLAV RÁB. 35'> vějšího vychování i skvělého nadání, sběhl se studií a oddal se nečinné snivosti a fragmentárnímu spisovatelství. Rodina, přátelé, příznivci snažili se získati jej pro praktický život, ale marně; Václav Ráb pokládal každé úřední postavení za ti"žké a zbytečné jho. Posléze podařilo se spoutati toho nespokojeného ducha podřízeným postavením v kanceláři finančního úřadu; než po dvou letech čtyři a třicetiletý básník zemřel. V. Ráb vystoupil jako německý spisovatel s dílem charakteristicky nazvaným ,P han t a s i e e i nes M i s srn u t i gen' a epigonem německé lyriky zůstal i v českém básnictví, pro něž byl dosti pozdě získán J. Vlčkem Vlčkovským. Nejen tóny Mathissonovy, které již vrstevnici nalézali v ,Smíšených básních' Rábových, nýbrž i ohlasy švábské školy básnické zaznívají knihou. Václav Ráb jest předem sentimentální krajinář pochmurných a děsivých scenerií: maluje v zsinalých barvách první šeření se měsíce nad troskami hradu a nad opuštěným klášterem; chytá ve verších šedé páry stoupající z lesu po bouři; kreslí ostrými liniemi vrby sklánějící se nad hrobem mladé pěvkyně nebo lesnatou krajinu ponuře hledící na pohřební průvod jinochův. Někde oživuje tyto příšerné scenerie balladickými postavami: v osamělém chrámě naříká jeptiška otcem prokletá a vzpoll1íná své marné lásky; v měsíční záři, klouzající větvemi starých topolů, zjevuje se skalní jeskyně sespící dívkou; milenka zoufá na břehu jezera nad usmrceným milencem. Z těchto krajinářských nálad rodí se jako v staré skotské poesii romantické ballady, vážené ze středověkého rytířství, ze slovanského pravěku, z dějin Pfemyslovců, z ovzduší rukopisných podvrhův i ze starokřesťanských legend, hned s příklonou k vampyrismu 360 VÁCLAV RÁB. Goetheovy ,Nevěsty korintské', hned v souvislosti s erotickou mystikou ,Wandy' Zachariáše Wernera. Ale Ráb není jen dekorativním romantickým krajinářem nebo thematickým balladistou: za těmi obrazy a výjevy chvěje se vlastní hoře, trpký pocit marnosti života, děsivé vědomí prchavosti krásy, lásky a vůbec všeho - - u Rába, jenž opětovně napovídá, že vše to prožil, jest romantický elegism domyšlen až na dno. V české poesii své doby stojí Ráb dosti osamoceně a jest patrno, že své duchovní blížence sám shledával mnohem spíše v německé romantické a švábské škole básnické než doma. Jen jediný vrstevník jeho v Čechách vykazuje podobné rysy; jest to sám K. H. Mácha, jehož ,Máj' vyšel téhož roku jako Rábovy ,Smíšené básně'. Leč rozdíly jsou snad význačnější než shody obou básníků: ze tří základních prvků poesie Máchovy, z krajinářského romantismu elegicky nadechnutého, z protestního a skeptického byronismu a z hluboce pozorující i vášnivě cítěné českosti, Ráb má rys pouze jediný a to dojista nejméně důležitý. Jest mnohem menší měrou umělcem nežli Mácha; pro pochmurnou náladu má mnohdy jen idyllický a konvenční výraz, jeho obrazy jsou přejaté, jeho řeč bez hudby, bez kouzla. Proto vystoupiv, neurazil a nepohoršil, ale též neuchvátil a neinspiroval nikoho: uznalí soudcové měli pro něj sice laskavý zájem, ale mladší generace neznala pro něj ani nadšení ani zájmu. Dnes ani podrobné práce literárně historické neuvádějí jeho jména. vývojový přechod české poesie od vzorů klassicistských ke vzorům romantickým, od velebného pathosu, který hledá skulpturální jasnost a důraznost, ke vzru- FR. TUHlNSKÝ JAKO LYRIK. 361 šené citovosti, jež ztrácí linie pro odstíny, přesnost výrazu pro hudbu slova, zřetelně se zračí též v lyrice obou zástupcu vskutku uměleckých snah dramatických v Čechách do padesátých let, u Františka Turinského a Simeona Karla Macháčka. 3 Takměř všecka lyrika FRANTIŠKA TURINSKÉHO (1797 až 1852), jež shrnuta byla teprve pozdě po jeho smrti,4 sahá do mladších let básníkových, doby to hlubokého citového vzrušení, erotické sentimentality a elegičnosti, svobodomyslného blouznění a svědomitého, soustavného vzdělávání se aesthetického a literárního; později zdroj básnické inspirace Turinského víc a více vysychal. Nebyl nikdy příliš bohatý a bezprostřední, literární kultura hlásí se ve verších Turinského značnější měrou nežli síla citová. Tato kultura vedla jej k časomíře, v niž často hledal dosti složité a nerhytmické strofy; 5 tato kultura pobízela jej, aby pokoušel se o těžkou, přeplněnou architekturu ódy, jež začasté bortila se pod přítěží obecných, matných pomyslu; tato kultura dávala obestírati zajímavé postřehy krajinářské, působivé vzpomínky historické, vřelé detaily osobních styků mnohoslovnou rhetorikou, spíše zatemňujíc! než vyjasňujíci. Leč nebyla to jen pathetická reflexe v duchu básnictví klassického, co rychle a jemně zaujalo vnímavý smysl Turinského; též tóny čistě romantické zaznívají 3 ° jejich dramatické poesii viz kapitolu ,České drama v letech 1821 ~ 1848' v II. svazku tohoto díla, na str. 340--419; tam uvedena i důležitější data životopisná. 4 V ,Národní bibliothéce' Kobrově r. 1880, sv. 62, s pěkným životopisem od básníkova syna Mořice. 5 Básně Turinského jsou vysoce zajímavy po stránce prosodické; srv. v té příčině studii J. Královu ,0 prosodii české v Listech filolog. 1894, sv. XXI, na str. 406 a 433. 362 FR. TUHJ:-ISKÝ JAKO LYRIK. z jeho veršů. Jak pokusy o lyricko-epické parafrase domněle pravěkých památek rukopisných, tak náběhy k lidové balladě a písni se Turinskému nezdařily; za to našel několik hluboce položených tónů náboženské oddanosti a zejména beznadějný, temný elegismus svých hořce prožitých ,E leg i í p o I a b s k Ý ch', improvisovaných za nocí nad předčasným hrobem milenčiným. Romantická jest i báseň, jež jediné z celé poesie Turinského žije, ,J e dna t o I i k o v I a s ť. Q Jest to prudký a vroucí projev nezdolné touhy, neutlumitelný výkřik osamělého srdce, nadšený dithyramb rozpálené hlavy, žijící jedinou myšlenkou, jedinou představou. Paroxysmus nadšení zvětšuje a násobí si vědomí dálky -- Turínský došel právě jen do Vídně, - osamocuje a přebarvuje si krásu otčiny a proměňuje se takřka v náboženské zanícení. Ponětí vlastenecké jest romanticky sentimentální a ryze básnické; není tu sousedského humoru, jenž oživoval Rubšovu deklamovánku ,Já jsem Čech', ani historické frasovitosti, která jest vlastním obsahem ,Tří dob země české' B. Jablonského, dvou bllženek skladby Turinského. Z deklamovánky Rubšovy voní kvítl maloměstských zahrádek: růže, karafiáty, balzaminky i muškát; verše Jablonského jsou plny umělých trochu poprášených a vybledlých květů papírových; v básni Turínského šítí se skutečně vůně modré květiny romantické, v níž nyjí, omdlévají a umírají i hrdinové jeho ,Angeliny'. KAREL SIMEON MACHÁČEK (1799-1846)í naznačil již volbou svých překladů poetické své vzory: Goethe, G Popularitu její zvýšila i okolnost, že ji Jungmann r. 1820 zařadil do své ,Slovesnosti'. 7 Viz též jeho životopis od A. Truhláře v ,Kroku' 1887. K. S. MACHAČBJK JAKO LYRIK. 363 Schiller, Voss, Uhland, Platen, A. V. Svoboda vábili jeho vkus i formální jeho obratnost, která zprvu libovala si v časomíře, kdežto později rozhodně se obrátila k básnictví přízvučnému. 8 Když pak na samém konci svého života K. S. Macháček v ,Drobnějších básních' (1846) shrnul všecky svoje menší skladby veršové, ukázal, že si vzory ty přeložil do občanského ovzduší, do světa společt>nské zábavy, jíž sloužil též ,K r a s oře ční k e m' (1823). Skutečně básnického živlu u Macháčka není; vlastní osobnost ustupuje do pozadí; zábavný účel ovládá všecko jeho veršování. Lehká píseň milostná i pijácká, žertovný ohlas poesie lidové, vlastenecká deklamovánka, poučná bajka - toť gemy Macháčkovy. Učí se i tu od svých velikých vzorů, jichž však nepojímá v básnické plnosti a jednotě, spíše paběrkuje po nich. Se zvláštní zálibou skládá rytířské romance, dějově napínavé a náladově vyrovnané, s vtipem, ač bez koncisnosti Uhlandovy; tak na př. populární ,H e ř m an z Bu b n a' připomíná svojí bezděčnou komikou mimoděk dojem Uhlandovy ,Schwabische Kunde'. lL Klášterní sentimentálnost v Čechách: Marie Antonie; Boleslav Jablonský jako lyrik. Romantické zahloubávání se do samoty, záliba pro opuštěná místa, nadšený podiv pro katolické chrámy, odpor proti racionalismu a josefinismu, rušícímu řády a kláštery, posílily počátkem století zvláštní náladu, jež 8 Velepoučný doklad o této proměně, charakteristické i pro ostatní české básnictvi. jest list Macháčkův Vinařickému ze dne 5. prosince 1838 (viz K. Al. Vinařického Korrespondence a spisy pamětní, J. Vydal V._ O. Slavík, v Praze 1903, na str. 91-92). 364 MARIE ANTONIE. dala by se nazvati sentimentálností klášterní. Jest dědictvím XVIII. věku, který již r. 1776 stvořil typický román tohoto směru, pověstného ,S i e g w art a' J. M. Millera 1 a prýští v nejhlubších pramenech z citového útěku před světem, charakteristickým pro sedmdesátá a osmdesátá léta osvícenského století. Nové platonické pojetí lásky, které odmítalo spojení těl a snilo o sou· zvuku duší, prohloubilo klášterní romantiku, a tak pojednou čtenářstvo, jemuž byli osvícenci jako Diderot a V oltaire sarkasticky vylíčili smyslné rozkoše a erotické orgie klášterní, učilo se dívati na kláštery jako na tiché svatyně nadzemské a odříkavé lásky. Jak i u nás klášterní romantika vnikala do poesie, toho svědectvím jsou hojné ballady o jeptiškách a mniších od doby Hněvkovského až do let čtyřicátých; jak vnikla do života, toho dokladem je zjev MARIE ANTONIE (1780--1831). Motivy, proč Josefa Pedálová třiatřicetiletá vstoupila do pražského konventu milosrdných sester svaté Alžběty, nejsou dosti jasny; snad to byl vliv tety Anežky, někdejší klarisky, snad skutečně asketické ideály, jež poněkud honosivě hlásá v básni ,Na rozloučenou', složené při vstupu do kláštera, snad erotické osudy, jak napovídá polobiografická povídka ,5 e r a fk a' - snad též nálada doby. Od počátku století spatřujeme Marii Antonii činnou v nemocniční a duchovní službě klášterní, aniž přece klášter vyčerpává jejího času a jejich zájmfI. Sentimentální korrespondence s mladistvými, národnostně zanícenými muži, v níž splétají se mo- l ,Siegwart, eine Klostergeschkhte', Ulm 1776; duchaplný rozbor románu i klášterního sentimentalismu podal Erich Schmidt v díle ,Charakteristiken', r, Berlín 1886. •• '''fl'trfil•• -'!lrb« ryC. ~úJt (tÍm mné' á.u l'l1tttO'éi pric9~z; ! I TITULNí lLLUSTRACE K IMYRHOVl~MU VĚNEČKUl MARIE ANroNI~, tivy platonského erotismu, intellektuálního ptátelství, společenství ve zbožnosti a humanitě, vyplňuje její volné chvíle. Ježto mezi těmito korrespondenty a návštěvníky byli i mužové jako Čelakovský, Kamarýt a Vinatický, 366 MARIE ANTONIE. nabývají dopisy literárního rázu a mísí zájem vlastenecký s klášterní sentimentalitou, jíž tehdy i Čelakovský podléhal. 2 Zvláštní staromódní, vybledlé kouzlo leží na jejích listech Čelakovskému, který do přátelství se starou pannou, libující si v homiletických floskulích a v rozvážném poučování, přinášel dobrodružnou zvědavost a mladistvou vroucnost, prožívaje patrně to, co jeho světlý vzor Goethe procítil ve Frankfurtě u nohou stárnoucí slečny Susanny von Klettenberg, zvěčněné pod jménem ,krásné duše' ve ,Wi1helmu Meisterovi'. Dobová tato zajímavost smiřuje též s lekturou tří drobných povídek Marie Antonie: ,5 e r a fk a' (1826), ,Myrhový věneček' (1828) a ,Keř rozmar i.n o v ý' (1830), napsaných úplně ve stopách romantické belletrie pro mládež od Chr. Schmida (1768-1854).:1 Jako dobrodušný augsburský kanovník, jehož dětské barvité povídky darem se přinášely všem německým i českým dětem po způsobě hraček a mlsků, tak i Marie Antonie upravovala rytířskou, měšťanskou a klášterní romantiku pro vnímavost mládeže a slučovala naivně moralistní tendenci příchuti církevnické s poločeskou, pološvábskou poesií hlubokých, šumějíclch lesů, starobylých hradů, drobných městeček. Nejplnějšího výrazu došla klášterní sentimentálnost na půdě české až koncem let třicátých ve verších, jež KAREL Eu GEN Tupý čili literárním jménem BOLESLAV 2 Viz Sebrané listy Fr. L. Čelakovského, v Praze 1863, str. 519-539: ,Listy jeptišky Marie Antonie k Čelakovskému.' :I Díla Chr. Schmida, jež v úhrnném vydání (1856-1861) zaujímají 30 velkých svazkfi, byla v letech 1819-1848 do češtiny přeložena všecka; v letech 1858 -1864 vyšlo pak souborné české vydání, pořízené od Josefa Pečírky. ZIVOT JABLONSKÉHO. 367 JABLONSKÝ (1813-1881) shrnul do malého svazečku ,B á sní' r. 18414. Drobná knížka jest upřímným vyznáním životním autora účtujícího s vlastním mládím. Dojmy dětství, stráveného na zachovalém českém venkově, v rolnickém městečku Kardašově Řečici, vracejí se v svěžích a jasných drobných obrázcích přírodních. RODNý DŮM o. JABLON3K~:HO v KARtlAŠOVI't ŘR:ČICI Studentská léta v Jindřichově Hradci, kdy byl probuzen básníkův cit národnostní i zájem aesthetický čtením sentimentálních romantiků, hlásí se v některých uměle konstruovaných a citově vzrušených znělkách, hymnách a ódách. Vlastenecké ovzduší Prahy, kam Jablonský 4 Biografické zprávy o Jablonském podává podrobně a pečlivě, ač zbytečně enthusiasticky ,Život Boleslava Jablonského' od Al. Mattušky, v Praze 1886, s úplnou bibliografií. 368 JABLONSKÝ JAKO EROTIK. r. 1832 ptíšel studovat filosofii a kde po nedokončeném noviciátu na Strahově jako právník a literát bojoval s hladem a osudem, vane z četných nadšených projevů citu historického, jazykového a slovanského, jak později se projevil v pověstné deklamovánce ,Tfi doby země české'. V Praze se Jablonský sdružil se spisovateli kupícími se kolem Tylových divadelních podnikův i jeho ,Květů'; pokoušel se sám o herectví, redigoval dva ročníky almanahu ,Vesna' a poznal tak básnictví. sloužící zábavě i rozmaru vlastenecké společnosti. I o tom mluví jasně jeho ,Básně'; pohádkám, allegorífm dával roucho zábavné; skládal společenské písně hovějící běžné citlivosti i lehké žertovnosti; liboval si v preciosní hravosti se ženou. Celkem byl věrným a málo samostatným epigonem poesie domácí. Originální jest však Jablonský v samostatném dvojdílném cyklu ,P í sně m i los t i'. V rodině Jaroslava Pospíšila, s nímž po Tylovi redigoval ,K větý' a u něhož vydal i svůj almanah, Jablonský poznal mladší jeho sestru, polodětskou Marii, jež pod jménem Angelina zjevuje se v jeho ,Písních milosti.' V letech 1836 a 1837 vznikaly tyto zpěvné skladby, plné vroucího serafinismu, pfírodního idyllismu, romantického kultu večera, snu, tušení; s erotikou slučuje se emfatické vlastenectví a refrain básně VIII.: ,V I a s ti mé a To b ě' vyjadfuje celkovou náladu. Mezi první a druhou částí cyklu leží však hluboký rozpor, jímž Jablonský bolestně trpěl v životě. Dne 4. dubna 1837, vyhovuje neústupnému pfání zbožné rodiny, zejména svého tvrdého otce, a nedoveda již vzdorovati hmotným útrapám, stíhajícím chudého studenta, Jablonský vstoupil podruhé do kláštera na Strahově, ač celá bytost jeho kroku tomu se JABLONSKÝ ,JAKO EROTIK. 369 vzpírala. A tu počíná v životě i poesii Jablonského krátké, ale intensivní údobí sentimentálnosti klášterní. Znovu a znovu zachvacuje básníkovi srdce i ústa vroucí erotický cit, jenž nezná pouze touhu, nýbrž i sensitivní rozkoš lásky, a pokaždé básník sám zaktikuje vroucí ten projev vědomím vnější spoutanosti. Představuje si jasně a živě bytost milenčinu; a hned si uvědomuje, že smí na ni mysliti jen vzpomínkou a nikoliv přítomností a nadějí. Vzpomíná si na první sliby lásky a překládá si je na hřbitov a do záhrobí. Jako kdysi, tak i nyní hovoří s květinami a ptáky o milence a dává si zodpovídati své otázky elegicky a resignoVaně. Potom mladý mnich přestává mluviti s životnou, pozemskou dívkou a myslí jen na nebeského anděla .a ,na kvítka rajských palouků'. ,Písně milosti' končí význačně strofou hlubokého citu a plaché nezemské krásy: ,Jdi, Růže má, ty's pro mne nevykvetla; Jdi - opusť mne- nezhořčuj muku mou' Ten věnec, jejho milost pro nás pletla, Ten krásný věnec neuzří již světla ... Jdi, Růže má! - již slunce za horou! Jdi, Růže nlá! Tam, vše kde přijde k spáse, Kde Abélard s Helojsou objímá se - Scjdem se zase!' III. Boleslav Jablonský jako didaktik: ,Moudrost otcovská'. Dne 16. dubna 1838 složil Karel Eugen Tupý slavné řeholní sliby: tehdy lyrik Jablonský byl již mrtev. Ostatek jeho veršovnické produkce náleží moralisující didaktice, kazatelské filosofii v rýmech a strofách, Literatura česká devatenáctého století. llLh. 370 ,MOUDROST OTCOVSKÁ'. homiletice V al1egoriích a metaforách, což tak případně se při myká k činnosti V duchovní správě, nejprve v Radonicích na Plzensku a od roku 1847 do smrti na Zvěřinci u Krakova, i k jeho publikacím theologickým, jakými jsou modlitební kniha ,Růže Sionská' (1844) a sbírka kázání ,Vítězství kříže' (1844). Již v ,B á sní c h' otiskl Jablonský devatenáct didaktických básniček ,M o u d r o s t o t c o v s k á', jichž rozmnožení stalo se pak zvláštním předmětem jeho veršovnického úsilí. V druhém vydání ,Básní' (1846) 1 vzrostl, tento cyklus na 70 čísel, nově utříděných; další vydání vykazovala nové přídavky, až konečně Jablonský podal' soustavnou pětidílnou skladbu o neméně než 110 básních.2 NěkdejŠÍ zanícený obdivovatel jara a přírodních krás nezapírá se v těchto verších; východiskem téměř všech básní jest zamyšlený pohled na krajinářskou scenerii, na přírodní výjev, na malebný kout domova. Několika zběžnými rysy načrtává básník situaci, která jistě prošla i zrakem čtenářovým, aniž třeba zaujala jeho přemýšlení. Volí klidné uzavřené obrázky, vyrovnané nálady, nelomené barvy; vyjímá jednotlivosti skládající krajinný celek, stavě hned do popředí za změněné perspektivy osamělou jabloň, hned vycházející měsíc, hned klokotajícího slavíka. 1 R. 1852 vyšlo tfetí vydání ,Básní', r. 1864 čtvrté, r. 1881 páté, r. 1884 šesté, r. 1885 sedmé, r. 1893 osmé. 2 Podrobný rozbor obsahu i ducha ,Moudrosti otcovské',. již Jablonský též ,Salomon' nazývá, podává Jar. Vlček v ,Několika kapitolkách z dějin naší poesie', v Praze 1898, VI: Boleslav Jablonský (Bolzanism v českém verši), na str. 89-94; podtitul kapitoly naznačuje, z kterého myšlenkového okolí jest Jablonský vykládán a oceňován. ,MOUDHOST OTCOVSKÁ'. 371 Leč není to zájem ani popisujícího, ani náladového lyrika, krajinářství jest pouhým prostředkem k účelu mravního poučenÍ. Vychovatel vede tu svého svěřence, duchovní správce svého osadníka takřka za ruku, aby jej morálně pobídl a zušlechtil. ,Pojď a hleď, mfij milý synu', toť refrain všech básní, opakovaný až k omrzení. Příroda jest krásná, ale mravní pravidla v ní ukrytá ještě krásnějšÍ. Jaro okouzluje, ale nad jeho smyslové kouzlo dlužno si vážiti hlubokých věčných pravd, jimiž naše srdce vzdělává. V každém háji se zpívajícím slavíkem jest dosti místa pro kazatelnu, každý podzimní večer s hvězdným nebem poskytuje dosti času k malému duchovnímu cvičení; každý malý mraveneček unese snadno velký křesťansko-mravní výklad. Jak patrno, poesie má velmi skrovné místo v tomto katechismu, svázaném málo pevně do desk lyrické sbírky; jednotvárnost, stálé schematisování, nudné opakování ubíjejí ji tu úplně. Váha nespočívá arciť na lyrické formě a básnické stilisaci: obsah a tendence jsou vším dobrodušnému exhortátorovi, jenž si vyšel v klerice a v kvadrátku, s breviářem v ruce do kvetoucích lučin. Viditelná mnohotvárná příroda hlásá veškerými jevy věčného, neviditelného Boha a jeho mravní zákon v každou chvíli a při každém kroku. Učí milovati Boha láskou i činem, učí však milovati i vlast, nejvyšší to projev lidské bytosti. Mravní zákon boží i mravní zákon vlastenecký jsou tu totožny: žádají bezpodmínečné pravdy, svrchované krásy, rozmyslné vzdělanosti. Vychovávají člověka úměrně k zlatému středocestí na zemi, k vlasteneckému štěstí v domově, k nebeské blaženosti posmrtné. Evangelium nedogmatického theismu, společenské humanity, 26* 372 FILOSOFICKÝ PODKLAD DIDAKTIKY .JABLONSKÉHO. aestheticky přizdobeného náboženství podávají si tu ruce s konvenčním vlastenectvím. Jablonský jest tu zpracovatelem běžných nábožensko-mravních myšlenek XVIII. a XIX. věku k potřebě obecenstva se sklonem k beztvárnému zevšeobecňování a matné frasovitosti. Jest z kazatelů, kteří nemajíce schopnosti řečí individuálně charakterisovati, libují si ve vodnatém krasořečnictví a mdlém hromadění povšechných sentencí. Tak v této dobře míněné, ale nešťastně provedené popularisaci zůstal sice slabý odlesk filosofických myšlenek, zmizel však naprosto filosofický duch. 3 Jablonský jevil v mladých letech vskutku mnoho zájmu pro filosofiii a měl i dosti příležitosti poznati ji zevrubněji. Za studentských let v Praze mnoho diskutoval s přítelem Vrťátkem o Aristotelovi i učení Herbartově, nově do Čech uváděném; professorem jeho byl stoupenec Bolzanův, filosof Exner; novicmistrem jeho na Strahově Bolzanův přítel a vyznavač Stoppani, zné\mý též jako učitel 1. J. Hanuše. Jméno proslulého idealistického eklektika a praktického lidumila Ber na r d a Bolzana (1781-1848) bylo stále vyslovováno s city podivu a lásky kolem Jablonského; ušlechtilý zjev neohroženého kněze, vybírajícího z křesťanství předem ideu humanity a vlídné demokracie, zářil jako světlý sen do úvah mladého bohoslovce. Ideje, které ,Moudrost otcovská' naivně popularisuje, jsou shrnuty a s nadšenou přesvědčivostí formulovány u Bolzana všecky: kult 3 Jablonský sám byl přesvědčen o filosofické hodnotě svojí ,Moudrosti otcovské', nazýváť ji v 2. vydání ,Básní' z r. 1846 ,svojí filosofií životní, rozsudkem z praemiss své sladké a trpké zkušenosti, otiskem ducha i srdce svého.' OCENĚNÍ JABLONSKÉHO. 373 přírody manifestující osobnost boží, nedogmatický theism, účinný filanthropismus, vroucí vlastenectví sloučené s láskou všelidskou. Didaktické poslání ,Moudrosti otcovské' jest významnou episodou ,b o I z a n i s m u v Če c hác h'.4 Našemu vkusu i naší době jest Jablonského snaha a methoda popularisovati cizí názor životní ovšem nesympathická; třicátá a čtyřicátá léta podivovala se však upřímně tomuto lacinému způsobu moudrosti. Na nové, vlastní myšlenky nebylo síly, i upravovaly se myšlenky starší a cizí; vytrhlo se jim ostré žihadlo a užilo se jich jen k pohodlnému rozředění jejich sladkého medu. Tak se v současné německé literatuře největšího úspěchu dodělává dílo značně příbuzné ,Moudrosti otcovské', ,L a i e n b r e v i e r" Leo p o I d a S che f e r a (1834), objemná to sbírka mravních receptů na každý den, plná blažené harmonie, ale také ideové mělkosti, sestavená malým poetickým talentem z populární filosofie osvícenské. Též úspěch Jablonského byl neobyčejný: církev, škola, rodina zmocnily se jeho rýmovaček, dávaly je všude recitovati, naplnily jimi veškeré čítanky, popsaly jimi všecky památníky. Jablonský, jenž od svého odchodu do Polska nepsal než bezcenné příležitostné verše, byl ctěn jako přední básník. Když dne 27. února 1881 zemřel, čtyřicet let po prvním vydání své jediné básnické knihy; dostalo se mu od celého národa poct skutečně královských. I kritický Jan Neruda napsal tehdy v tradici mladých let o Jablonském: ,My staří zahrad-· níci, říkával Jablonský, když rozmlouvalo nynější české poesii, již sledoval přímo se zanícením. Však to byl 4 Viz Jar. Vlčka na m. UV. 374 BAJKÁRsTVí XV lIl. \'Í'KU. šťastný zahradník! Co on nasázel, kvetlo před vlastníma jeho očima po p&1 století, čerstvě a mladě, jakoby v prvním ranním rozpuku, a vzrostlo v celý háj, jímž zvonily zase písně jeho'. 4 IV. Bajka v literatuře národního obrození: Vincenc Zahradník. Didaktika literatury obrozenské dospíVá ,Moudrostí otcovskou' svého vrcholu; není nezajímavo všimnouti si některých jejích starších plodů, třeba že časově náležejí před periodu v těchto kapitolách charakterisovanou. Nejoblíbenější formou mravní didaxe dlouho byla u nás aesopská i lafontainská bajka, což nepřekvapuje nikterak při těsné souvislosti vývoje naší literatury s písemnictvím německým. Příčiny, proč bajkářství v Německu XVlll. věku nabylo netušeného rozkvětu a všeobecné záliby, jsou několikeré. Vtipný, epigramatický duch osvícenské konversace, libující si vostrém pointování, lákán a váben byl neobyčejně koncisnÍ formou, jež v několika řádcích zkracovala celé malé drama s překvapujícím působivým rozřešením. Aesthetický zápas Gottschedův s básnickými theoretiky švýcarskými postavil bajku v popředí všech útvarů poetických; francouzské písemnictví podávalo skvělý vzor v klassických bajkách La Fon t a in e o v Ý c h, soustřeďujících v drobném rámci pronikavou znalost srdce lidského i francouzské společnosti, dramatickou vervu i ironickou jistotu, zdobnost řeči i duchaplnost stilisace. La Fontaine nalezl v Německu řadu 4 V ,Národních Listech' 1881, Č. 51. LESSINGOVA HEFORMA BA,IKY. 375 napodobitelů, jimž zvláště přišlo vhod jeho rozšíření látky ze světa zvířecího na celou společnost, Gellert přinesl do bajky vodnatou mravokárnost sestárlého hofmistra, Lichtwer šťastný rozmar, Pfeffel sousedskou žvatlavost, Meyer von Knonau hlubokou znalost přírody. K nám vnikl La Fontainefiv vliv prostředím cizím: Puchmajer recipoval jeho látky z pramenů polských Kniainina a Karpinského; Langer a Rubeš přilnuli ke vzoru Gellertovu, Josef Chmela, př.ekladatel Phaedra, zpracovával Gellerta, Lichtwera, Pfeffela, upravuje je pro potřebu didaktickou ve svých ,Bajkách pro dítky' (1818); podobně počínal si také Aleš Pařízek. Čelakovský všímal si svérázného lafontaineovce Krylova. Leč proti tomuto směru lehké, rozmarné konversační bajky lafontainské ozývá se již v šedesátých letech XVIII. století reakce, vedená velikým jménem Les s ing o v Ý m. Reforma Lessingova, jak provedl ji th eoreticky i p~akticky dílem ,F a bel n. Dr e i B li che r. II e b s tAb han d I u n gen m i t d i e ser D i c h tun g sart verwandten lnhalts' (1759) jeví se dvojím směrem: změnou názoru o podstatě bajky i změnou vzon'\.. Lessing klade hlavní dfiraz v bajce na děj dramaticky stupňovaný a užívá toho děje ve službě všeobecné věty morální, v jejíž jasné, stručné a pádné formulaci i illustraci vidí vlastní smysl bajky. Vrací se od barokního pseudoklassicismu ke vzorům antickým, předem k Aesopovi, a pracuje své bajky. v jeho stopách, jsa spíše doktrinář než básník, spíše filologický rekonstruktér než bezprostřední tvůrce. Lessing svým názorem pronikl; formy společnosti, jimž odpovídal La Fontaine, byly mrtvy, měšťanstvo se střízlivým a účelným pojímáním života vítalo suchou di- 376 ŽiVOT VINCENCE ZAHI{ADNÍKA. daxi, paedagogové nalézali v Lessingových bajkách zalíbení. 1 U nás přeložil Lessingovy bajky Dom. Kinský (1816), leč nedovedl jim získati pronikavého úspěchu. Jungmann ve ,Slovesnosti' kolísá mezi bajkou lafontainskou a aesopskou, ale důrazem, který klade na poetičnost v bajce, přiklání se spíše k oné než k této. Ukázky jeho 2 předvádějí rovnoměrně oba hlavní směry bajky. Důsledného stoupence našel Lessing na naší půdě teprve ve Vincenci Zahradníkovi (1790-1836).~ Učeného theologa, jenž mužná léta strávil jako biskupský bibliothekář, konsistorní tajemník a professor bohosloví na semináři v Litoměřicích, vedl k skládání bajek předem zájem filosofický a paedagogický. Již r. 1818. přinesl ,Hlasatel' od Vincence Zahradníka ,Rozjímání o některých stránkách praktické filosofie'; později pak pracoval Zahradník, zejména v době prázdně na farách v Zubrnicích a Křešicích, o soustavných rukovětích filosofických, jmenovitě psychologie a logiky, jež zaležely nebo ztratily se v rukopise; též praktická paedagogika jej zajímala, jak svědčí dlouholetá součinnost při redakci ,Schullehrer-kalender'.4 Nadšený stoupenec filosofického 1 Srv. B. V. Spiess, Lessingova theorie bajky vzorem methody sokratické, ,Paedagogium' 1886. 2 Jsou tu výííatky z Chmelova překladu Phaedra, z Čelakovského převodu Krylova, z Lessingových bajek přeložených Kinským, z původních pak bajek ukázky z Langra, Sychry, Pařízka, Puchmajera a Zahradníka. 3 Životopis Zahradníkův podává Ant. Rybička v ,Přednich křisiteIích národa českého', v Praze 1883, na str. 279-285 a A. Hobl, Život a působení V. Zahradníka, v MI. Boleslavi 1881. 4 O filosofické činnosti Zahradníkově viz níže. ZAHRADNÍKOVY ,BÁJKY'. 377 idealismu a literárního klassicismu slučoval ve svých pracích, myšlenkově nezcela samostatných, jasnost a přesnost výkladu s jazykovou vybraností a ryzostí, a každou řádkou projevoval ducha právě tak povzneseného jakosrdce vznešené a jemné. Ušlechtilá tato osobnost jeví se i v ,B áj k ách' (1832), nesených úplně duchem Lessingovým. Theoretická předmluva klade v bajce důraz na mravní" praktické naučení, pokud možno určité, jasné a stručné~ odmítá bajky sice živě vyprávěné, ale mravního poučení nepřinášející; vyžaduje báchorkovitost děje; posuzuje příkře způsob La Fontaineův a Gellertův, a tím nadšeněji mluví o slohu bajek Aesopových a Lessingových; ba měří i samého Aesopa měrou lessingovskou, vytýkajíc přísně odchylování se od domnělé normy. Bajkářství jest podle názoru Zahradníkova ,těžká a sukovitá práce'; jeh~ vlastní bajky jsou ,původní, ne1Íčené, prostě psány a takměf nahaty'. Jest to výbor z ohromné zásoby, již Zahradník zprvu německy vypracoval a kterou též později doplňoval. 5 V jeho 161 bajkách vládne bohatá rozmanitost. K osobám i situacím starého pokladu bajkového přidal duchaplně kombinující duch Zahradníkův nové zápletky" nové scenerie, nové charaktery, dávaje zřejmě přednost konfliktům zvířecího světa se společností lidskou před drobnými srážkami zvířat mezi sebou. Jak požadoval Lessing, Zahradník soustředil vždy do bajky malý dramatický děj se stručným dialogem a vyvrcholil bajku přesně a jasně formulovaným praktickým naučením. li Z druhého chystaného svazku ,Bajek' vyšlo jen několik ukázek posmrtně, v ,Blahověstu' r. 1855 a ve ,Škole a životě' r. 1883; ostatek zflsta! v rukopise. 378 BA.1KY ZAHRAlJNÍKOVY. Na tuto jasnost kladl hlavní váhu, proto vytýkal sol,lčasně psaným bajkám rázovitého filosofa a přítele Bolzanova a Palackého, Františka Schneidra,5 ptíIišnou hloubku a nedostatek zřetelné pointisace. Bajky Zahradníkovy nejsou bajky pro děti; jsou to drobné schránky vzácné životní moudrosti pro duchy zralé a mužné. Filosof, jenž poznal nicotu činů lidských a jenž prohlédl, že hloupost a obmezenost jsou hlavními motivy mnohého jednání, účtuje tu se životem. Hrubí požitkáři, sebevědomí obmezenci, tupí hlupci, služebníci hodiny a chvíle jsou napadáni ostrými hroty těchto dobře kalených střel, jež letí jistě a nevinně, jako lehký pták brázdící vzduch. v. Didaktika vstupuje do služeb zpátečnických: Karel Vinařický a Václav Stule. Sledovali jsme cesty básnického epigonství v Čechách od dvacátých do čtyřicátých let a nalézali rozličné jeho stíny i odstíny. Zbývá všimnouti si poslední jeho fase, kdy epigonové se mnohonásobně stávají nebezpečím rozvoje literárního, prázdným, ač virtuosním formalismem, úzkostlivým konservativismem, jenž brání se úporně novým duchovním směrům, nicotnou povídavostí, která. upadá až v dětinskou žvatlavost. Zaují- r) Zahradník zmiňuje se o nich v Iistč Vinařickému dne 19. ledna 1832, viz uvedené vydání korrespondence Vinařického, I, str. 243. Schneidrovy bajky ,Pravda v obrazích' přeložil r. 1850 J. V. Rozum. (1824 -1858); i jinak tíhla literární činnost tohoto paedagoga a vydavatele k bajce: r. 1854 vyšel jeho překlad fabulí Lessingových, r. 1850 v úpravě pro mládež ,Ezop, mudřec v otroctví'. ŽIVOT K. VI~AI{]CKÉHO. 379 mají-li tito epigoni významná místa společenská, maskují-Ii pochybné zásady 'roztomilou neb úcty hodnou osobností, nabývají mocného, důležitého vlivu, dvojnásobně nebezpečného. Tof ptípad Karla Vinařického i V ác1ava Štulce, obou v)rrazných pfedstavitelů literárního i národního epigonství u nás v letech čtyřicátých. KAREL VINAŘICKÝ (1803 - 1869) 1 veden byl k úzkostlivému tradicionalismu a konservativismu přímo svým životním povoláním. Třiadvacetiletý rodák slanský byl jako alumnus přijat za vychovatele do rodiny hrabat Šliků; byv r. 1825 vysvěcen, jmenován byl ceremonářem, po čtyřech pak letech sekretářem arcibiskupským, až byl odměněn farou na Kováni, kterou vyměnil později za děkanství v Týně nad Vltavou; posléze stal se kanovníkem na Vyšehradě. Theologicko-publicistický jeho podnik ,Časop is k a to 1 i cké hod u ch ov e n stv a' (od r. 1828) zajišťoval mu v kněžstvu i v literatuře postavení význačné. Vysoká hierarchie i duchovenstvo venkovské horlivě se účastnilo listu, který obratně spojoval hlediska odborného bohosloví s praktickými potřebami pastorálními; literáti zajímali se o časopis vynikající přesnou formou jazykovou a propagující vymoženosti 1 Životopisná data a stručný, ač nesoustavný přehled paedagogických a jazykových snah Vinařického podává J. Šafránek v ,Osvětě' r. 18-5. Důležitým zdrojem pro poznání osobnosti Vinařického jest jeho bohatá korrespondence; její prvni část, z let 1820-1833, vydal V. O. Slavik, K. A. Vinařického Korrespondence a spisy pamětní, I. (Sbírka pramenů ku poznáni literárního života v Čechách II, 6.) V Praze 1903. Korrcspondence Vinařického s Čelakovským otištčna na str. 375-485 ,Sebraných listů F. L. Čelakovského', v Praze 1863. KAREL VINARICKÝ. školy Jungmannovy, latinku a analogický pravopis. Důvěrné přátelství s Fr. L. Čelakovským, v němž Vinařický osvědčil se nejednou jako druh obětavý a nezištný, horlivá činnost v jazykových komisích ,Matice České', zejména pak soustavné úsilí paedagogické, projevující se od konce let třiCátých úspěšnými snahami o literaturu pro mládež 2 - vše to upevnilo hlubokou vážnost Vinařického v českém světě. 2 O paedágogické činnosti Vinařického viz na svém místě. VJ:;AřuCK~;HO FOI{MALlSMUS. 381 Jako básník jeví se Vinařický umělým formalistou, oddaným a učelivým napodobitelem poesie klassické, nikoliv bez přídechu filologické pedantičnosti a učenecké krátkozrakosti pro skutečné zákony tvůrčího básnictví. Ukázal to dvojím směrem: svým bojem o časomíru i svými básnickými překlady. Z epigonů školy Jungmannovy Vinařický hájil prosodii časoměrnou důrazněji a vytrvaleji než kdokoliv jiný 3; vynikal sice praktickou znalostí antického verše, neznal však přesně ústrojí českého přízvuku. Oddán jsa Jungmannovi celou bytostí, neostýchal se v prosodické otázce snižovati význam i charakter Dobrovského, ba hájiti a velebiti proti němu jeho nedůstojného odpůrce Václava Stacha. Bědné rýmovačky Stachovy se Vinařickému tak zalíbily, že je přebásnil a zmodernisoval: v úpravě jeho jeví se ,starý veršovec', který v originále jest rýmařem bez formy i bez myšlenky, alespoň veršovcem umělé formy. Je tudíž prosodické úsilí Vinařického pravou klassicistskou reakcí, reakcí právě tak umíněnou jako nebezpečnou. Ani překladatelská činnost Vinařického neznamená pokrok; výběrem i technikou verše se prekladatel vrací až k hlediskům ,Hlasatele' Jana Nejedlého. Idylly, heroické epopeje, historické jednotlivosti vzbuzují jeho zvláštní zájem; Vergi!ius jest autorem jeho srdce; 4 malé ukázky z Horatia střídají se s výňatky z Homera; vlídný selankový úsměv Bionův stále ještě vábí; antikvární 3 J. Král, ,O prosodii české', v Listech filolog. 1894, sv. XXI, na str. 323--324. ~ Mnohé své překlady z klassické literatury otiskoval Vinařický v ééM. od r. 1829; samostatně vyšly Vergiliovy ,Zpěvy pastýřské' (1828) a ,Aeneis' (1851). 382 VINA[UCKÉHO P[{F;KLADY. výpisky ze Strabona, Tacitova Germania, vzbuzující podiv a závist u slovanských filologů, zasluhují podle jeho úsudku námahy překladatelské. Leč výběrem tím se nezvyšují, nýbrž spíše matou požadavky aesthetické, jež překladatel klade na novověkou produkci literární. Vinatický nedovede rozeznati rhetorické pseudopoesie od živého, procítěného básnictví, a tak vydávaje r. 1836. ,Pána BohuslavaHasištejnského z Lobkovic v ě k a s p i s y vy b ran é', neumí při všem nadšení najíti v renaissanci pravého klíče k řešení této zajímavé přechodní postavy. Jan H o II Ý zdál se mu velikým básníkem, větším než sám Jan Kollár, a jeho pseudoklassické epopeje hodny překladu. Když pak Vinařický rozhodl se sáhnouti do hlubin cizího básnictví moderního, vylovil právě jen ,P e r I y p o s vát n é' (1840) od klassicisty jagerského arcibiskupa J. L. P y r ker a, tuto těžkopádnou, mrtvou parafrasi Starého Zákona, která ani pro maďarskou literaturu, jíž náležela osobnosti autorovou, ani pro písemnictví německé, jehož jazykem byla psána, neměla významu. Tím nesmiřitelnějším ukázal se Vinařický, kde šlo o nové směry kulturní a literární. Jeho ,bajka a pravda' ,S něm y z v í ř a t' (1841), vydaná pod pseudonymem K. V. Sl á n s k é h o, jest přímo pamfletem, zlomyslně namíteným proti novým proudům.5 Vnější formu a allegorisační situace poskytla básníkovi středověká báje zvířecí, zejména ,Nová rada' Smila Flašky z Pardubic, jíž 5 Vyčerpávající rozbor obsahu i negativních ideí ,Snčmu zvířat' podal Jar. Vlček v ,Několika kapitolkách z dějin naší poesie', v Praze 1898, IX: Vinařický a Vocel (Z allegorické didaktiky let čtyřicátých), na str. 107-114. ,SNĚMY ZVÍŘAT'. 383- se srdečně podivoval:6 odtud základní motiv zvířecího sněmování, parlamentní diskusse i rozpoltění zvířecí oblasti na dvě politicky samostatné půlky, říše čtvernožců i ptactva (jemná applikace státoprávních poměrů Čech a Moravy. jak jí Smil Flaška užil, u Vinařického zmizela). Učiniti zvířecí báji pouhou záminkou současné politické i kulturní kritiky a satiry, leželo v duchu času~ Goethe zpracoval tak zvířecí epos ,Reinecke Fuchs' a současně se skladbou Vinařického vznikal i Heineův ,Atta Troll' (1847), bohatá a rozmarná farce, kupící kolem několika skrovných motivů zvířeckého děje celé pásmo roztomilých jízlivostí a vtipných bezuzdnostÍ. Vinařický zosnoval si vnější děj celkem mdle a chudě. Podobně jako v ,Nové radě', vylíčeno jest nejprve svolání sněmu ptačího i parlamentu čtvernožců; na tento sněm přesouvá se pak okamžitě těžiště děje. Král Lev přednáší sněmu čtvernožců prazvláštní záležitost: Orang-Utang, uprchlý člen zvěřince pařížského, navrhuje, aby byl zřízen zvláštní divadelní spolek zvířat, který by zahájil mezi vzdělanými národy uměleckou tournée. Ale mínění zvířat se neshoduje; parlamentní porady a slavnostní hostiny ukazují nejen rozličná mínění, ale i množství politických stran od krajních socialistických radikálův až k úzkostlivým konservativcům. Posléze po nekonečné diskussi podnik vzácného impressaria OrangUtanga jest prohlášen za věc soukromou - leč dosáhne nejen všeobecné podpory čtvernožcův i ptáků, v jejichž říši zatím provedly se pronikavé změny jazykové politiky, nýbrž i protektorátu člena rodiny panovnické. r. Srovn. jeho posudek Zahradníkových ,Bájek' v ČČM. 1832, 480. 384 .S:'-iĚMY ZVÍŘAT'. Skvělá, úspěšná pout po Evropě začíná: lidé podivují se umění zvířat a napodobují je o závod. Do tohoto málo vtipného a málo rozmanitého rámce