Když český národ na počátku XV. století upozornil
žasnoucí a vzpírající se Evropu na svůj duševní život velkým
náboženským hnutím husitským, provázeným podivuhodnou
statečností válečnou, měl za sebou již značný rozvoj
kulturní, obsahující několik století a vyjádřený rozvětveným
písemnictvím, které jest ze slovanských literatur vůbec
nejstarší.

Staročeský jazyk, jehož zlomkovité písemné památky
možno sledovati od věku XI., hodil se znamenitě k
vyjadřování slovesnému jak bohatstvím tak odstíněností svých tvarů
i výrazů; vynikalť kromě libozvučnosti a rozmanitosti svého
hláskosloví tak rozvitým skloňováním i časováním a tak
jemným smyslem pro slavné i větné rozdíly, že to
připomíná až řeči klasické. Za krátké církevní episody
cyrilometodějské v říši Velkomoravské v IX. století přijal nejeden
kulturní prvek z bohoslužebného jazyka staroslověnského,
ale pak se po celý středověk učil od latiny, které 'se také
v Čechách užívalo stejně ve veřejných listinách jako ve
školách a ve chrámech: čeština si osvoj ila od mezinárodní řeči
všech vzdělaných národů západní Evropy mnoho nábožen,
ských termínů i abstraktních výrazů pro svůj slovník, ale
přizpůsobila se také vydatně latinské syntaxi, před jejíž
výhradní nadvládou ochraňoval později pouze lidový původ
většiny spisovatelů. Ale již počátkem XIII. věku nadchází
na české půdě mocný zápas mezi ctihodnou učitelkou a
mladou, poněkud neobratnou žačkou. Národní jazyk vniká
postupně do formulí, písní a pomůcek bohoslužebných, ano,
z hluboce zbožného ducha českého vytváří se, proti
výslovněmu přání církve, malá literatura náboženských zpěvů
českých, z nichž dva nejstarobylejší a nejvelebnější,
»Hospodine, pomiluj ny« a »Svatý Václave, vévodo české země«,
doposud se ozývají pod klenbami katedrály sv. Víta na hradě

pražském. .

Toto zápolení mezi jazykem národním a mezi latinou,
jakožto dorozumívacím prostředkem kněžské i laické
inteligence, která v mezinárodní řeči byla již vytvořila
vynika
7