venského člověka na ní; učinili to s hlediska
individualistického. Ti, kdož přišli po nich, snažili se spíše oře·
šení kolektivistické a dávali přednost obecným typům
před případy jedinečnými; Jaroslav Hašek, spisovatel
zhola neliterární, vytvořil neodolatelný, válečný typ »do·
brého vojáka Švejka«, zbahělého a nechutného šaška, který
s vítězným úsměvem -cynické převahy vynese ze světového
masakru svou zdravou a smrdutou kůži. Haškovým
protinožcem jest Rudolf Medek, který před svou aristeií s
českými legiemi na Rusi a v Sibiři vyrůstal jako mladistvý
Achilleus na zženštilém Skyrudekorativního estétství. Ale
chopiv se meče a štítu, odkryl v ,duši nový pathos a podal
lyrioky, dramaticky i románově řadu obrazů z
československé anabase, jako prosaik, zvláště ve svém románovém
cyklu, spokojil se nejednou formou kroniky, přetížené
diskusí. Cynik Hašek i patetik Medek působí hlavně
·látkou a tendencí, kdežto Vladislava Vančuru, jediného
úspěšného surrealistu mezi českými prosaiky, zajímá především
problém slohový, k němuž se upial, metaforik a visionář
divoké invence, i ve svém šklebně obžalobném románě
válečném.

Odklonu od realismu k umění duchov~jšímu, od pouhé
reprodukce skutečnosti k slohové zákonnosti, od slohu suše
referujícího k barvité, odstíněné a osobité ·dikci nebyly by
románová próza česká, právě jako drama a zvláště lyrika,
mohly provésti bez vydatné pomoci, kterou všemu
krásnému písemnictví českému poskytla v neví dané dotud míře
literární kritika. Od počátku devadesátých let připadlo jí
místo vůdčí, a tuto svou odpovědnost uvědomovala si
v předních svých zástupcích. V čele jejich stojí F. X. Šalda,
v němž vedle břitkého kritika a literárního učence dříme
také básník, experimentující v různých oborech. F. X. Šalda
přinesl z Francie do Čech přesnou krit;ckou metodu;
vytvořil kritické názvosloví; s jedinečným smyslem pro
formu daroval svým krajanům essayistický sloh, v němž sám
napsal několik klasiokých kusů hlubokého pojetí,
přesvěd
54