kých romantiků. Marně hledáme ohlas mořského vlnění v první
samostatné velké básnické skladbě našeho obrození ve
»Vznešenosti přírody«, třebaže celkový plán přímo si toho žádal, a ačkoliv
Milota Zdirad Polák moře již dobře znal, když chystal definitivní
úpravu své popísné básně. Nehledíme-li k líbeznému veršovanému
obrázku »Neapole« z »Púmněnek italských«, vyznal se Polák ze
svého čistě uměleckého podivu k moři literárně jen ve výborném
svém cestopise. Tam pružným štětcem nahodil romantický poutník
po Halii několik svěžích obrazů z Tyrrhcnského moře: jak stříbřící
se pěny lemují suknici Parthenope pod utčšcl1}"mi vrchy, jak jasué
plameny majáku neapolského ozařují modročernou hladinu mořskou
v noci, jak za bouře hory vln za ohlušujícího jekotu útočí na
skaliska pobřežní. Jako' Polálwvi zjevila se i Janu Kollárovi teprve ve
Vlaších krása moře, a jako u Poláka vtělily se tyto mocné dojmy
nikoliv do veršů, nýbrž do prósy cestopisné. Právem požívá
proslulosti vstupní kapitola druhého dílu »Cestopisu do horní ltaIie •. ,
kdež Kollár líčí Jaderské moře a připlutí do Benátek; jestiť tu Jan
Kollár celý. Tváří v tvář hvězdnatému nebi a širé hladině mořské
ovládán jest vyznavač německého idealismu a filosofie řIerderovy
vznešenými myšlenkami nábožensk}'-mi a etickými... jeho srdce
jest soustředěno v modlitbu. Ale z ní procitá dějinný filosof k
praktickému racionalismu, jenž výslovně slouží slovanské vzájemnosti:
úvaha o důležitosti moře pro vývoj národův a osudném odloučení
Slovanstva od moře následuje. Nový velebný úkaz vytrhne Kollára
z učeného rozumováRí; slunce v tisícobleskovém ohřlOstroji vzchází
nad hladinu a vybízí básníka ke zbožné pokoře. Opět přeruší
nadšellÝ Slovan kořícího se poetu a jásá, že slunce, vzc!Iázející ))právě
nad ~lavjanskými krajinami, llIyrskcm a Srbskel11«, značí naděje
národů slovanských. A přece básliik nabyl vrchu. Kapitola o příchodu
do Italie vrcholí klasicky jednoduchým obrazem vysokého kouzla:
v dáli IIad vodami západními pluje veliká a hrdá labut - Venetia
la dominante V »Slávy dceři« zavádí nás Kollár na sever k
»venetskému světospojnému Baltu'(, jehož neznal z autopsie. Proto
převládaií v těchto znělkách druhého zpěvu suché filologické a historické
úvahy, učené a střizlivé narážky na dějiny Slovanů pobaltských a
klasicisujicí reminiscence o bouři mořské, o Argonautech, o majá·
cích nad živly malebně názornými: jako ve většině přídavků z roku

50