náboženské do okruhu politického - tím vším dal Sv. Čechovi plodné·
a mocné podněty a ukázal mu, kterak jednotlivou episodu, vyčerpanou
u Palackého stručným odstavcem, možno rozvésti v napínavé pásmo
básnicky historické.

Vedle pramene dějepisného a popudú poetických, k nimž možno
snad připočísti také epickou skladbu Čechova přítele a vrstevníka
Otakara Červinky »Jan Žižka z Kalichu« z r. 1875. měl Svatopluk Čech,
skládaje »Žižku«, ještě pomůcku výtvarnou. R. 1870 nalezl v řlálkových
»Květech« celostránkový karton Karla Svobody »Žižka před Prahou,
chtěje ji vyvrátit z kořene«, jednu z posledních prací svého auktora,
který byl v Čechách stejně oblíben pro vlastenecké náměty svých
obrazů a kreseb jako pro rázné smýšlení neohroženého národovce.
Věrný žák německé školy historické, jenž se u Genelliho vyučil v
pevné a mužné kresbě, zpodoboval rád jasnou, nerealistickou komposicí,
chladným koloritem, ale ne bez patetické obrysové mohutnosti
význačné události doby husitské a bělohorské, což mu zajišťovalo vděčnou
pozornost u mládeže v 60. letech, ačkoliv její dekorační smysl
pohřešoval u něho bohatší starožitnické rekvisity a sytější barevné a
světelné laděnÍ. I kartón v »Květech« trpí jakousi asketičností v pojetí,
která se v5ak dobře snáší s energickou pádností jednoduché komposice.
Jen zběžně naznačena jest scenerie: na skalnatém pozadí rýsují se šeré
vojenské stalny, nad kterými vlaje prapor kališnický, do popředí kromě
bubnů, cepů, kulí tlačí Sie dělo, u něhož již zapálen doutnák. Jde o
vrcholný výjev řečnický: stojící, poněkud skloněný Žižka, přísný, věbm a
námahou zvětralý stařec. naslouchá nehnutě řeči mladého kněžského
krasavce Rokycany, jenž, vztahuje k vůdci ramena v černém taláru,
skutecně vzbuzuje dojem, jako by toužebně a naléhavě rozepínal temná
křídla; zástup Pražanů jest kresbou sotva napověděn. Protiklad
osoby Žižkovy a Rokycanovy stejně jako mocná výmluvnost sličného
mistra pronikají působivě ze Svobodova kartónu, který velmi
pravděpodobně pohnul Sv. Čecha, aby, na rozdíl od Palackéno a Meissnera,
položil hlavní důraz na řeč Rokycanovu před Žižkou.

Neméně než z obrazu samého načerpal Svatopluk Čech z
významného doprovodu redakčního, z pera patrně Hálkova. Výmluvný
pisatel neomezil se ani na parafrázi kresby ani na výtah z Palackého,
nýbrž samostatně propracoval svůj tekst. Dvou věcí si při tom všiml
s pozoruhodnou obšírností. S upřílišením básnického patetika ponořil

7