postavou; jsou karakterisováni hlavně podle fysiognomie, kroje,
pohybů, aby vynikla jejich směšnost, vyvozená skoro vždy z jednoho
rysu, kdežto jejich způsob mluvy není vůbec sledován; z předhistorie
postav vedlejších se čtenář ničeho nedovídá, jakož ani do minulosti
Koudelovy neb Filipa Brzobohatého neposkytl mu vypravěč žádoucího
pohledu.

K dějové libovůli dobrodružného románu a k genrovému
figurkářství přistupuje jako třetí hlavní složka rozmarná satira literární.
Již úvodní odstavce o pseudoklasickém idylismu Matěje tIostivíta
Koudely opepřeny byly kritickým posměchem; že jím míní rovnoměrně
stíhati směry všecky, prokázal Svatopluk Čech ve čtvrté kapitole, kde
si vzal na mušku básnění Koudely mladšího s jeho strakatou exotičností
a s nadsazeným kultem bouře - zde autor zaryl kritickým nožíkem
do vlastního masa, vzpomínaje svých veršovnických počátků. Zde jest
satira literární přímá, jinde však ukrývá se mezi řádky. Zběžný čtenář
snad si ani nepovšimne, že v zábavě Vojtěchově s lokaji jsou lehounce
zparodovány pokusy českých spisovatelů, aby vnikli do nedostupného
světa šlechtického nebo že jeho nocleh ování u Stanislava se místy
mění v parodii měsíční romantiky. Téměř výhradním polem literární
satiry jsou pak kapitoly, podávající poněkud rozvleklou kroniku
Vojtěchova pobytu ve službách Pilipa Brzobohatého. Dvojí tendence se tu
stále proplétá: jednak šlehá Svatopluk Čech bědné hmotné poměry
českého spisovatelstvai, v čemž se shoduje jak s četnými feuilletony
Nerudovými, tak s duchaplnou, značně pozdější satirou Jaroslava
Vrchlického »tIadí muž«, jednak persifluje onen hnusný krvavý román
kolportérský, kterému nastavil zrcadlo již r. 1873 ve skvostné črtě
»Rrrrbum bum«; jsou to skvělé ukázky kritické pa'rodie, líčí-li se, jak
nevinný a prostomyslný Vojtěch »mrskal svou obraznost k divokým
potvorným skokům«; jak »s kanibálskou rozkoší vraždil, vilnil, loupil
a páchal ohavnosti a nemožnosti všeho druhu«; jak »vbičoval se
znenáhla do nálady pološílené« - vše pro bídný krajíc z ruky hanebného
vykořisťovatele, jehož pohostinství jest vězením a jenž za práci nic
neplatí. Jestliže v těchto kapitolách, přerývaných sem tam kavárenskými
episodami o setkáních básníka »Ahasvera« s ostatními »kandidáty
nesmrtelnosti«, jest Pilip Brzobohatý podroben sžíravému posměchu,
kterému chybí každá kapka shovívavosti, nevyvázne z nich ani jeho obět
Vojtěch Koudela o mnoho lépe. Jest jistě vtipnou humoristickou invencí,

223