eRICKA píseň, jaké od chlapeckých svých let
podivoval se Neruda u Heina, zůstala jemu samému
dlouho jen velikou touhou. Nejstarším veršům
Nerudovým naprosto chybí hlubší hudební melodie,
onen zázračný dar pravé lrriky, jenž ji přibližuje
zurčení vody, šumění větru ve větvích, trilkování ptáka
nebo bzukotu hmyzu nad rozkvetlou nivou. Jakousi
hudební melodii, třebaže jednotvárnou a únavnou,
měly i Pflegerovy »Dumky«, měly ji ve zvýšené míře
Hálkovy» Večerní písně«, opakující stále nejen tytéž
lyrické motivy, ale i jedno rytmické ladění.
Nerudovo »Hřbitovní kvítí« bylo takto ve veliké
nevýhodě proti oběma současným debutům básnickým,
ačkoliv obsahovalo nepoměrně více možností vývo.
jových a slibů myšlenkových. Kniha podzimkového,
sychravého ovzduší, sklonu meditačního, reflekse
rozumové bude v přízni čtenářů vždy ustupovati knize
jarní opojné pohody, struny sentimentální, prostoty
dojmové, a to tím více, nedovede.li podplatiti barev
•ností obrazů, pestrostí invence, veršovým a rýmovni.
ckým uměním. Neruda nikdy nechtěl ničím
podpláceti, nýbrž dával, »jak to v torbě měl«: »Hřbitovní
kvítí« vskutku jest pouhopouhé zrcadlo
zachmuřeného třiadvacetiletého básníka, jenž potud marně
hledá hudební melodii. Jeho psychologická pravdivost
má chvílemi přímo ráz nelítostného exhibitionismu:
byly",1i » Večerní písně« Hálkovy knihou naivního
sebezbožnění, bylo Nerudovo »Hřbitovní kvítíc
katechismem sebeobžaloby, encheiridiem sebetrýzně.
Nemůže býti pro Nerudu »Hřbitovního kvítíc karak.

34