10

mysly. Zvláštni touto směsi živlu lyrického a
výpravného, částí dějově vzrušených a pohodlně popisných,
stručně naznačujících nápovědí a arabeskových' vložek
uvedena jest do •• Bal/ad a romancí" slohová rozma·
nitost a živost, svědčící o ryze umělecké povaze
Nerudově.

Ale hlavní otázka, již si položil Neruda nad
"Balladami a romancemi", zněla asi: Jaké stanovisko za·
ujmu k životu, abych pro vnitřní své zkušenosti
užívati mohl starých forem ballady a romance? A odpověd,
kterou si mohl ovšem dáti jen sladký
mudřec-humorista, byla: stanovisko prostého, naivního člověka z
lidu. Jen takto získal Neruda pro svou knihu onu
zmíněnou nutnou ilIusi, bez níž ballad a legend nelze
chápati. Čím Neruda více uzrával, tím se u něho
mocněji jevila touha vrátiti se k dětství, k jeho prosté
víře, k jeho citové bezprostřednosti neporušené
přílišnou rozumovou kulturou. Již v "Loretánsk!Jch zvon·
cích" r. 1859 napsal významné verše- "a k prso um
jsem si sáhnul - rád bych to velké srdce zas ve
srdéčko stáhnul!" To se mu v "Balladách a romancích"
namnoze podařilo. Našel tu prostičkou víru zbožného
děcka vychovaného v legendách, obřadech, zkazkách
katolické církve, onoho zvědavého a tklivého hošíka
ze "Svatováclavské mše". Pro Nerudu vyrostlého v staré
Praze neznačil návrat k dětství- vzkříšení bájeslovných
a pohádkových bytostí, tajemných přírodních pověr,
jako pro venkovana Erbena, i tvoří jádro "Ballad a
romancí" nikoliv ballady ve vlastním smyslu. nýbrž spíše
katolické legendy ze života Spasitelova a svatých (až
na jedinou ryze dětsky podanou "Balladu dětskou").