kladného a pozemského positivismu, jaký vane vší tvorbou
Karla Legra a jeho generace.

Jestliže ve zbytečném, ač graciosně střiženém závěru, kde se Amálčino
noční dobrodružství vykukhije jako pouhý sen a to ne pod
zídkou hřbitovní, nýbrž v sedničce dívčině, vystrkuje tento
positivismus příliš okatě své růžky, musíme to považovati
celkem za slohovou poruchu a kaz balady. Ale Karel Leger jako
by se hned sám v zápětí opravoval: živelná intonace taneční
a hudební se zase ozve, táž intonace, která jako podvědomá
vlna ovládala celou skladbu, hrála jejími daktyly a nepravidelně
raženými rýmy, lísajíc se a vábíc. Právě pro tuto hudební
intonaci a pro osudově démonický prvek našel v "Baladě
o mrtvém ševci a mladé tanečnici" brzy po jejím vydání již
před třiceti lety upřímnou zálibu hluboký znalec básnických
tajemství, Otakar Theer, jinak celkem lhostejný k Legrovu
dílu slovesnému.

ARNE NOVÁK