Ted' už koluje mezi nimi "Malého historie" a
"Lhotský sedlák". - Divno mi bylo, že zde
jenom dudáckou notou nejraději zpívají, to je jejich
zamilovaná. Přes dudy nic není, a kdyby přišel
Strauss s celou bandou, nedostal by ani krejcaru.
"D udá k a h o ude k, t o j s o uch I a pc j, t i
hrajú, až srdce v těle skáče."

Celý půst nosí zde selky bílé zástěry, jejich
smutek je bílý kalounek, bílá zástěra; dále ve
vesnicích je zase modrý. Jestě před několika lety
panoval sem tam obyčej, že musel míti ženich
v den svatební k odd a d b ě hřebíčkový kabát jen
po kolena dlouhý bez límce, který začasté od
praděda zdědil, a k tomu červenou čepičku s
kunoul Právě tak jsou vymalováni sedláci na obraze
v klášteře, jak cepy a kosami Němce tepou. Jsou
to tak zvaní C hod o v é, o nichž jde pověst, až
prý opět povstanou, že bude zle.

Nevěsta zase musela mít bulku, vrkoče
červenými kalouny proplítané a odívku. To prý byl
pláštík na způsob burnusu, celý černý, u krku
šňůrou sepiatý, uprostřed zad viselo prkénko s půl
lokte šířky a délky, též černým suknem potažené
a modrými puntiky vyšité. Až k tomu prkénku
visely vrkoče. Takovou dívku není už teď ani
vidět, ba celý obyčej vychází z pamětC Jen to se
praví, že nosil družba před dudákem červený
praporec, když šli do kostela. a písně zpívali.

"K." ze 16/XII. 1845, Č. 150.