vf", a udělá hlubokou poklonu. Ptám se ho, co
žádá.

"Jdu s prosbou k vám. Byl jsem uM
••t)'chtáře, a ten mi povídal, že jste mu zapůjčili
knížky k čtení. Já jsem taky milovník písma,
prosil bych vás tedy, kdybyste pro mne něco měli
k čtení, já bych vám od toho zaplatil, co byste
éhtěli."

"My nepůjčujem knihy za peníze, ale když
rád čtete, půjčím vám kníhu z dobré vůle." Jdu
tedy a hledám něco příhodného, on se zatím
ohlížel po pokoji.

"Prosím vás, paní," ptá se a ukazuje na
obrazy pověšené kolem po zdi, "kdo jsou ti
pánové?"

"To je Karel Čtvrtý, otec vlasti," povídám,
~očnouc od prvního. " To je sv. Prokop, opat
Sázavský I"

. "Počkejte, paní, já se na něj podívám, hm,
hm, tak to je Veleslavín? I" při tom kroutil
hlavou a bystřey se na obraz díval.

" To je Zižka," vykládám dále.

" To ten Kubík, co popral u Kouta ty Němce,
podívejme se." I ptám se ho, ví-li co z české
historie? Ale on mi tolik povidal, ba i léta
udával, že jsem se až podivila. Cetl prý jednou
,celou zimu českou kroniku. Měl radost, když seznal
í některé z ostatních králů, o kterých z historie
věděl. "A tito pánové skládají knížky?" opakoval
po mně a ostře přehlížel řadu českých
spiso\'atelů.

" Tu ten je švihák," řekl, ukázav na Tyla. "Ten

39