dně života zívala na pokolení, označené tak vhodně
f{enerací impresionistů a ironiků. Z této družiny nenaplnil
nikdo pro/{ramu tak rozsáhlého a obtížného, jenž by byl
vyžadoval výjimečné spojení smyslovosti s intelektuál·
ností, schopnosti dojmové s darem komposičním, lásky
k životu s odvahou kritickou; tyto psychické podmínky
byly u mladších impresionistů českých rozloučeny. Ale
tato významná fáze české prózy, po občanském realismu
nejvýznačnější, se stala průchodním stadiem nejednomu
ze současných mistrů našeho románu a vyzbrojila ho pro
další vývoj, směřující k realismu dušezpytnému, ke
společenské analyse, k pochopení životní traf{iky, ale bez
střízlivých omylů a těžkopádných nedostatků domácí
prózy z období "Světozora".

Dva vrstevníci zosobňují český románový impresionismus
nejčistěji a zároveň nejdůsledněji, Fr á ň a Š rám e k a
K are I S e z i m a. Uniká-li prvnímu pohledu toto
jejich těsné příbuzenství literární, způsobuje to okolnost,
že u každého z nich jest vyprávěčský karakter doplněn
či snad rozložen vlivem druhého hlavního druhu jejich
slovesného působení: ve Fráňovi Šrámkovi proniká do
epické prózy vždy znovu lyrik, Karel Sezima nezapře
v sobě analytického kritika, jemuž české umění epické
jest značně zavázáno za své utřídění i zhodnocení. Oba
synové maloměstského venkova, usazení však trvale v
Praze, nosí s sebou dědictví svých domovů, vděčné opojení
přírodou a polodůvěrný, polo ironický poměr k maloměš'
ťáctví jako k životnímu typu; oba se vracejí nejčastěji
pro inspirační zdroj k dojmům a zážitkům své mladosti,
z níž Fr. Šrámka pozdravuje jako ústřední postava
rozohněný jinoch v pubertě, vábený pudově hlasem jara a
pohlavnosti, K. Sezimu pak mladá žena, poučená hořkou
ztrátou milostných a mravních ilusí o ironické hodnotě
života. Fráňa Šrámek, mistrovský v náladové povídce a
zcela bezstarostný v románové komposici, dospívá zřídka
nad formu monografickou a ztroskotává, kde se pokouší
o dějové zkřížení několika osudů; vůbec vše, co vyžaduje
intelektuálního nákladu, padá mu roztříštěno z ruky.

64