také u Weisse lze mluviti o pozdních názvucích
šlejharovských.

V edle Jana Weisse může mezi mladými prosaiky nárok
na jméno psycholof{a zvláště dbalého a vynalézavého
činiti především E f{ o n H o s t o V s k ý, přímo
mono/{rafický analytik židovské duše. Námětem tu nestojí
osamoceně, neboi již před bodrým Voj t ě che mRa
k o u sem, rozmarným fi/{urkářem venkovské
diaspory židovské, se Em. Bozděch pokoušel se zdarem
o rozbor židovského typu, jímž se pak empiricky
zabývali Leda, Gellner a Poláček, intuitivně zvláště
K. M. Čapek.Chod, B. Benešová a E. Vachek. E/{on
H ostovský studuje především I{hetto v duši, vědomí
cizoty a neslučivosti v mravním přesvědčení svých
souvěrců, věčnou problematičnost židovstva; současně
s ním se nad týmiž otázkami zamyslili také A I f r é d
Fu c h s a Fr a nt i šek G o t t I i e b, onen
konvertit a asimilant, tento sionistický mystik ra~y.

H ostovský se však jenom nezamyslil, nýbrž promítl své
tra/{icky bolestné poznání typy a příběhy, v nichž se
osobní prožití stále prozrazuje vášnivou sympatií autorovou.

Z mladistvé družiny básnické, která se posléze postavila
proti poválečnému expresionismu a sociálně-revoluční
tendenci, proti patetické citovosti a utopickým přeludům
budoucího světa, proti populismu a unanimismu -
vesměs to hodnotám, které sama zprvu fanaticky zastávala,
zůstali v umění výpravném mnozí vyznavači při
experimentech, jimž chybí vnitřn.í nutnost pokračování; tak
] a r o s I a v S e i f e r t, A d o I f H o f f m e i s t e r neb
K are I S c h u I z. Ale dva mohou již dnes poukázati
na díla skutečné orf{anické síly a vnitřní nutnosti, která
obohatila možnosti a vývoje české prózy a to nejenom
prováděním slovesných zásad, spojených s
mnohojazyčným heslem surrealismu, nýbrž i enerl{ickým sestupem
k prakořenům epiky. Vedle romanopisce Vladislava
Vančury jest to povídkář Vladimír Ra/fel; radikálně
protiepický Vítězslav Nezval, i v románě krajní zástupce
ly
92