prosloviti, chasníci šperkovali si koně, zaplítali jim do hřív
červené hedvábné šátky a zrcadýlka, čistili a leštili pistole; téměř
všude bylo živo, kdo nebyl účastníkem slavnostních příprav, byl
alespoň divákem.

A tak se vynořilo z hustých mlh záříjových pěkné svatební jitro,
jež slibovalo den jasný, nezkalený. Panímáma Blažková, ač do
noci na statku se trmácela, byla na nohou ještě před svítáním,
a sotva že se trochu rozbřesklo, budila svou holku starší, Máňu,
aby na cestu do Desné k Filoménce švadleně se přichystala. Máně
tuze do vstávání se nechtělo, bylať se včera pozdě od krejčího
Zemana u lesa vrátila a teprve k desáté hodině ulehla, když matky
doma nebylo. Do Desné se jí chtělo ještě méně, ani o ten kus
cesty jí nebylo, jako že měla strach, aby jí, zvědavé, ze
svatebního kolem Blažkova statku a Krčmy panujícího ruchu něco
neušlo. Ale to děvčeti ani nepřipadlo, aby matce slovíčkem svou
nelibost na jevo dala. Za tehdejšího času (psal se rok 1841) děti
tuze rodičů se bály, věřily, že rodiče hned po Pánu Bohu sluší
ctíti a že jsou jim děti zcela pod moc dány.

Máňa vstala, do kanafasky a kordulky se přistrojila, přes
kordulku ještě sasku navlékla, pak šla na dvorec, kde byla studeň,
aby se ošplíchla a vlasy si přihladila. Paňmáma otáčela se u
kamen, kde měla již snídaní zchystáno; dala holce na mÍsku tou
farovou "zelouky" a k ní horkých bandor, jichž navařila notný
hrnec, aby si bylo z čeho v poledne brát, až jí doma nebude. Máňa
s chutí snědla, co jí matka schystala, byla jak matka o ní
říkávala "jítec" a s obzvláštním povděkem přijala chléb, který na
cestu dostala. Paňmáma Blažková, jako téměř všechny hospodyně
v horách, kde nejlépe ještě oves se daří, tuze s "chlebečkem"
šetřila; ssedlé mléko, bandory, kyselé zelí a "zelouka", ovůcka,
krupkové a jáhelné "nadívajny", to byla strava, kterou dávala
svým domácím ve všední den, v neděli pak nějaký ten placek
nebo slítek jim upekla. Bylo to pro Máňu vyznamenáním, že
jí matka krajíc chleba dala; i věděla ďouka, že se musí přičiniti,
aby se panímámě své zachovala. "A teďkomejc," pravila
Blažková, když si Máňa cacký šátek na hlavu vázala a starý po mámě
přešitý fěrtoušek brala, "běž, ďouče, ať si zasej tu. Zrouna šístá
hodina je vodbitá, do sídmý můžeš bejt na Desnej, Filoménka
tekne šatu a čepec schystá a než v Mladočove na vůsmou
vyzváněti budou, můžeš bejt zasej na ceste semka. My s tátou
nekdy po vůsmej na statek k Blažkom se vodeberem. Ale neé,
abys kdesi se meškala, ďouče, toť by byla rána, abych to tu vod
Filoménky v čas nemela a se strojit nemohla!" Panímáma
pohrozila Máně rukou a se slovy: "Chvátej, chvátej I" již ze dveří