kali poslední své písně, Desinka bublala přes kameny, aneb pod
četnými mlýnskými koly zpěvně hučela.

I bylo malé Máně, která všecku tu krajinnou i zvukovou lahodu
do své dětské duše vnímala, veselo; cesta po příkrém kopci ubíhala
jí rychle, a než se nadála, byla mezi staveními desenskými a před
chalupou u Pavlišů, kde Filoménka švadlena malou sekničku
obývala. Holka zabuchala na vrátka; otevřela jí stará panímáma
"vejmenkářka", neboť ostatní od Pavlišů byli všichni na louce u
Desinky, kde obraceli otavu. Máňa dala pěkné pozdravení, a znajíc se
tu, zamířila ze záprsně ihned k postranním, rohoží pobitým
dvířkám, na nichž nalepeno bylo několik svatých obrázků z "poutŮ".
Otevřela a octla se tváří v tvář maličké, již dosti vrásčité ženštině,
silně na jednu nohu napadající. Byla to Filoménka, která kromě
vrozené záliby i proto švadlenství se chytila, že pro SVQU
chybnou nohu k polní práci nebyla. Filoménka byla čistě a v barvy
tmavé přistrojena; sukni měla na sobě krátkou hnědou, černou
orlijánovou sasku, na kterou rozkládal se při krku pěkný bílý a
hodně naškrobený vejložek, na hlavě měla na babku uvázaný
tmavý šátek merinový s fialovými květy. Fěrtoušek měla
pruhovaný, kanafasový, střevíce silné, kožené. Vypadala napolo po
městsku, napolo po selsku, a byla se nejspíše právě z ranní
v mladočovském kostelíčku vrátila, leželi "poloviční nebeklíč" a
černý růženec posud na stole v rohu vedle "dřevědné" palice
a skleněných hlaviček. Bylať Filoménka tuze dobrá katolička, na
všecky pobožnosti a modlení chodila, ba i po poutích se svou
chybnou nohou se belhala.

Světnička švadlenina byla přeplněna, že tu hnutí nebylo; veliká
pec, v níž jasný plamen hořel, zaujímala asi třetinu sekničky,
v rohu byl mohutný stůl, na něm rozličné Filoménčino nářadí
a náčiní, k zaměstnání jejímu potřebné, a o stůl směrem k okénku
podepřen ležel rám s nataženým dílem. Kolem stolu i kamen táhla
se lavice, v rohu protějším pnula se vysoko nastlaná postel, na
jejíž svrchnici leželo několik zlatých čepců, patrně k úpravě
přichystaných. V rohu kolem stolu táhla se po stěně dlouhá řada
svatých obrazů na skle, naproti kamnům byla stojací police
a vedle ní truhla.

"Vzkazuje vás, Filoménko, panímáma pěkně pozdravovat, esli to
má už schystáno?" začala Máňa a blížila se zvědavě k trnožovému
stolu, aby se na dřevěnou palici, představující pitvornou ženskou
hlavu, lépe podívala. "Bodejť nela," odtušila Filoménka,
vstávajíc s lajce u pece, kde si právě bandory z hrnéčku na misku
loupala, a belhajíc se ke stolu. "Včerá z rána sem to vyprala a
na škrobila a mezi dnem pořádem vysušovala a natahovala, až se