"Trvám, že je ti tu smutno, hochu; celičkej deň seš tu sám a sám,
jenom s tou prácej."

Jeník máchl rukou: "Ny je pořádem smutno, ať sem sám,



nesam
.-
"Takový přecej mladý chasník," potřásal hospodář hlavou.
"A slejchával sem, že ti nebylo rouno, dyž's ešče u Marela dál.
Cák tebe už ten svět nic netěší?"

"Secko me přešlo, pantáto," řekl Jílek smutně. "Už nežlivá sem
vod nystra bejvalýho vystoutyl... Tehdivá dyž sem mezi
harampátím našel obrázek Krista Pána, ke rak umírá na kříži ... "
Ale tu se hoch zarazil, že muži skorem cizímu svěřuje se s
tajnostmi svého života a ukončil rychle: "Šak me proto chasa dála
zle, že sem už s ňou nekaramádil a dál pokání!"

"Vším sem se, že's ňáko vymenenej; selka tule tě pozorovala, že
dlouho na paláci se modlíváš a taky v jedenáctou hodinu před
polednem klekáš a jakýsi modlení říkáš."

Jílek se slabě zarděl: "To mám cedulku z poutu; dyž ny bylo
pořádem tak ouzko, bratránek Chadima ny radil, abych vstoutyl do
bratrstva svatýho 19nácia a tam ny poručili, abych se modlil dycky
v tu hodinu. Tule to mám vytištěno." Hoch z kapsy plátěných
svých spodků vyňal lístek chatrného papíru, na němž pod
zobrazenou hlavou umrlčí vytištěna modlitbička veršovaná. Pod slokou
rubrika jakási vyplněna jménem Jílkovým a udáním hodiny
jedenácte.

Lehounký úsměv zakmitl se kolem rtů hospodářových. Prohlížeje
lístek pravil: "Tolik se modlíš a přecej seš smutnej. Pravá modlitba
občerstvuje duši lidskou."

Tato slova, s hlubokým přesvědčením pronesená, účinkovala na
chasník jako prudká rána. Pustil práci z rukou a pokryl jimi
tvář. "Ach, pantáto," hořekoval, "vod tý chvíle, co sem se
nepravostí spustil, dybyste vedel, kerak sem se nasoužil, abych pokoje
došell Byl sem jak mezek břemenem vobtěžkanej, nespal sem,
nejeď. Strejc Chadimů ny řek', že to dábel ny pokouší, a vode
mne vodstoutyt nechce; abych dál pokání, kerak jenomej nejvíc'
dokážu. S procestvím na pout sem se vydal, pořádem jenomej a
jenomej se modlil a tysmičky ztýval k Jezulátku vystrojenýmu a
Boží Matce, - strejc me im všem naučil! Jezuleti sukňu sem
vyšil, se zvostatníma sa postil a dyž me na tu vysokou horu
kráčeli, chde byl klášter se svatým vobrazem, dyčoval sem se do
krvava a potomejc, dyž sme s vrchu šli, zasej velikánskej kříž
dřevednej sem nes', až ny oudy šecky hrozne bolely. Dyž do
Brna sme přišli, zavedli me do kláštera a odtamtád mám cedulku
z bratrstva. Tam neli kapli, pantáto, říkali í očistec, - hrůza
hrů
43