připadlo, že není divu, když se tu Hamerníkovi stýská, má to
menší než on, a býval uvyklý velikému městu! Hamernička
seděla vnitř na záprsni na malém sedánku; vpadlé její rty
ustavičně se pohybovaly a když se Šmatlán přiblížil, viděl, že má
kolem vrásčitých rukou otočený růženec. Příchozí dal pozdravení
a zeptal se stařenky, je-li syn doma, - ona jen se usmívala
a nerozuměla; ale malými okénky, z nichž dvě ústila na záprseň,
spatřif jej Hamerník a již vyšel ze sedničky a vítal Šmatlána.
Nyní, když byl tam, kam jej vábila čtenářská vášeň čili, jak si
sám říkal, touha po poznání nové pravdy, skoro se zastyděl, že
tak brzy vyzvání tohoto mladíka uposlechl. "Nesu ,Červánky',"
omlouval se, "smejšlím, že vám ich už potřeba bude."

"Jen pojďte dál, občane, pojďte; mám tam kolik čísel těch našich
novin schystanejch, hned jak jsem z Poličky domů přišel, podíval
jsem se po nich:'

Šmatlán, uslyšev to, zapomněl na svoje zahanbení a ochotně
Hamerníka do světničky následoval. Vypadalo to v ní chudě,
skoro nevlídně, ač světlo okénky plně proudilo; stěny dávno
nebílené neměly obrazů, jen blíže stavu Hamerníkova, na němž
bylo rozdělané dílo, nalepeno několik výstřižků patrně z
illustrovaných listů, představujících hlavy mužů, Šmatlánovi zcela
neznámých. Mrskl po nich očima, - nebyli to ani katoličtí svatí,
ani Hus, Komenský, Luther a Zwingli jako oni doma mají.
Kromě stolu a několika zánovních židlí nic tu nebylo; na stole
leželo Hamerníkovo čtení, od kterého právě povstal. Kolem
malých kamen, bez pece-chlebovky, viselo trochu nádobí; vedle nich
malé dvéře vedly buď do kuchyňky nebo komory. Hamerník
dobře pozoroval, že se host po sednici ohlíží a podotkl: "Tuze
hezky to tu nemáme, jen světla a tepla dost; inu, matka je stará,
hluchotou sklíčená, vo krásu nedbá - a dlouho-li pak tu já
budu?"

"Šeho do času," usmíval se Šmatlán, věše si klobouk na "veřtat"
a usedaje ke stolu. "Šak ona nevěsta přinese vejpravu, nynější
holky držej' na pěknej nábytek, mívaj' skla a nádobí šelijakýho,
ba i deky a záclonky si říděj'!"

Hamerník odmítavě zamáchl rukou: "Holka, kterou sem si
vyhlíď, ani by se do našeho baráku nehodila. Neumí s dobytkem
ani na poli, s topením by taky z lesa se netahala jako matka
..Bude chodit do fabriky se mnou... Pobudu tady v Betlémě
jenom, dokáď je matka živa a dokáď neprovedu svoji věc ... "
Šmatlán udiveně na mladém dělníkovi utkvěl zrakem. "Rád bych
to tu trochet přejinačil, lidem voči votevřel, - dávaj' se sebe
za živa kůži dřít a nevozvou se, - takhle to nemůže dále trvati

60