vova1. Byl tuze měkkýho srdce a pobožnej přeukrutně; dyž děti
nám stonaly nebo potlouklo, nebo krávu sme museli prodat,
hnedkom se modlil před Padnou Marjí, na kolena paď, pomoc si
vyprošoval - já jenomejc ho těšila, byla dost veselá a říkala, že
si musíme pomoct sami. Šak teďkomejc už to tak nedokážu. Je
toho na mne mnoho... Prauda, pomůžete mi, Lexovi taky
pomohli ... Ale vdouství přece.j je těžký, dyž je tech sirotků pět."
".Tenomej co zvykneš ... ! Byla's dycky chlapík, budeš zaseje,"
těšil Kvapil upřímně. "Ale to je vody v dolcích, to je vody!"
ukazoval; když právě došli úzkého pruhu lesa s obou stran do daleka
se táhnoucího, jímž protékal potok. "Ani snad z jara í víc
nebylo. Ve mu teď Iříka sám, abys neklouzla."

Les "v dolcích", s nímž se i vesnice nedaleká sdílela o jméno,
v šedé, trhající se mlze poskytoval pohled zádumčivý, ale
líbezný; olše, smrčky, jedle, modříny sestupovaly s obou stran na
proužek sytě zelené louky, tu onde zaplavené; zeleň tu temná,
tu olšemi šedá, tu jedlemi do černa zabarvená, prostoupena
byla malými březovými skupinkami kmenů skoro zcela bHých,
tenkých, a světlého listí; nad samým pak břehem zmohutnělého
potoka tři břízy veliké skláněly svoje silné, bílé, černě rozpukané
pně. ověšené dlouhými splývavými větvemi jako závoji
poloprůsvitnÝmi, a dotýkaly se jimi skoro vody kolem kamenů se pěnící.
Napříč obou zaplavených pruhů louky utvořena plochou kamennou
tříští jakási pěšina, nad potokem upraven z kvádrů primitivní
můstek; Kvapil přenesl hošíka, matka za ním švižně přeběhla,
kamenů ien špičkou nohy se dotýka iíc, a již opět stoupali po svahu
mezi břízami. olšemi a smrkv. a dále kolem smutnÝch,
neprůhledných březinek, a již za poli ievila se na západ za rozlehlými
polmi skupina stromů v mírném údolu. Mlha trhala se nyní
silněji, někdy prosvitl i kousek modré oblohy, ba i paprsek slunce
ponenáhlu k obzoru sestupujícího, jakohv proboiovati se chtěl
mraky a mlhovým kouřem. Bvlo za jasněišího nyní osvětlení znáti
obrysy stavení v Dolcích a dále Rovinku, k lesnaté stráni všecku
přikrčenou, za ní pak neurčitě v mlze kulatou hlásku a
rozčlánkovanou kostelní věž hradu, i vzdálenější dědiny skoro s obzorem
splýva lící.

Kvapil postavil Jiříka na zemi, zastínil si rukou oči a hleděl zpět
na cestu k potoku, kudy právě přešli, a dále směrem k městečku,
které iiž dávno ukrylo své střechy za stráněmi a úvaly: "Troufal
sem. že se s některÝm bratrem na cestě k Dokům sejdem,"
vysvětloval sestře. "Byl sem s Kubíkem a Mlejnkem paseckeima
před nedávnem a říkal sem im, že k Lexom přindem. A slíbili, že
taky inším se zmfněj'."

66