"To jenomej hospodyně naše," odpovídal za ni Lexa, "byla tomu u rodičů ve Svratce naučená, tak si tu oul postavila - teďkej už ich má víc. Ale je s tím práce ... " "I nejní," usmívala se mlynářka. "Ze sadu nedaleko na louku v našom lese, mají včeličky dobrou pastvu! A v zejmě eště ani jedenkrát nám nezašly, - a med má jádro, je na něm znát, že je z hor. Jenomej si berte a nevoslejchejte se, je to po cestě. Já potomej ty děcka vodvedu do dědečkovy sedničky, aby nebyly na překážku - a sama taky pudu," dodala tišeji se smutným, sotva znatelným úsměvem. Postála ještě chvilku s Koutnou u lavice; pak s "kobky" sebrala svazek borových loučí, usušených až chrastily, pojala děti za ruku a ubírala se s nimi tiše přes síň do maličké výměnkářské sedničky, odkud za krátko zablesklo se na záprseň kalné světlo louče a ozývaly se tenké, vysoké hlásky hrajících si dětí. Koutná jaksi přísně zadívala se za odcházející mlynářkou; na mocně vyklenutém čele rýsovaly se náhle vrásky, a významně puhlédla na Honzíčka - žebráka. Ten, jakoby k němu byla plOmluvila, pokrčil rameny a po chvilce mlčení řekl: "Je dobrotivá ¸ ale nedošla eště poznání praudy." "Přecej slyší vod mlynáře a dědečka Lexova vykládat učení o světle čistém, živém toliká let! Že v srdci svým nedává vyrůst stromku pravé věčné víry," vyčítala Koutná s neumenšenou přísností. "Třá tam u svejch tuze přivykla bludný víře modlářský," omlouval žebrák. "A že Lexa na tom nestojí, aby se í zřekla! Přecej Lexů rod je od kořene, a otec náš říkával, že už před patentem dycky se přidržoval svý přesvědčeno sti a nedbal vo velebný pány ani vo ouřady, jako teďkejc nedbá, co mu falář poroučí!" horlila Koutná dále, ale hlasem přidušeným. "I dyť ledakdes nejsou manželé zajedno," omlouval zase Honzíček, "má milá sestro, víš to podlevá sebe." Helena Koutná se zarděla a stiskla rty k sobě, ale jen na okamžik, pak máchla rukou a řekla s přízvukem bolestným. "V tomle pádě ženská ni čehož nic nezmůže - muž si poroučet nedá. Dost, dyž sama dokáže nesejdít z praudy ... a slouží Nejvyššímu podlevá přikázání jeho." Děvče Pakostovo napiatě naslouchalo, kloníc se vpřed, aby neušlo mu jediné slovo polohlasné té rozprávky. Několikráte, zvláště ke konci řeči vdoviny, velmi rozhodně zavrtělo hlavou; Koutná si toho i ve stínech rozkládajících se kolem kamen povšimla: "Ty, holka, nevěříš?" ptala se skoro stísněně. 72