"To jenomej hospodyně naše," odpovídal za ni Lexa, "byla tomu
u rodičů ve Svratce naučená, tak si tu oul postavila - teďkej už
ich má víc. Ale je s tím práce ... "

"I nejní," usmívala se mlynářka. "Ze sadu nedaleko na louku
v našom lese, mají včeličky dobrou pastvu! A v zejmě eště ani
jedenkrát nám nezašly, - a med má jádro, je na něm znát, že
je z hor. Jenomej si berte a nevoslejchejte se, je to po cestě. Já
potomej ty děcka vodvedu do dědečkovy sedničky, aby nebyly na
překážku - a sama taky pudu," dodala tišeji se smutným, sotva
znatelným úsměvem.

Postála ještě chvilku s Koutnou u lavice; pak s "kobky" sebrala
svazek borových loučí, usušených až chrastily, pojala děti za ruku
a ubírala se s nimi tiše přes síň do maličké výměnkářské sedničky,
odkud za krátko zablesklo se na záprseň kalné světlo louče a
ozývaly se tenké, vysoké hlásky hrajících si dětí.

Koutná jaksi přísně zadívala se za odcházející mlynářkou; na
mocně vyklenutém čele rýsovaly se náhle vrásky, a významně
puhlédla na Honzíčka - žebráka. Ten, jakoby k němu byla
plOmluvila, pokrčil rameny a po chvilce mlčení řekl: "Je dobrotivá ¸
ale nedošla eště poznání praudy."

"Přecej slyší vod mlynáře a dědečka Lexova vykládat učení
o světle čistém, živém toliká let! Že v srdci svým nedává
vyrůst stromku pravé věčné víry," vyčítala Koutná s neumenšenou
přísností.

"Třá tam u svejch tuze přivykla bludný víře modlářský,"
omlouval žebrák.

"A že Lexa na tom nestojí, aby se í zřekla! Přecej Lexů rod je
od kořene, a otec náš říkával, že už před patentem dycky se
přidržoval svý přesvědčeno sti a nedbal vo velebný pány ani vo
ouřady, jako teďkejc nedbá, co mu falář poroučí!" horlila Koutná
dále, ale hlasem přidušeným.

"I dyť ledakdes nejsou manželé zajedno," omlouval zase
Honzíček, "má milá sestro, víš to podlevá sebe." Helena Koutná se
zarděla a stiskla rty k sobě, ale jen na okamžik, pak máchla rukou
a řekla s přízvukem bolestným. "V tomle pádě ženská ni čehož nic
nezmůže - muž si poroučet nedá. Dost, dyž sama dokáže nesejdít
z praudy ... a slouží Nejvyššímu podlevá přikázání jeho."

Děvče Pakostovo napiatě naslouchalo, kloníc se vpřed, aby neušlo
mu jediné slovo polohlasné té rozprávky. Několikráte, zvláště ke
konci řeči vdoviny, velmi rozhodně zavrtělo hlavou; Koutná si
toho i ve stínech rozkládajících se kolem kamen povšimla: "Ty,
holka, nevěříš?" ptala se skoro stísněně.

72