ARNE NOVAl\:

tiše sténalo Macharovo tušení dohrané úlohv,
blížícího J.se stáří, marnosti vyžité existence? [A'
tentokráte pranic z toho všeho (až snad dvě, tři umělecké
samomluvy v "Pohanských plamenech"): v nehybné
objektivitě nabízí se nám pouhá serie motivlt
vykořistěných chladně a lhostejně z minulosti.

Machar rozhodl se pro cíl naprosto protilehlý
jeho starší, krvavě osobní poetice vlastní, zvolil cestu
právě opačnou onomu výbojnému postupu krajního
subjektivisty, vzal za vděk dávno překonanou
methodou historických evokací. Chce s přísnou
věcností referovati epicky dle pramenll o minulosti.
Touží býti jen výpravným vyvolavačem mrtvých
dějů, charakteristickým křísitelem dávných stínli,
nezúčastněným reportérem o výjevech předešlých věků.
Skutečně ničím více? Buďme spravedlivi a úplní:

Machar, stav se z dramatického ideologa dekoračním
realistou, snaží se stůj co stůj oblíti svoje děje
dobovou náladou, ponořiti své postavy do kulturně
historického osvětleni, zakrýti nedostatek
dynamického živlu účinnou meiningovštinou neb
reinhardtovštinou v epickém slohu. Znalci nebude se zdáti
pouhou náhodou, že se tolik přiklání v interpretaci
výtvarného umění k Richardu Mutherovi, tak
dekoračnímu, tak výmluvnému, tak nedramatickému
dějepisci. Nuže, jak uskutečnil Machar v
posledních svých třech knihách tento dost skromný a
docela mechanický program historické epiky v těžce
řezaném rámci kultu.rně dekoračním? Zdá se mi, že
nevalně.

IV.

Machar nésh.l:Iuječtenáře nikde do
dramatického napětí děje. NeoondlžL1je hybné
sílyhistoricského vývoje nikdy v jejich nejkrajNějším rozvlnění.