MU2:0Vť A OSUDY.

175

sám se hroutí, ježto v hodině choroby a stáří se svým
positivismem nevystačuje.

"Obyčejnou historii" možno nazvati geniální
kritikou romantismu, ovšem nikoliv romantismu jako
literární školy, nýbrž jakožto životního směru; tím
pokračuje Oončarov v díle započatém Puškinem
a Lermontovem, kteří soudili a odsoudili romantiku
v Oněginovi a v Pečorinu. V "Oblomovu" postupuje
Gončarov ještě dále - pojímá a· soudí romantiku
jako chorobný zjev sociální a ukazuje k
"oblomovštině" jako k národní chorobě duše ruské.
Pronikavý kritik Dobroljubov vyložil skvěle, jak správná
a důsažná jest tato básníkova diagnosa, a jak osudem
Ruska jest hypertrofie ušlechtilého, ale malomocného
citu na úkor činorodé vůle a podnikavého rozumu,
jak celá velká a blahoslavená říše carská, podobna
Ilji Iljičovi Oblomovu dřepí v ošunťělém starém
chalátě na pohodlné, ale zpuchřelé pohovce,
nemohouc dosáhnouti Olgy, která jest ideálem svobodného
rozvoje, duševního rllstu, moderní krásy - román
povznáší se od typické psychologie až k symbolické
výši·. Technika "Obyčejné historie" jest vyso.ce
zdokonalena; děj, opět založený na psychologickém
kontrastu, jest zjednodušen; vše podružné vymýceno;
velká postava ženská, kouzelná Olga Iljinská,
provedena až do nejjemnějších detailů; příznačně
gončarovské figury příživníků a sluhů pracovány s
reliefností ještě. vypouklejší; obraz venkova v pozadí,
vznášející se jako slastný sen, má teplejší barvy,
vonnějši náladu, homeričtější kouzlo. V jedné věci
dlužno však přece dáti přednost "Obyčejné historii"
- v provedeni kontrastní figury. V positivistovi
Petru Ivaniči Adujevu, kde jako by vytušil své mužné
názory, nakreslil Oončarov živou, rušnou, ba
tragickou postavu, která má osud neméně zajímavý
než idealistický synovec, a které konečně přece ukáže