Malířský zrak v básnictví.

VzpomínajíC v srpnu 1912 stého výročí zrozen in

Theofila Gautiera, umělecká Francie zasvěcovala
vděčné své myšlení paměti muže, v jehož díle,
splynuvším úplně s osobním osudem, obráží se mnoho ze
základní podstaty novodobého básnictví
francouzského. Zbožňovatel Victora Huga a obdivovatel
Baudelairův zasedl u plném vzkypění mladistvých
sil k marnotratnému a bouřnému hodokvasu
romantiky francouzské ve chvíli, kdy v skvěle
broušených číších šumělo a perlilo se nejopojnější víno
šampaňské. S pyšnou samolibostí pohlížel do svého
uměle leptaného, třeba že málo objemného poháru
a oddával se rozkošnicky kouzlu burácejících
přípitků i slasti hromadného opojení; i rozhodl se
neopustiti nikdy romantické orgie. Leč vína došuměla,
kytice mezi poháry uvadly, nadšení hodovníků
vyprchalo. Když pak se do večeřadla plížilo kalné a
studené světlo mlhavého jitra, vytratili se mnozí z
pijáků dojmů a krásy. Jen Gautier neopouštěl svého
místa, upírajesnadšením, ovšem již méně burácivým,
zraky do zdobného poháru. Na to uchystána v téže