MUí:OVE A OSUD\'.

217

vání všecky vady jejich starých dějin i židům
moderním; filolog zkoumá národní zdatnost Maďarů jen
s hlediska jazykové povahy jejich atd. Vůbec celá
koncepce dějin a celý výklad národnosti u Pavla de
Lagarde prozrazuje dějepisce školeného na filologii:
anthropologického rozboru rasy, jejž na př. Gobineau
staví v popředí veškeré filosofie národnostní, jest
úplně opominuto; situace evropské politiky skizzuje
se bez ohledu na vývoj historicko-politický; reformní
a převratné návrhy státní neohlížejí se vůbec na
právní povahu státního zřízení; národohospodářské
pojetí národních hodnot a cílů trpí oním skoro
rousseauovským primitivismem, jejž pěstovali mnozi
filologové, oddaní tělem duší studiu dávných
kulturnich period, jako na př. Jakub Grimm i Karel
Mtillenhoff.

Na první pohled překvapí náhlé a vášnivé
vmíšení se tohoto filologa z povolání i z přesvědčení do
vřavy denních otázek a záhada, proč vybíjel Pavel
de Lagarde svoji potřebu živého činu právě na poli
politiky, tlačí se neodvratně na mysl. Poznali jsme
Pavla de Lagarde jako muže vnitřní vášnivosti, s níž
vrhal se na dno každé otázky, každé práce; tak
pozoroval i veřejný život a tak byl jeho nesprávností
a zvráceností urážen, vzněcován, rozhorlován. Chtěl
zakročiti, napraviti, pomoci; malá výzva společnosti
stačila, aby vstoupil do politické veřejnosti. Pohlíží
na aktuální události zprvu se svého odborného
hlediska a se své životní zkušenosti; pak činí další
závěry, přihlíží k obecnější souvislosti, až dospívá k
samému churavému bodu doby a národa. Když poví,
co má na srdci, zmlká, dalek jsa ve své vážnosti toho,
činiti z politického reformování povolání a živnost.
Léta ukáží, že jeho úvahy nebyly zcela "nečasové"
a že mimoděk vykřikl úzkost svojí doby; prohlíží,
reviduje, doplňuje svoje úvahy, přihlíží k potřebám