i časy. Orkus, latinský bfih podsvětí, pak i podsvětí samo. HtlénO'Dé, Rekové.
Osman, úřední jméno Turk& podle slavn bho panovníka XIV. století O.;mana I.
Arkadie, krajina řeckého Peloponésu. Chrám efeský synekdochicky místo řecký
chrám podle proslulého chrámu Diany (Anemidy) v Efesu maloasijském.
Minaret. híhlá věž muslimské mdity (svatyně), pak mešita sama Feidias, sl.tvný
athenský sochal V. stol. před Kr. Propyleie, prekr,{sné sloupořadí s mramorov.7m
schodihěm na athénské Akropoli, vybudované Periklem. Celý obraz Recka pod
tureckou porobou, vracející se též u Kollára, připomíná citově vzrušené líčení
Byronovo v "Childe Haroldově pouti". Gallové, Francouzi. Titan z Korszky,
Napoleon. Obr něvský, car a národ ruský podle říčky Něvy. Zde Marek ve shodě
s celou skupinou vlasteneckých romantiků českých projevuje nadšení z vítězství
ruského nad revolucí francouzskou a nad Napoleonem a vidí v něm
počátkyobrození evropských národ&; při tom jim ušlo, co Napoleon znamenal pro národní hnutí
polské i jihosloV'anské. Jest tu nesporný i vliv na nazírání německých "válek
za osvobození". Sokrates (469-399 př. Kr.), šlechetný myslitel athénský, jenž
svými podněty přetvořil celou řeckou filosofii. Z Temže do Gangesu (Ganges,
hlavní řeka Přední Indie) příznačné pojetí světa v duchu mladého imperialismu
anglického. Thermopyla nebo Thermopyly, soutěska, místo rroslulé hrdinskou
bitvou Sparťanů s králem Leonidou včele proti přesile persk r. 480 pl. Kr.

Milota Zdirad Polák.

Jungmannova vydatn,{ spolupráce i pHznivý úsudek posunuly na nejplednějU
místo básnické školy jungmannovské před vystoupením Kollárovým velkou
pof-isně filosofickou skladbu českého vysokého d&stojníka období
napoleonskeho Matěje Miloty Zdirada Poláka (1788-1856), probuzeného k českému
vlastenectví i básnictví knězem buditelem Josefem Liboslavem Zie~lerem.
Polákova "Vznešenost plirozenosti" vyšla po prvé r. 1813 v Hromádkových
"Prvotinách pěkných umění", novou podobu, z č,{sti i časoměrn! !at a patrně
i upravený název "Vznešenost přírody" jí dal JunF;mann, a v teto revisi vyšla
r. 1819 knižně jako "lyrická básei'l v šesti zpěvích" (s provodem I. Nebesa.
II. Hory, III. Povětří, IV. Jitro, V. Zně, Bouře, VI. Večer, Noc). Jest to
filosoficH popisn,{ boiseň. v jaké si po vzorech starověký'ch liboval klasicismus
XVIII. věku, slučuje deistické pojetí a účeloslovný vyklad vesmíru s nově
probuzeným d&věrným citem pro přírodu. Polák nazývá svými vzory pfímo
AnF;ličana Thomsona (1700-1748), autora proslulých "Počas&". Němce
Christopha Martina Wielanda (1733-1813), patrně pro jeho mladistvou skhd!:lu
"Die Natur der Dinge" (1752) i Ewalda z Klelst& (1715-1759) pro
p&vabnou b.ísei'l "Der Friihling" (1749), věrně se přidržuje jejich deismu a naturalismu,
s nimi vyslovuje zanícené nadšení pro přírodu, vzbuzené Alpami i hvězdnatým
nebem, stejně však také d~věrným p&vabem vzdělané krajiny dom,{cí. O
básnickém umění Polákově se sC'udy rozcMzejí. V d&myslné kritické úvaze knihy
"Několik kapitolek z dějin naší poesie" (1898) VYtÝká Jar. Vlček PoUkovi
nedostatek plastiky, výrazovou jednotvárnost a únavnost, zápas s básnickým
výrazem, ano, i prostÝm slovem, při němž mu nepomohlo ani mnohonásobné
plispění Jungmannovo. Naopak Jar. Vrchlickt (v "Nových studiích a
podobiznách", str. 9 a 10) přisuzuje "Vznešenosti prírody" velkost koncepce a místy
pravého básnického posvěcení a oce/íuje Poláka jako předcMdce Kollárova,
"vzdává hold neobyčejnému duchu, který v prvních červ,{ncích ndeho obrozeni
měl smysl, vlohu i pero pro poesii v stylu opravdu velikém"; poslední dobou
Jan Mukalovský ("Spisovná čeština a jazyková kultura", 1932) 6eře v ochranu
Pol'{k&v básnický jazyk, jeho odvHné, ale záměrné neologismy, ieho úsilí o
neobyčejnost mluvy, schvalované již Jungmannem. Básnické spisy PoUkovy ;vrdaI
1907 ve 2 sv. ve Svět. knih. Josef Bradáč, jehož vydání se naše výňatky přidrzujf.

126