a vykoupení z těžkého zármutku nadějným napomenutím rodáků ke svornosti.
Věcha, věchet, slaměná utěrka. Feákové v Homerově Odyssei, báječný národ
lenivých a poživačných blahobytníků. Hus, Nepomuk i Cyrill: svorné své
smý,šlení projevu je Kollár v okruhu mu blízkém, v náboženstv'í, stavěje vedle
sebe velké představitele reformačního, protireformačně katolického i
východněorthodoxního křesťanství.

15. (II., 102, Z r. 1822.) Oslava české řeči, sly~ené po dlouhém pobytu v cizině.
Svou nedočkavou rozko~ z mateHtiny, tak dávno nesIy~ené, přirovnává Kollár
s radostným dojmem plavce bHžfcího se po dlouhé plavbě k vytouženým,
bohatým břehům východním. Ale poměry v domově, namnoze odrodilém, vynucují
mu nakonec přece kárný povzdech.

16. (II., III, Z r. 1832,) Praha. Klasický monumentální obraz Prahy,
připomínající znald\m ohlas vergiliovský, zachycuje královnu českých měst v zrcadlení
historickém, a to z dob, v nichž se vlastenecké romantice líbilo nejvíce. Vedle
předhistorického období pradávných pověstí (Vlasta), počátků křesťanství,
(sv. Vojtěch) a prvního rozkvětu českého státu (Přemysl Otakar ll.), jsou to
obě doby kulturní slávy pražské, Karlova a Rudolfova (Tyge Brahe, proslulý
dánský hvězdář pfi dvoře Rudolfově 1546-1601) a konečně úpadek bělohorský
(pouhou pověstí jest zpráva, že český vedovec fimon Lomnický z Budče, 1552
-1622, dlouho v literárním dějepisu přeceňovaný, žebral kdy na Karlově
mostě). Před nímž Tatry, Balt a /tím se třásly, narážka na vítězné výboje vojsk
husitských.

17· (II., II 7, z r. 1824). Oslava Jungmannova. Za dvojího mladistvého pobytu
v Praze, r. 1817 a 1819, přilnul Kollár s dětinskou oddaností k Jungmannovi,
pro nějž razil po prvé přilehavý název "tichý genius"; označení to bylo dočasně,
na sklonku XIX. stoletl, kritickými badateli odmítáno, ale budoucnost se k němu
asi vrátí. Případně tu vystihl Kollár významné poslání Jungmannovo ve
vzájemnosti slovanské. Pro,;árod zde bez přízvuku peiorativního ve smyslu národ.
V děkyň spolu pěstoun, chovan = zárovdi pěstitel i vychovanec Charitek, Gracif,
antických bohyii, půvabu milostného a společenského. Dokud stane = dokud
bude státi. Mladon, Mladoň, buditelům obvyklý překlad jména Jungmannova.
18. (II., 123, z r. 1824.) Po znělkách, věnovaných Praze, středisku české práce
vlastenecké, následuje v II. zpěvu "Labe, Rén, Vltava", velice případně několik
sonetů, formulujících zásady pravého vlastenectví. Zde Pravá práce pro národ.
Bláznovství - skrovnou nadsazené příklady nerozumného, ctižádostivého
pachtění po skvělé úloze v národě, s niž průměrný jednotlivec není. Casto
tichá pastuchova chýžka atd. obHbené heslo stadího buditelství, které právě
z této zn~lky rádo čerpalo povzbuzení.

19. (II., 124, z r. 1824,) Pravá vlast. Vysoce důležitá znělka, podávající výměr
národnosti v duchu v'lastenecké romantiky, ale s monumentalisující výrazností
klasickou, formálně podivuhodná i svým přehledným a úměrným členěním.
Proti teritoriálnímu vlastenectví osvícenského věku, i proti státně politickému
nazírání na národ v duchu západních států, staví zde Kollár národnost jako
jednotu jazykovou, mravní a ideovou Na znělku tuto navbal i v době
lumírovské J. V. Sládek v "českých znělkách" a Vrchlických v "Hlasech v poušti".
20. (II., 138, z r. 1824.) Oslava Slavie. Slovanstvo zde pojímá Kollár' jak
teritoriálně, tak historicky, se závěrečným mravním ubezpečením, že ze strastí a ústrků
roste pevná velikost. Stále zde Kollár pracuje účinnými kontrasty, po způsobě
řečnickém, ve vkusu klasicismu. Na doklad rozlohy Slavie opěvované v 2. sloce,
sná~í Kollár ve Výkladu půl druhé strany výroků zeměpisců i historiků
slovantkých o tom. Ty jsi trůny sobě tvrdila na století rumích dlouhověké = ty jsi
utvrzovala své trůny pro dlouhé věky na rumech, troskách století. Zajímavě
uvádí Arno~t Kraus ve své studii o korespondenci velkého srovnávacího
jazykozpytce dánského Karla Vernera (1847-1896), (Listy filologické, 19°3, str. 472),

132