netoliko proti metafysice, nÝ'bli proti spekulaci vúbec;
po~ezí:á ,n~j~ závratn~ .bloudění a'~straktní myšlenky, ale
I kazdy JeJI vzlet; ctI Ideu pouze Jako vůdkyni k životu
praktickému.

Ještě z Brixenu, v srpnu roku 1852, napsal zralý a
zocelený Havlíček Palackému př~načná slova sebedtarakteri.
stiky: "Každý dobrý beletristioký plod vychází z klidné
a pokojné mysli." Lze stl1učněji a pádněji vymeziti inspi.
raci protiromantickou?

*

Avšak Havlíčkova kritika blásí se ještě neclm Jtnym
zcela důtklivě do tábora protiromantického. Dva ostře
ohraničené typy kritiky vracejí se stále v slovesných ději.
nách. Jedni kritikové bledají vždy pevná, trvalá pravidla,
jimž se má podříditi ,kypivá plnost básnického tvoření;
i když tvrdí, že své principy vyvodili z umělecké empirie,
pokládají je přece za cosi hotového, neměnného, závazného,
čím se musí říditi také tvorba příští. Věří netoliko v objek.
tivnost svých dojmů, ale i v obecnou platnost estetických
soudů. . . jsou to dog mat i k o v é. Duševním jejich
domovem jsou století racionalistická, vkus jejich přiklání se ke
klasičnosti, převahu mm nim~ají Francoua:i nebo alespoň
rozhodní žáci kultury francouzské: Boileau, Lessing, La
Harpe. Druzí kritikové se táží především po dějinných
podmínkách, z nichž výtvor básnický vznikl; zákony
vývoje a determinace, které čerpají z pokorného a trpělivého
poznání nepřetržitého kulturního dějství, jeví se jim jako
cosi věčně živého a měnného... jsou to h i s t o r i č t í
rel a t i v i sté. Hlásí se za syny romantiky a pyšní se
jejich tušivou zvídavostí a zjitřenou sensibilitou; mezi
jejich duševními předky jsou germánští duchové: Herder,
paní ze Staelů, bratří Schleglové.

Havlíček je rozhodný příslušníik prvního typu:
nevzhlížel nada11ffio k Lessingovi jako ke svrchované autoritě
kritické. V zásadní "Kapitole o kritice" prohlásil se pro
obecnost a objektivitu krasovědných soudů; vymezil čiře
dog
56