IX. MLÁDl JANA NERUDY

(1910.)

N eruda člověk, Neroda rhásník vyrůstá ze zprahlé půdy,
z mrtvé doby, ze zoufalé konstelace literární. Do třiceti,
do pětatřiceti let sotva věděl, zda ho to vše neudusí a
nezlomí. Je-li Neruda až k samému pokraji mužného věku
pochybovačem, mísantropem a pesimistou, jest to jen nutný
akt sebeobrany a sebezáchovy. Poddat se, byť jen na
okamžik svému okolí, bylo by znamenalo ztratit pro vždy
krvavě vydobyté místo v životě. Nerudova posměvačná
skepse, Nerudova hrdá nedůvěra, Nerudův chladný zápor
- toť trojí forma jeho mladistvé poctivosti. Pochopiti tuto
ho~kou pravdu, která tvoří první premísu porozumění N
erudovi, jest arciť méně pohodlné, než selankovitě přebásnit
Nerudovo mládí.

Vlastní, počtem dosti hojné Nerudovy dokumenty o jeho
dětství, nutno bráti do ruky s krajní opatrností; nejsouť
věrohodné. Vznikly většinou v pozdějších dobách
'básníkových, kdy časová i citová dálka ulámala trny, otřela hroty,
ba, kdy si osamělé a opuštěné srdce proměnilo malostranská
chlapecká leta v kontrastu k prázdné, studené přítomnosti
ve ztracený, žadoud zlatý věk. "Povídky malostranské"
s dokonalým svým obrazem harmonického, uzavřeného
světa, rozkošný veršovaný feuilleton "Letní vzpomínky",
kde arkadiaké mládí hraje na rozmarnou šalmaj své
nejbujařejší písničky, několik pozdních, retrospektivních
causerií pod čarou - to vše jest od polovice fikce idealísujíd
touhy, fikce utěšeného id}"llckélho snu. Srovnejte však s tim,

87