na to, že kontrast divokého abreka čerkeského a povahově
ryzího Rusa zdomácněl v literaturáoh a že za vůdčí motiv
duše Čevkesovy byla obecně určována bezohledná
pomstychtivost, jdoucí se širokým kinžalem v zubech od krviny ke
krvině.

Vlastními básnickými vítězi nad Kavkazem byli však
Puškin a Lermontov. Brzy po návratu z nucených i
dobrovolných cest v Besarabii, na Krymu a po Kavkaze r. 1821
dvaadvacetiletý Puškin posílá příteli Rajevskému
"Kavkazského pleníka" a v předzpěvu praví příznačně, že jeho
Parnasem se stal pochmurný pětihlavý poustevník Beštaun.
V kypivě osobní básni, prosycené prudkým lyrismem, jest
vedle zřejmého dědictví byronského mnoho svérázného
vlastnictví Puškinova. Dvojice hrdinů jest z galerie
Lordovy: blaseované. vypráhlé srdce novověkého rozervance
rozbuší se na chvíli na krásných ňadrech vášnivé a obětavé
ženy, schopné veškerého sebezapření, ale neroztaje ani tu
ze svého přesycení a nudy. Puškin podmaloval protiklad
ten etnicky a vložil do něho mnoho z vlastních zkušeností
citových: ,,7Jbytečný" člověk milující ilusionisticky vzdálený
přelud a odstrkující nerozumně blízké štěstí skutečnosti jest
nejen Rus, bojující na KaV!kaze, ale i blíženec tehdejšího
Puškina; krásná osvoboditelka zaj'atcova zraněná chimérou
lásky marné a neukojené, pojala do své okouzlující bytosti
čerkeské vedle daru přírodního a původního ženství také
ony vlastnosti, jež právě dívčí postavy Puškinovy
vyznačují, vášnivost a něhu, sílu citu i odvahu činu, dar slzí
i mohutnost sebepřemáhání; jest skutečně předchůdkyní
Taťáninou. Kontrast Rusů a Čerkesů, který dotud byl
pouze národopisný, stal se v pojetí genia Puškinova
psychologickým, ba dostoupí tragioké výše: čím jest "Kavkazský
plenik" v podstatě než tragedií duše roztoužené po spasen~,
ale neschopné přij'mouti je?

Ruští kritikové shledávají význam básně jinde, v lyrické
malbě přírody kavkazské. Řada obrazů, které mladý Rus
prožívá v čerkeském zajetí, ať je to večerní poklid v aúlu,
ať soumrak objímající svahy Kavkam, ať souhra ledových

100