přizvukoval filolog. Ano, ano, proto v ,Praze se mluví
jazykem, který nemá pražádného nářeČllLho zbarvení, v němž
ucho marně hledá jadrně obrazný obrat, kde nÍ'kdy
neprosákne kapka starodávné tradice výrazové. Jako by chtěl
přísného karatele vytrhnouti z jeho tvrdošíjných obžalob, vběhl
mu do cesty ševcovský učeň a dráždil mu před nohama
psíka a to ne snad pohyby, citoslovci a výkřiky, nýbrž
celými větami. Ale i ty potvrzovaly námitky, a od nich
přeskočila myšlenka filologova k ranním novinám, ba až ke
včerejšímu rozhovoru s uctívaným přítelem jazykozpytcem:
ten trojí jazyk v Praze, zdánlivě sobě nepodobný, byl stejně
vytržen ze živné prsti, stejně ochuzen, stejně zbaven
původní tvořivé moci. Ano, včera i ten drahý mistr svého
umění, kterého si vždycky představoval po způsobě
starého básníka jasným sokolem! Jeho pernalé a rozvážné věty,
v nichž bylo utajeno tolik moudrého poznání a tolik
učenecké zkušenosti, plynuly tak knižně, tak papírově, tak
neživě, jako by mluvčí nebyl nikdy halékával při pasení krav
na Novopacku, jako by jeho matka nebyla mu nikdy zpívaia
národní píseň, jako hy svou mateřštinu skutečně byl poznal
jenom z knih, z archivů, z výpisků a ne pod širým nebem,
kde ji má učenec sbírati jako každou jinou rostlinu. Tedy
i takové muže dovedla Praha odbarviti a vytrhnouti z
kořenů?

Chodci, který se pomalu a zdrželivě blížil Národnímu
divadlu, bylo teskno, ano, až stydno. Hanbil se trochu za
sebe sama. Cítil, jak jednostranný moravský venkovan se
svou konservativní tvrdohlavostí na chvili udusil to, na
čem si od let sám nejvíce zakládal: spravedlnost spojenou
s láskou. Trápil se sám pomyšlením, že takto zneužil
hostinných práva že se ukázal krajně nevděčným k Praze,
která ho obdarovala vonným svěžím vzduchem, hudbou
zvonů, úsměvem a rozmarem svého obyvatelstva. Znal ve
vlastní povaze dobře ten kaz, který si vysvětloval, ale
neomlouval výbušnou krevnatostí... Jak se často dopustil
tak tvrdé nespravedlnosti ducha, neoprávněně se
povyšujícího, k žákům ve škole, k přátelům v rozhovorech, k
bás
123