a obrazem, jenž má plachost pastelu, dovedl
zachytiti netoliko odstín krajiny, naladění me·
lancholické či zrádné lásky, světélkujici ovzduší
velkého města s jeho směsí krásy a hrdzy, ale
i citový přízrak doprovázející přemýšlení.
Antonín Sova dumal o přerodu spolel'llosti, o
blízkosti revoluce, o-hrdinském posláni malého
národa, který upr·ostřed nepí'átel znovu jest
povzbuzován k dobrodružstvím odvahy, o
vykupitelské moci lásky, oběti a solidárnosti. Takto
Antonínu Sovovi, básníku s Aeolovou harfou v
útlé a bolestné duši, neušel ani jediný
myšlenkový záchvěv milovaného národar od napiatých
dob revoluční "Omladiny" až do obnovy
politické samostatnosti československé, ale co
poutalo jej z každé myšlenky nejvíce? Její citový
doprovod, její náladová fosforence, její kouzlo,
"rozviřující samotářské struny v duši".

Zcela jinak u Otokara Březiny. Vzdělav se u
mystiku indických i křesťanských, prošed školou
moderních filosofů i přírodovědců, zpracovav
podněty sociálního hnuti i mravního
novoidealismu, zasvětil celý svůj život zádumčivého
samotáře metafysickému přemýšlení, které se
stalo jeho. výhradní vášní, když se byl zřekl
štěstí v milostné či přátelské pospolitosti. Necelých
deset let ze svého života věnoval Otokar
Březina tomu, aby lyricky vyslovil zkušenosti a
jistoty své filosofické myšlenky; pouhých
patero sbírek básnických a jeden svazek essayí
mu k tomu dostačily, takže sotva pětatřicetiletý
mohl odložiti pero a ponořiti se do mystické
dumy, jet jest mlčením. Prosycen osobní
bolesti,
72