sestoupil do hlubokých temnot veškeré středověké literatury
eschatologické, sleduje Gebauer v stati, k níž dal podnět
staročeský »Tristram« (1879), bludné osudy krásné erotické báje od
irského domova přes německé rytířské básnictví až na půdu
českou, kde několik cizích versí spojuje se v jedinou, formálně
tak ubohou skladbu. Poslední větší studií tohoto způsobu jest
o desetiletí mladší monografie o »Marko Polově Milionu a jeho
překladu staročeském« (1887), v níž po stopách nových prací
francouzských, anglických a italských stanoví Gebauer nejen
přesně a přehledně osudy a cesty velkého cestovatele
středověkého, nýbrž oceňuje i hodnotu jeho výzkumů a spolehlivost
jeho zpráv ve světle moderního bádání zeměpisného.!

Všecky tyto stati, jež doplňuje několik stručně referujících,
neobyčejně věcných a informativních posudků, hlavně o
literárně historických neh národopisných publikacích
jinoslovanských, neseny jsou týmž dějinným názorem a provedeny touže
kritickou metodou. Hlavní ideou, jež spojuje jejich empirické
poznatky, jest názor o nepřetržité souvi,slosti veškerého
pí'semnictví středověkého, o stálé migraci a transformaci literárních
motivů u nejrůznějších národů středověké Evropy, o blízké
příbuznosti slovesných forem a genrů ve veškerém písemnictví
kultury feudální. S ideou tou co nejtěsněji souvisí druhá
základní myšlenka literárně historického bádání Gebauerova:
hodnocení středověkého písemnictví může se týkati jediné
stilového umění, slovesného výrazu, obratnosti formální, nikoliv
snad původnosti látkové; v poslední příčině zasedají středověké
literatury vesměs u téhož bohatého stolu a pořadem berou si
z jeho štědrých mis. Toto pojetí staročeské slovesnosti, jež,
jak řečeno, již V. Nebeský u nás propagoval, sloučilo se
v mladším pokolení vědeckém s názorem o těsném příbuzenství
našich politických, kulturních i správních dějin s dějinami
ná
104 rodů západoevropských, především národa německého a jeho