sociálními problémy v pozadí Mez'i knihami a lidmi (1874)
k mistrovskému kusu Jestřáb contra Hrdlička (1876), jejž
nazval »povídkou z registratury« a kromě rodinných
vzpomínek naplnil melancholií starodávného vybraného světa,
hynoucího vlastní životní neschopností ve spárech
sprostých kořistníků plebejských. Hlavní sbírkou Čechovy
novelistické prózy jsou čtyřdílné Povídky, arabesky a
humoresky (1878-1883).

Samostatnou skupinu v próze Čechově skládají Výlety
pana Broučka, burleskní to povídkový seriál; kolem
satiricky podmalované komické postavy pražského šosáčka,
pojaté v kárné typisaci, víří smělá fantasie, vznícená
nejprve cyranovským a verneovským motivem pouti do
měsíce, pak osnujícím výletem do zašlých věků, až konečně se
celek mění v cyklus cestopisný, v němž ústřední postava
mizí a satira, hlavně literární, úplně pohlcuje prvek
výpravný: Výlet páně Broučkův do měsíce (1886, kniž.
nevydán), Pravý výlet pana Broučka do měsíce (1888), Nový
epochální výlet pana Broučka tentokráte do patnáctého
století (1888), Pestré cesty po Čechách prací Matěje
Broučka a společníků (1891) a Matěj Brouček na výstavě
(1892). »Festré cesty po Čechách«, které se z rámce t. zv.
broučkiád vymykají, byly projektovány jako volná řada
novelisticko-cestopisných obrazů, přerušovaných občas
básněmi i episodami memoárovými. Oba tyto druhy, cestopis
i vzpomínky, jsou hojně zastoupeny v Cechově próze.
Cestopisné jeho soubory vyšly s názvy: Kresby z cest (1884),
Upomínky z Východu (1885) a Několik obrázků
moravských (1884); první dva svazky vyprávějí hlavně o
zkušenostech pouti kavkazské. Největší autobiografické dílo
Čechovo jest nuzným romá.novým rámcem uzavřený
příběh pozdní lásky, Druhý květ (1893 a 1899). Křehká něha,
tklivá důvěrnost a teplé vystižení ducha 50. a 60. let
dodávají jeho vzpomínkovým črtám zvláštního půvabu;
cestopisy prozrazují hlavně básníka-romantika, skvělého
malíře slovem a panslavistického nadšence.

Mnohem větší měrou než kterýkoli básník druhé
polovice XIX. věku souvisí Svatopluk Čech s poesií národního
obrození. Sám se opětovně a vřele hlásil ke dvěma poetům
tak různorodým, jako byli Jan Kollár a Karel Hynek
Mácha; na onom závisel ideově, na tomto spíše umělecky, a
to pouze dočasně. Za vlivu otcova i své mladistvé četby se
stal Svat. Čech záhy stoupencem, pak i hlasatelem
myšlen
344