nost obrazu básnického. Svat. Čech občas cítí val tíhu
strojené umělosti svého slohu a hledal protiváhu proti ní
jednak příklonou k poesii prostonárodní, jednak v lehké
hře rozmaru. Jestliže ona se mu nedařila, zavádějíc ho
k nasládlé titěrnosti, osvědčil se v této mistrem stejně
původním jako půvabným; svěží rozmar, vtipná satira,
staromódní gracie jeho básnických báchorek stojí v naší
literatuře osamoceně. Vůbec působil Svat. Čech mocněji
ideově a tendenčně než umělecky; jeho technické
obohacení české poesie splynulo s příbuznou, ale ještě mnohem
hojnější básnickou reformou J. Vrchlického.

Vlastní literární žáky Čechovy poznáme spíše podle
jejich námětů látek, ideí a tendencí než podle formy
poetické; jest jich však mnohem méně, než by se dalo očekávati
při veliké oblibě jeho děl v Čechách.

Mezi básníky kruhu Čechova dlužno především
jmenovati několik důvěrných p-řátel jeho mladosti. Již dětská
léta trávil s ním otakar Cervinka (1846-1915), talent po
výtce výpravný. Jeho velké epické skladby, reflexivní Jan
z Dubé (1871), hutně dějový Jan Žižka z Kalicha (1875)
a Husitská svatba (1884), jsou čerpány z dějin husitských
a dospívají od matného byronství k'jadrnému pojetí české
minulosti náboženské; z přítomnosti vyvážil látku pro
veršóvaný obraz romantického blouznilství, Aleš Romanov
(1881), v rámci českého venkova a se zajímavým
vylíčením r. 1848; posmrtný soubor Povídky veršem (1917)
slučuje mladistvou i pozdní epiku s moderními i
polohistorickými náměty; v jiné pohrobní sbírce Hus a Tábor (1921)
shrnuta drobnější epika a lyrika dějepravná vlasteneckého
patosu. Láska k národní půdě i minulosti, oddaný
tradicionalismus, nadšení husitské a slovanské, silný sklon
k reflexi, elegické pojetí života a idylické záliby spojují
O. Červinku se Sv. Čechem.

Osobitým talentem mezi básníky z kruhu Čechova byl
jediný Ladislav Q1ŮS (* 1846 v Čáslavi, po dlouhá léta advokát
v Přelouči, t r. 1913 v Černošicích). Básnické počátky
Quisovy, shrnuté do sbírky veršů Z ruchu (1872), neseny
jsou nadšením slovanským, vlasteneckou rétorikou a
sentimentální erotikou; namnoze jeví se tu Quis jako
pokračovatel básnické tradice Nerudovy, ačkoliv i souvislost se
Svat. Čechem jest zřejmá. Později se věnoval v duchu
Čelakovského i Erbenově podrobnému studiu básnictví lidového
a napsal řadu velice zdařilých, břitkých a úsečných,
plas
346