několika kulturních vrstev rytířský středověk, vystoupil
mladý mistr prózy novoromantické. Další Zeyerovy
obnovené obrazy jsou zahrnuty do sbírek: Báje Sošany (1880),
Stratonika a jiné povídky (1884), Obnovené obrazy (1894) ;
samostatně vyšly: japonský příběh lásky v přísné jednotě
prostředí a slohu Gompači a Komurasaki (1884),
středověká legenda klášterní Sestra Paskalina (1887), humorný
obrázek českého staromódního maloměsta Rokoko (1887),
staroirská mystická legenda upravená pro mládež
Maeldunova výprava (1896) a mohutný ohlas severské
Njálssagy V soumraku bohů (1895). Tu postupně prodělává
Zeyer vývoj k zjednodušení a hospodárnému omezení
motivů; soustřeďuje se na jeden děj, účelně položený do
přesného ovzduší dobového a kulturního; stále mocný vliv
měly: na Zeyera jeho předlohy a studia, jejichž ozvu k
podával tu s větší, tu s menší volností. Nejlepší z jeho
novelistických prací se mohou vyrovnati vzorným novelám
světovým: postihujíce i nejexotičtější prostředí do posledních
polotónů náladových, kladou přece hlavní důraz na
dramatické vystupňování a. plné epické podání děje, jenž sám
sebou odhaluje charaktery, pravidelně nevšední. Nikdy tu
nechybí ústřední bod dějový, kolem něhož se vše otáčí a
jenž má v sobě vždy něco neobyčejného; do vyšší oblasti
uměleckého zájmu povznáší Zeyerovy novely jejich sytá
řeč, hned vášnivě rytmovaná, hned hrající jemnou hudbou
lyrickou.

V mužném věku dostoupil však Zeyer moderního románu
psychologického, v němž zevní příběhy, romanticky volené
a seskupené, spolupracují na duševním vývoji hlavního
hrdiny, reka ma~né touhy, zhroucené lásky, bolestné víry.
Román Cecha v Rímě, Jan Maria Plojhar (z 1. 1887-1888,
uveř. v »Lumíru« 1888, kn. 1891), i román Slováka v
Paříži, Dům u tonoucí hvězdy (uveř.v »Květech« 1894, kn.
1897) , rozvíjejí své dušezpytné děje v náladově intensivním
prostředí krajinném i společenském. Ač v obou dílech běží
o osud individuální, cítí jeho nositelé ve své hrudi,
neodvratně zasvěcené zmaru, tíhu národního osudu a tím se
jak romantik Plojhar, tak dekadent Rojko povznášejí
k výši typické; nikoli dějově, ale psychologicky přijali oba
mnoho nejosobnějších rysů od svého tvůrce. V »Janu
MariPlojharu« stanulo výpravné a psychologické umění
Zeyerovo na vrcholu, kdežto v »Domě u tonoucí hvězdy« jest
patrný horečný chvat improvisace, který se sourodě pojí

361