k dokumentární bezprostřednosti sebeobnažující zpovědi ze
soumraku století.

Závěrem uměleckého vývoje Zeyera-prozaika jest jeho
definitivní obrat k legendě; nyní v ní převládá úmyslný
primitivismus, posléze v duchu lidové zbožnosti východní.
Tu následují Tři legendy o krucifixu (1895) s látkou
pražsky pobělohorskou, toledskou a slovenskou, cyklický
soubor středověkého podání o Madonně Zahrada marianská
(1897 a 1898), Kristina zázračná (1898) a drobnější
Aleksej, člověk boží (1899).

Kromě beletrie napsal Zeyer jen málo; důležité jsou
předmluvy k některým pracím, jež kromě stesku do
nepřízně obecenstva i kritiky často prozrazují prameny
inspirace Zeyerovy. V úvodě ke »Karolinské epopeji« podává
Zeyer své názory o podstatě epiky, ve věnování »Doni
Sanči« se hrdě hlásí ke svým vzorům dramatickým, v úvodním
výkladu ke komedii »Bratři« objasňuje postup svého
tvoření.

Jako v životě, byl Julius Z""eyer také v literatuře
důsledným a pyšným samotářem. Jeho romantismus byl
podmíněn již plemenným původem, tkvěl v samé povaze
básníkově, byl živen obsáhlou četbou světové poesie i nevšedními
studiemi literárními, uměleckými, filosofickými i nábožen·
skými a podporován cestami na východě i na západě.
Tento romantismus nebyl pouze odlišný od veškeré soudobé
literatury české, ale i ode všeho, co se kdy v Čechách
nazývalo. romantikou; pouze kult starodávného, domněle
lidového podání epického a těžká historická elegičnost,
ozývající se u Máchy, byly mu blízky. Přijal z romantiky
francouzské syté bohatství barev a obrazů, hýřivý
exotismus, smyslné pojetí pozemské lásky; naučil se od
anglických praeraffaelistů, kteří byli zároveň malíři i básníky,
zbožné legendárnosti, zálibě pro gotické katolictví a
d_okonalé rytířství; včetlse pozorně <;Io středověké i národní
epiky, do církevních legend, do východních tradic
náboženských i povídkových; podepřel bujnou a žhavou
fantasidůkladnými studiemi.

V tomto exotickém a romantickém světě však v zralé
době básníkově a v nejlepších jeho pracích za symboly
tak pestrými ukryt.a je osobní filosofie metafysická. Zeyer
byl ryzí idealista nábožensky založený, jeho duše vždy
znovu toužila po Absolutnu, po Bohu, nazývaném řečí
různých náboženství a filosofických nauk, nejčastěji mluvQtl,

362