sociální, soucit s tr:pícími a s utlačenci a tu se povznáší
básník od leopardiovského zoufání k společenské naději
v blížící se spravedlnost a humanitu. Silné jest i jeho cítění
národní; věří pevně v budoucnost národa, hrdě velebí
český jazyk, inspiruje se národními dějinami, opěvuje Prahu
minulou i přítomnou; nadšení slovanského však nezná,
sympatisuje ze Slovanů pouze s Poláky.

Erotické sbírky Vrchlického jeví vzestup od
abstraktních chmur mladistvých, jež zaléhají do Snů o štěsti
(1876), k jásavému milostnému opojení srdce a smyslů
ve sbírkách Eklogy a písně (1880) a Poutí k Eldoradu
(1882); v zasmušilé periodě 90. let zní i erotika Oken
v bouři (1894) ponuře a trpce; pohrobně vyšla sbírka
pozdní erotiky 1. 90. Kvítí Perdity (1930), poutající se k
novému přátelsko-milostnému vztahu, prodšenému vděčnou
oddaností. Básně, opěvující intimní štěstí s ženou a dětmi a
ustavující souběžně s důvěrnou lyrikou Heydukovou a
Sládkovou poesii rodinného domova u nás, vložil Vrchlický
do přečetných knih smíšeného obsahu lyrického, které mají
často také vložená čísla epická i mnoho reflexivního živlu.
Z nich umělecky nejhodnotnější jsou tyto: Rok na jihu
(1878) s dojmy italskými a kniha jasné životní pohody,
Co život dal (1883); zachmuřený obzor prozrazují Hořká
jádra (1889) ; cyklus úchvatných elegií náhrobních,
posvěcených památce Kl. Kalašové, E morta (1889) ; po rodinné
katastrofě vznikly a jí jsou prosyceny : Než zmlknu docela
(1895), Překročen zenit (1899) a j. Počátkem nového
století se básník propracovává k oduševnělé rovnováze ve
sbírkách: Rok básníkův (1900), Zamberské zvony a jiné
básně (1901), elegiích to na smrt básníkova přítele Ed.
Alberta, Duše mímosa (1903) a j.; posléze vzniká kniha
zralého a vítězného panteismu Strom života (1909), za níž
následoval těsně před onemocněním Meč Damoklův (1912)
s děsivým tušením životní katastrofy.

Zvláštní skupinu v lyrice Vrchlického tvoří několik knih,
v nichž úmyslně umělá a složitá stránka formální se klade
proti lyrickému neb meditativnímu obsahu na místo první.
Tu se Vrchlický ukázal pyšným a svrchovaným mistrem
formy básnické a postavil na odiv své veršové umění
i v nejtěžších a nejbravurnějších útvarech verše, sloky a
rýmu. Nejvíce a nejšťastněji pěstuje sonet, do něhož
vtěsnal velmi bohatý obsah reflexivní. Zvláštností Vrchlického
jsou stručné podobiznové charakteristiky myslitelů,
básní
366