ků a umělců v sonetech; neobyčejnou sílu mají jeho sonety o našem národním životě a jeho otázkách, blížící se pádným Sládkovým »Českým znělkám«. Výhradně znělky obsahují knihy: Sonety samotáře (1885), Hlasy v poušti (1890), Nové sonety samotáře (1891), Poslední sonety samotáře (1896) a Prchavé illuse a věčné pravdy (1904). Vedle sonetů pěstoval Jar. Vrchlický se zálibou některé lyrické formy provencalské, francouzské i vlašské, které před ním částečně uváděli k nám J. E. Vocel a Fr. Doucha a které ve Francii s bravurou ovládal formalista Th. de Banville, tak na př. rondely, ballaty, fanfáry, ritornely, sestiny, terciny, rispe1;ti. Jsou to knihy: Dojmy a 1'Ozmary (1880), jež jsou protepleny blahem manželských líbánek a zvláště v lyrické rozmarné baladě villonské dosahují virtuosity; Zlatý prach (1887), skládající se z rond ironických a sentimentálních; Moje sonata (1893), jubilejní sbírka balad rozmarných i balad melancholických, ritornelů, rispettů, elegií, již básník sám přichystal pro své 'čtyřicáté narozeniny, a pozdní ronda Fanfáry a kadence (1906). Navazuje na starší tradici domácí, která se poutá ke jménům V. Furcha a V. Šolce, oblíbil si i perský gazel a došel v něm virtuosity, zvláště když ho používal k tlumočení pomyslů nábožensko filosofických; nejskvělejší jeho gazely skládají se sestinami a lyrickými baladami obsah knihy Hudba v duši (1886). Uprostřed mezi lyrikou a »zlomky epopeje« stojí Vrchlického hojná poesie reflexivní. Úžasná sčetlost a mnohostranná učenost Vrchlického dávají mu vždy nové podněty k přemýšlení básnickému. Básníkem filosofickým v nejvlastnějším smyslu slova však není, nemaje pevné soustavy; podle vzoru V. Huga přeměňuje témata filosofická v náměty rétorické a často si vypomáhá z nesnáze myšlenkové pouhým působivým obratem řečnickým. V prvních reflexivních knihách se klonil pod vlivem Leopardiho k pesimismu a skepsi; zvolna se jeho názor' měnil v nadšený, až optimistický kulturní evolucionismus; v polovině 90. let se však básníka zmocnil chmurný skepticismus a kulturní pesimismus, podporovaný současnými krisemi citovými; posléze se přece z něho vyprostil klidem stoickým ne bez působení francouzského básníka Vignyho, jejž v této době překládal. Ale vedle učené reflexe promlouvá občas u Vrchlického i prostě lidská, neobyčejně vroucí úvaha o základních věcech života a smrti, pro niž básník rád vy 367