Karla IV. se sporou charakteristikou, vtipnou zápletkou a
svěží dobovou malbou, opředená jasným humorem; a hravě
zápletková Rabínská moudrost (prov. i oto 1886) z
pražského židovského města v době Rudolfově. Antické látky
zpracovávají: mytologická truchlohra Smrt Odyssea (prov.
1882, oto 1887) ; velká trilogie z řeckého cyklu heroického
Hippodamie, vzniknuvší v 1. 1883-1890, počínajíc
posledním svým článkem; celek složený ze tří částí: Námluvy
Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie, tvoří s
hudbou Fibichovou melodram. Dále komedie V sudě
Diogenově (prov. a oto 1883) z doby Alexandra Vel.; Pomsta
Catullova (prov. a oto 1887) z antického Říma: Midasov'IJ
uši (prov. a oto 1890) ze starořecké pověsti mytické; a
pokus o moderní komedii v rouše antickém V uchu
D,tonysově (prov. i oto 1900) ze života na starověké Sicílii.
Rozklad antiky křesťanstvím předvádí tragedie Julian
Apostata (prov. i oto 1885) a z milostného života v
papežském A vignoně, kupícího se 'kolem Petrarcy,čellpá Soud
lásky (prov. 1887, oto 1886). Dramaticky zpracoval
Vrchlický i látky biblické, anglické, španělské a vlašské. K
dramatům se druží hojná libreta k operám, k oratoriím
(k Dvořákově Sv. Ludmile, 1887), k výpravným hrám atp.

Nejskromnější počtem v literárním díle Vrchlického
jest novelistická pró~a; po mladické povídce z r. 1873 ve
slohu ješt~dských prací K. Světlé, Prodavač biblí (knižně
až 1912), sáhl k peru novelistovu hojněji až v létech 80.
Jeho próza obsahuje tři svazky drobnějších prací: Povídky
ironické a sentimentální (1886), Barevné střepy (1887) a
Nové barevné střepy (1892) i konversační román marné
lásky a temného fatalismu Loutky (1908). Povídkové
práce Vrchlického jsou menší měrou novely v pravém slova
smyslu, než důmyslně vykombinované a pečlivě provedené
důkazy určitých tesí, které v závěru práce vyniknou
pra
videlně jako ostré pointy.
.
Jaroslav Vrchlický vynikl též jako literární kritik a
essayista. Neobyčejné jeho vědomosti v oboru světové
literatury, hlavně v básnictví národů románských, schopnost
charakteristiky, zejména cestou analogie, jemný smysl pro
stránku formální vedly ho k tomu, aby se stal
vykládajícím a popisným kritikem světového písemnictví u nás.
J. Vrchlický, leckdy blízký kritice životopisné, jindy však
impresionismu kritickému, nesoudí, nehledá pravidel,
nepodává filosofii literatu,ry, nýbrž slovem hojným, sytým

369