jich umělecký pozdější růst v 90. letech a v novém století
jest souběžný s rozvojem českého realismu dramatic'kého,
obracejícího se od zevnějšku do duše.

Divadelní kritika pražská let osmdesátých měla ráz
eklektický; nechybělo jí duchů vzdělaných, avšak
nedostávalo se jí takových kritických charakterů,; jakými byl
v předcházejícím období J. Neruda a'Jos. Durdík; brzy
s křesla referentského zmizel i zkušený Em. Bozděch.
Kritikové her Nár. divadla byli většinou zpravodajové
nepevného stanoviska: Fr. Zákrejs, který hned ustupoval
zálibám průměrného obecenstva, hned upadal v plané
moralisování, eklektik širokého obzoru Jar. Vrchlický; V. V.
Zel~n.ý, význačnější však v kritice hudební, a Jan Lier,
milovník jevištní rutiny francouzské. M. A. Šimáček, Gustav
Jaroš, Jindř. Vodák připravovali důsledně půdu pro
realismus na pražském divadle a otřásali utkvěl~mi zásadami
dramatu klasického.

Na konci tohoto období bylo patrno, že Praha nevystačí
s jediným stálým divadlem činoherním, nýbrž že v zájmu
zdravé soutěže bude třeba několika jevišť, řízených jinÝmi
zásadami, než jakými se spravovalo oficiální a tím i
konservativní Národní divadlo; proto mluvčí divadelní
reformy pražské usilovali o druhou scénu. Na venkově byly
nositelkami divadelního života i nadále společnosti kočovné,
z nichž některé se připoutávaly trvaleji k pevnému místu,
zvl. k Plzni a k Brnu. V Brně došlo zásluhou »Družstva
Národního divadla« ke zřízení stálého divadla (na Veveří
uL), kde zahájena představení Kolarovou »Magelonou« r.
1884. Na brněnském činoherním jevišti vyrostlo pro Nár.
divadlo pražské mnoho vynikajících sil hereckých, ale pro
vývoj dramatického básnictví české divadlo brněnské před

r. 1918 význam nemělo.

Životu divadelnírnupo stránce literární, scénické i
organisační sloužily časopisy divadelní; z nich Česká Thalia
(1887-1892), redigovaná Janem Ladeckým, živě
spolupracovala na obratu k realismu dramatickému.

Jako v epice a lyrice ovládá též v dramatické tvorbě
české 80. let básnický eklekticismus pozdně romantický,
se silným sklonem k rétorice a k přeplněné dekoračnosti.
Také drama českých kosmopolitů uniká skutečnosti a
přítomnosti do historické dálky a exotické ciziny, bez
hlubšího vztahu k některé době a beze smyslu pro velké hybné

383