stav, výstižná malba životního prostředí tu velmi obratně
zakrývá násilně navazovaný děj dramatický. Uvedením živlu
lidového a diskuse o časových otázkách i živou kresbou
figur přispěl k proniknutí realismu v českém dramatě, ač
byl vlastně romantikem v intenci, v osnově i v psychologii.
K II. vydání »první dělnické hry české«, »Dramatu čtyř
chudých stěn«, připojil úvodem stať Na okraje mých
dramat) v níž nejen přehlíží svůj dramatický vývoj, ale
podává též kus konfese.

Od eklektického dramatu dekoračního i od zpožděné
romantické truchlohry vedl takto vývoj k drobnomalbě
realistické hry, k genrovému scénování barvité skutečnosti a
odtud nesměle k opravdovému dušezpytnému dramatu
ideového plánu; nikdo neproběhl celÝm tím kruhem tak
jako dramaturg Národního divadla Ladislav stroupežnický
(nar. 1850 v Cerhovicích u Písku, zemřel 1892 v Praze).
Stroupežnický, jenž napsal také řadu humoristických
povídek a kreseb, uvedl se na scénu bezvýznamnÝmi
veselohrami. V několika rozmarných genrech realistických s
látkami ze XVI. a XVII. věku, Zvíkovský rarášek (1883),
Paní mincmistrová (1885), V panském čeledníku (1886) a
Sirotčí peníze (1887), se pokusil podrobnou kresbou
archaistického prostředí a pečlivou dobovou barvou zakrýti
nedostatek dramatické invence a povzneseného humoru.
Oživuje selský lidový svět na rodném Písecku, rozbíraje
důmyslně »furiantství« jako čelný rys v povaze svých
'krajanů, dovedl v Našich furiantech (1887) kolem chudičké
dramatické zápletky seskupiti pestrý dav rázovitých figur
venkovských, malebný vír živých výjevů a překvapující
spoustu humoristických jednotlivostí. Stroupežnický se
však nezastavil u tohoto náběhu a uvědoměle postupoval
k realistickému dramatu, jež by mělo jednotný děj a
promyšlenou ideu. Obě následující hry z venkovského života
Václav Hrobčický z Hrobčic (1888) s drastickou srážkou
feudálního panstva a tvrdohlavého sedláka v popředí a
proti selské politice satiricky zaostřený Vojtěch Žák,
výtečník (1890) zůstávají ještě za cílem. Zato poslední práce
Stroupežnického Na Valdštejnské šachtě (1893) ukazuje
jasně, kam autor její mířil; od sociálního, rázovitě i
pečlivě provedeného prostředí se odráží nesporně tragická
postava zajímavého reka idealisty-objevitele, obelstě,ného
poměry, jehož osud není pouhou slepou náhodou, nýbrž
výsledkem srážky mocné ideje s nelítostnou skutečností.

385