rozšířily jeho obzor životní. Herites vyšel od
feuilletonistiky a drobnokresby, v níž dosáhl prvních úspěchů; po
mladických a rozmarných A'tabeskách a kresbách (1890
a 1883 ve 2 díl.) následovala sbírka rázovitých
charakteristik Z mého herbáře (1882), skrytých za alegoriemi
květin, dále ostře tendenční feuilletony hlavně vlasteneckého
ducha Psáno pod čáru (1885 a 1886 ve 2 díl.). V
pozdějších letech převládá i v knihách causerií nad humorem
sentimentálnost, resignace, soustrázeň, temenící z věrné víry
v božské jádro člověka i chybujícího: Vrásky duše (1897),
Na niti humoru (1898), Nálady a zátiší (1901) a Botanická
pohádka (1907). Výše než jeho oblíbené rozmarné
humoresky stojí některé náběhy k analyse mravních vztahů
venkovského města ve formě téměř románové, většinou
chmurného rázu: Za dědictvím (1883), Tajemství strýce
Josefa (1885, hluboká psychologie stavu lékárnického,
v němž Herites tkví rodem i povahou), Maloměstské
humoresky (1885 a 1886 ve 2 sv.), Tři cesty (1892), Ze
starých časů (1888), Bůh v lidu (1897, rázovitý to pokus
o proniknutí náboženských názorů lidových) a j. Do
románové rozlohy se rozrostly Heritesovy práce: Jan Přibyl
(1887), kronika národních i společenských zápasů ve
Slezsku; Měšťanská šlechta (1896); Křemen a hlína (1909),
příběh rodinného rozvratu podmíněného národním
rozdílem manželů, a Pozlátko (1920), chmurná románová
analysa úřednické bídy. Přátelství s J. Zeyerem a O. Mokrým
a společný pobyt ve Vodňanech zachycují Vodňanské
vzpomínky (1904).

Všestrannější a oslnivější než Herites jest jiný
představitel genrového obrazu společenského v 80. letech, rovněž
ze skupiny »Lumíra«, Jan Lier (* 1852 v Kutné Hoře, t 1917
v Praze), dlouholetý knihovník »Průmyslové jednoty«.
Také Jan Lier, horlivý kritik divadelní a zvláště výtvarný,
dobyl prvních úspěchů jako feuilletonista; psal-li však
nesložitý a sentimentální Fr. Herites pod č~ru pro lid, obracel
se široce vzdělaný, značně zcestovalý, západní technikou a
uměleckou kulturou nasycený Jan Lier ve svých causeriích,
sršících vtipem a ironií, hlavně k vzdělanstvu. Jeho skvělé
Feuilletony (1885-1889) jsou řadou útočných kritik naší
společnosti a vzdělanosti, a duchaplnou, ač výslovně
jednostrannou uměleckou kronikou. Tím, že se důsledně a plně
vzdávají hře rozmaru a temperamentu, že se rozhodují pro
čistý esteticismus, domýšlejí zásady »Lumíra« a
zname
416