zosobňovali Vrchlický a Sládek, se opakují v rozestavení
duchů do dvou táborů; v jednom stojí v čele Sova s Bře~
zinou a vedle nich Karásek, Neumann, Theer, v druhém se
k Dykovi a Hlaváčkovi druží Toman, Šrámek, Gellner.

Lyrika, rozvitá v tomto tvarovém bohatství, vyslovuje
celou náplň ducha lidského a zvláště českého: básnictví
náboženské a metafysické dovedeno teprve nyní k vrcholu
hlavně Březinou a Theerem; po Macharovi a Bezručovi dali
Dyk, Theer a Toman nové útvary poesii vlastenecké;
citově zabarvená myšlenka sociálního přerodu se projevila u
Machara, Bezruče, Sovy, Neumanna v podobě invektivní, u
Sovy a Březiny v útvaru utopického vidění, u Tomana a
Šrámka ve zhuštěné zkratce baladické; Sova, Theer, Toman,
Fischer vlili nový oheň do lyriky erotické; v satiře politické
i literární pokračoval Dyk s úspěchem na dráze Macharově.

Slohově doznala literatura česká od 90. let změn velmi
podstatných. Proti uhlazené zdobnosti, řečnické účinnosti,
jmenovitě pak proti tradiční volbě hotových forem
veršových s virtuositou slok a rýmů postavena v období
realistickém přirozená prostota výrazu až prozaického a
střízlivost i hospodárnost slova co nejpřiléhavějšího; rým
zdůrazňován mnohem méně a souvislá intonační vlna
rozrušena zdůrazněním cesury. J. S. Machar a v jeho stopách
P. Bezruč i V. Dyk zašli tu nejdále od poetické prakse
lumírovců. Později obrácen zřetel jinam: dbáno úzkostlivě
významového odstínu, v metafoře přihlíženo ke krajní
důslednosti, obrazy a epiteta podrobeny přísnému výběru. To
zasáhlo nejen veršovanou poesii, nýbrž stejnou měrou i
výpravnou, někdy také essayistickou prózu. Nejosobitějším
výrazovým pr:ostředkem se stal symbolické škole básnické
verš volný jako protiklad stroze pravidelného metra
lumírovců a zároveň jako nositel nového patosu; oposicí proti
převaze jambu ve škole Vrchlického bylo i zdůrazňování
daktylů a záliba v daktylotrochejských řadách. To
shledáváme u všech pěstitelů volného verše, u Březiny jako u
Sovy, u Neumanna jako u Theera. Volný verš ovládal pak
v různých a složitých obměnách českou poesii daleko za
časovou hranici, omezující toto období.

Organisace českého duševního života. Vývoj publicistiky.

V obrodě českého duševního života, která má záklacfuí
význam i pro literární historii, rozeznáváme tři fáze: fázi
vědeckou, sociálně-politickou a literární.

436