společenský život veřejný, na otázku sociální, školství a
literaturu. V Masarykovi měl »Čas« a jeho směr, dosti
případně nazvaný »realismem«, svého duchovního vůdce, v J.
Herbenovi schopného novináře a v J. S. Macharovi
skvělého feuilletonistu a neohroženého polemika. Literárně se
klonil k etickému realismu, jenž ovládal písemnictví ruské;
zavrhova,l eklekticismus a formalismus směru »umění pro
umění«; žádal prožitý vztah spisovatelův k dílu; přál si
řešení hlavních životních otázek v románě i dramatě; kladl
velikou váhu na písemnictví kritické, které u něho mělo
svého mluvčího v Jindřichu Vodákovi. Vedle »Času« byla
orgánem realistů především měsíční revue Naše doba (od
r. 1893), redigovaná Masarykem; zde rozdmychal Machar
statí o Hálkovi r. 1894 připravující se revoluci literární.

Fáze politicko-sociální bývá nazývána »rpokrokovým
hnutím«. Na rozhraní 80. a 90. let se ohlásil rozhodný
radikalismus politický, který se vyznačoval zvláště lidovostí a
nadšením státoprávním. Mládež studentská ve shodě s
dorostem dělnickým se klonila zvolna k sociálnějšímu pojetí
politiky a částečně si přála řešení ve smyslu
sociálně-demokratického kolektivismu. Když pak se tento pokrokový
dorost postavil otevřeně proti habsburské dynastii, došlo
zvl. r. 1893 k otevřeným konfliktům s policií a státní mocí;
ta uvalila na Prahu výjimečný stav a až v proéesu proti
t. zv. »Omladině« r. 1894 podařilo se vládním orgánům
persekucí zastrašiti pokrokovou mládež, v níž si student
podával ruku s dělníkem.

Tribunou a zároveň kronikou tohoto politického hnutí
byly zprvu časopisy studentské (Časopis českého
studentstva, 1889-1892 a Časopis pokrokového studentstva, od
r. 1893 do r. 1896), potom několik žurnálů lidových, v nichž
kolísaly sympatie mezi státoprávním radikalismem a
dělnickým socialismem. Předáci pokrokového hnutí,
soustředění hlavně ve straně radikálně pokrokové, založili si r.
1897 politický list Samostatnost, sloužící myšlence státní
samostatnosti až do r. 1914.

V této době politického i sociálního varu vznikl nový typ
českého novináře, jak jej ztělesňovali na př. vůdčí
osobnosti pokrokářské, Antonín Hajn (* 1868), Antonín Čížek
(1865-1897), Antonín Pravoslav Veselý (1873-1904) a
František Vahalík (1866-1901). S ostrou, leckdy
satirickou polemikou obracel se tento typ proti současným řádům

438