Největším hásnÍkemčeského realismu byl Josef Svatopluk
Machar (1864-1942). Narodil se dne 29. února 1864 z
rodiny proletářské v Kolíně, mládí ztrávil v Brandýse nad
Labem, a tak se odráží v jeho mladistvé lyrice hlavně
klidná krajina středočeská. Po studiích v Praze a po
dobrovolnické službě vojenské odešel r. 1891 do Vídně jako
úředník »Ústavu pro úvěr pozemkový«; tam žil do r. 1918,
udržuje styky jednak s vídeňskými Čechy, jednak s vůdci
české politiky, K. Kramářem a T. G. Masarykem. Pobyt
vídeňský působil hluboko na Macharovy názory politické
i sociální; dal mu perspektivu dálky, odpoutal jej od
malicherných poměrů pražských a otevřel pohled do rakouské
politiky. Kritická stať o Hálkovi v »Naší době« r. 1894
postavila jej v čelo literární revoluce, namířené hlavně proti
škole Vrchlického. Celým temperamentem se J. S. Machar
družil ke skupině realistů kolem »Času«, a když se »Česká
moderna« rozpadla, přešel tam úplně; tam psával
pravidelně s šifrou -ty- týdenní feuilletony. V mužné době
mocně naň působilo studium klasického starověku,
jmenovitě vzdělanosti římské, a cesty: na Krym r. 1898 a od
r. 1900 opětovně do ltalie, kde jej upoutal zvláště Řím
a Neapol. Za světové války byl vězněn, po převatu, o nějž
se politicky zasloužil, opustil Vídeň a byl v 1. 1919-1924
gener. inspektorem československé armády; v tomto úřadě
se staral hlavně o mravní a kulturní výchovu vojska.
Zemřel 17. března 1942 v Praze.

Básnické začátky Macharovy sahají do r. 1882, kdy
s pseudonymem Antonína Rouska otiskl v »Světozoru«
»Zimní kosmickou píseň«, psanou po způsobu Nerudově.
V první knize Confiteor (1887) podává lyrický deník
moderní erotiky, nervosní, otrávené spleenem, ironií a skepsí;
citová opravdovost, bystré pohlížení do nespokojené
současné doby, odložení konvenčních masek básnických
charakterisují již zde Machara právě jako stručná, jadrná,
soustředěná dikce. Literárně jej vyznačuje odklon od
poesie Vrchlického k Nerudovi, ale i k Heinovi, Mussetovi a
Lermontovovi. Sbírka Bez názvu (1889) se v oddílech »My«
a »Lidé« ponořuje do psychologie celé generace s prvními
náběhy k sociální kritice. Třetí kniha lyriky (1892)
vyjasňuje se v »Poslední pohádce«, připsané nevěstě a ženě,
v harmonickou lyriku vyrovnaného štěstí. Později
(18991901) shrnul Machar první své lyrické knihy v trojdílný
Confiteor I. II. III. čtyři knihy sonetů [1903; »Letní
sone
29 - Arne Novák: Stručné qějiny lit~r(ltury české.

445