kem, J. K. Šlejharem a R. Svobodovou stvořil Sova českou
povídku impresionistickou, ať (zvl. v »Anně«, »Kastě
živořící« a »Rozvíření samotářských strun«) zachycuje s ostrou
introspekcí typy ze soumraku století, nebo ať v
»Lyrických vteřinách duše« nahazuje prudce a nervózně
nespojité skvrny svých náčrtů krajinářských, apostrof, nápadů,
ale i visionářských improvisací. Na této dráze pokračuje
ve dvou sv. povídek O milkování, lásce a zradě (1909),
jež se svou žlučovitou psychologií lásky a manželství řadí
chronologicky i pojetím v blízkost »Lyriky lásky a života«.
Na zcela nových cestách se ocitá Sova prozaik v
archaisující novele z českého muzikantského života v stol. XVIII.,
Pankrác Budecius) kantor (1916), kde v souhlase se
soudobými snahami o vyprávěčskou úspornost novely evokuje
minulost nejúsečnějším tvarem; práci pojal A. Sova
později do souboru povídek různého data, Koloběh starostí
(1920).

Trojí Sovův pokus o románovou skladbu ztroskotal.

V subjektivismu uvázl jak Ivův román (1902), okouzlující
svěžími partiemi krajinářskými, tak rozvleklé Výpravy
chudých (1903), vyvážené z maloměstských vzpomínek
i pražských zkušeností básníka. ~ivým zájmem o sociálně
hospodářské poměry jihočeského venkova za bojů mezi
odumírající aristokracií a zdravým českým selstvím se
vyznačuie Tóma Bojar (1910), s moderně zastřeným
problémem Cechova »Jana Buriana« v popředí.

Antonín Sova se narodil v témže roce a měsíci jako J.

S. Machar; vstoupil do literatury v témže literárním
orgánu uprostřed družiny s ním spřízněné; podepsal s ním týž
manifest »České moderny« a měl s ním i mnoho
psychologických podmínek společných. Ale na rozdíl od Machara
byl vždy Sova především člověkem citu, smyslového
vznětu, dojmového rozechvění a takto vykládal, chápal,
umělecky přetvářel skutečnost. Záhy opustil popisný a
sentimentální realismus mladých svých let a vychoval se v
nejčistšího impresionistu ve svém pokolení; od té doby
nacházel v krajině vždycky stavy své sensitivní duše. Pak
spěl výše: stlačil realitu na znak, na symbol, na znamení
a vybíral odtud obrazy pro svět svých snů, visí, tuch; stal
se prototypem českého symbolisty. Nespokojuje se však
trpnou úlohou člověka dojmového, překrvoval - jako
expresionista ještě před nástupem expresionismu - své
dojmy, nálady i myšlenky prudkou, výbušnou účastí svého

30 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

461