mocně v oblasti myšlenkové působilo naň milostné
přátelství s Annou Pammrovou (1860-1945), myslitelkou
směru teosofického. Od r. 1901 byl učitelem měšť. školy v
Jaroměřicích nad Rokytnou; tam setrval i ve výslužbě a
přerušil tamní pobyt jen prázdninovými zájezdy do Chýnova,
Tasova a na Červ. Hrádek. Z poct, jichž se mu dostalo,
nejvýznamnější byl čestný doktorát filosofie Karlovy
university a nepřijatá nabídka profesury na filosofické fakultě
brněnské. V Jaroměřicích Oto Březina zemřel 25. března
1929.

Nejstarší práce veršem, jež s pseudonymem V. J.
Danšovský a většinou za vlivu Sv. Čecha otiskoval ve »Vesně«
a »Orlici«, jsou pokusem o výrazný realismus i básnický
impresionismus; hojnější jest mladistvá próza, která
postupuje až k psychologické povídce »Protější okno« (1890);
velký svéživotopisný román v slohu dušezkumného
naturalismu »Román Eduarda Brunnera« z 1. 1890 a 1891
spisovatel sám zničil. Rozhodující obrat jeho básnického
vývoje nadchází na podzim r.1892: pod dojmem francouzské
lyriky symbolistní, jmenovitě Baudelairovy, a za vlivu
filosofie a estetiky Schopenhauerovy počíná psáti lyriku
impresionisticko symbolistní a podpisuje ji od konce r.
1892 novým pseudonymem Otokar Březina. Tato lyrika,
vycházející ve »Vesně« a »Nivě«, o něco později v
»Moderní revui« a »Rozhledech«, ukazuje již ke směru, který byl
plně realisován knihou »Tajemné dálky«, vydanou v
dubnu 1895.

V Tajemných dálkách (1895), které uvádí úchvatná
invokace programní »Ó sílo extasí a snů« a uzavírá
symbolický hymnus »Umění«, jest Březina pesimistickým
lyrikem-ilusionistou, tkvějícím ještě v básnictví
impresionistickém; několik skladeb odhaluje vztahy osobní: »Moje
matka« a »Den výroční« poměr synovský, »Mrtvé mládí«
hoře života nevyžitého, »Motiv z Beethovena« inspirační
moc huilby, »Přátelství duší« krisi přátelské družnosti a
»Vzpomínka« dokonce i tragedii erotickou. S bolestnou
intensitou prožívá a analysuje básník své osobní utrpení
(>~ žal Minulosti a úzkost Nepoznaného«). Kult bolesti a
smrti se mocně ozývá vedle žízně poznání, zvláště v
»Modlitbě večerní« a »Snad potom«; občas již, hlavně ve »Vězni«
a »Lítosti«, dovede Březina syntetisovati svůj typ
skladnými symboly. Ale přehlédnuv celou oblast života, zříká
se ho a v ekstasi spěje k mystice, posud rázu záporného a

463