snem a přízemní střízlivostí, s těsnou příklonou k románu
Cervantesovu. Veliký Mág (1914) léčí hrdinu snem z
romantismu. I báchoI'lka jiskrného humoru a postav ostře
řezaných, Ondřej a drak (1921), zabývá \Se bystře
problémem ilusionismu, promítnutým do vesnického prostředí
českého. Trojdílná Revoluční trilogie (1921, s volně
souvisícími částmi: »Ranní ropucha«, »Figaro« a »Přemožení«,
vznikla již v 1. 1908-1910) podává v sarkastické 'zkratce
typické výjevy z francouzské revoluce. Dramatická dikce
Dykova jest co nejzhuštěnější a nejstručnější; občas
v úmyslném primitivismu stlačlJje figury na pouhá
schemata rázu až loutkového a dialog na vybroušený 'souboj
dialektioký; v jádře tíhne v účinném zjednodušování k tra·
gikomedii věčného ilusionismu.

Viktor Dyk publicista vybral ze svých politických statí
2 sÝ., vztahující se k udalostem let 1893-1918: Vzpomínky
a komentáře (1927), drobnější soubor literárních a
kulturních úvah lnter arma (1928, z dob válečných) a cyklus
pamětí z vězení vídeňského Tichý dům (1920). Posmrtně
vyšly m. j. důležitá přednáška Ovzduší mých studentských
románů (1931) a politické stati od r. 1917 O národní stát
(1932-1938) .

Syn konce století a dítě dekadence prožíval ve shodě se
školou »Moderní revue« nihilismusa skepsi, ale také
zhnušení ablaseovanost, které ho děsily; zahloubával se do oblastí
podvědomých a pohrává si s představami choroby a smrti;
bojoval proti těmto příšerám nitra sarkasmem a sebeironií.
Výrazem toho všeho jest mladistvá lyrika Dykova, stojící
ve 'znamení marnosti. Slohově však stojí jinde než básnictví
jeho vrstevní'ků: zavrhuje důsledně živel rétorický a prvek
dekorativně metaforický, ve stopách Nerudových a
částečně i Macharových usiluje o podání co nejstručnější a
nejúspornější, navazuje po havlíčkovsku na sloh lidového
říkadla. Ale zároveň podléhal básník, nadaný analytickým
intelektualismem, hnutí realistickému, ač s ním zároveň
sváděl pmdké šarvátky; bez jeho vlivu by se nebyla tak
plně vyvinula ani jeho vybroušená kritičnost, ani vášnivý
sklon k analyse, ani přísná etičnost, patrná také v
koncepcích politických.

Právě tyto vlastnosti pomáhaly Dykovi překonávati »děs
z prázdna«, a když vstoupil do veřejného zápasu, dávaly
mu odvahu k radikalismu bez ohledu na ztráty a oběti
osobní. Takto opustil Dyk svůj počáteční individualismus

479