vinu a očistu vzdorné a sebemučivé revolucionářky Aleny
Hudcové.

Román zpodohující ženskou duši a především ženské
srdce byl s oblibou pěstován četnými spisovatelkami, jež
vesměs vyšly ze školy R. Svobodové. Jedny z nich bojovaly
o společenskou nezávislost ženy a o její mravní postavení,
druhým stačilo zpodobování osvobozeného smyslového
života moderní dívky a ženy. První typ zosobňuje nejlépe
rozvážná novinářská zpravodajka a hlasatelka ženské
svéprávnosti Oi~a Fastrová (roz. Cikhartová, ,'/$ 1876), známá
Yvonna 'z »Nár. Polit.«. V románech. Fata morgana (1908),
Márinka Zemanová (1909), Zdenino štěstí (1918), Zlatý
kroužek (1922) a j. na ostře vypointovaných postavách
demonstruje ženin zápas o štěstí, samostatnost a mravní
nezávislost.

Druhý typ se nejurčitěji vyhranil v žačce R. Svobodové,
socialistické novinářce Heleně Malířové (roz. Noskové,
187-1940), jež ani v nejlepších pracích nedospěla nad lehkou
hru rozmaru a nad románovou improvisací. Od knih
povídek Lidské ,srdce (1903), První polibky (1912), Jarní
rozhovory (1912) postoupila k románům namnoze
autobiografickým Právo na štěstí (1908), Požehnání (1920),
Srdce nemá stání a Vítězství (1918) a Barva krve a
Dědictví (1933) ; poslední z prací usilují bez zvláštI1ího zdaru
o mra voličnou kroniku pražského měšťanstva od let 60.
Předností novelistiky H. Malířové jest lehký, pružný,
humorný tón. V posledním románě ze života loutkářů a loutek
Mariola (1940, s doslovem M. Majerové) projevila vedle
důkladných znalostí divadla i filmu smysl pro dějovou
dramatičnost, dar básnického vidění a životného
vytváření postav, seskupených kolem rodiny Kopeckého a
Dvořákovy.

Impresionismus v povídkové próze. Když zastánci »čirého
(psychismu« horlili o tom, že jest třeba úplně překonati
realitu a osvoboditi se od ní, ukazovali někteří zástupci
impresionismu v povídkové próze, že naopak moderní povídka a
román mají zpodobovat skutečnost, a to jako součást duše,
která ji prožívá a jí vtiskuje svůj osobitý ráz. Smyslové
a dojmové vznícení, p.odstatně podobné metodě novodobého
malířství, provázelo veškeré prozaické dílo naturalisty
Viléma Mrštíka; vnikalo do společenských obrazů a náčrtů
Hladíkových; podmiňovalo chmurné malby Šlejharovy; ba
i ze starších mistrů někteří, na př. F. X. Svoboda, vážili

520