výrazově oproštěné, nebojící se vulgarismů. Šrámkova
dramata, velmi šťastná v kresbě mladých postav, zažehnutých
pohlavní žízní, Červen (1905), Léto (1915), Měsíc nad
řekou (1922), Plačící satyr (1923) a dobrodružný Ostrov
veliké lásky (1926) tříští se v malichernou grotesku a ve
chvatné figurkářství, jakmile se dotknou časových otázek;
tak převratový Hagenbek (1920) a válečné Zvony (1921),
položené do »zadní země«, i Soud (1925), umístěný zčásti
na frontu.

Nejhojnější a nejbohatší jest Šrámkova výpravná próza.

Plně chytá dojem okamžiku a bezpečně odhaluje pudové
prazdroje bytosti lidské; názorné obrazy i nervní epiteta
sugestivně vyjadřují Šrámkův smyslový svět, hlavně
pokud jde o mladá srdce. Se sensuálním lyrismem jest tu
sdružen ohnivý protest proti všemu, co mrzačí přírodu
v člověku a co brání volnému projevu pudovému; tím
vniká do Šrámkových próz nota společenské kritiky, jenom
na pohled socialistické. Ale právě tyto oba živly zaviňují
s improvisačním pracovním postupem Šrámkovým
roztříštěnost jeho prací. Knihy Šráptkových povídek z
průpravného období revolučního a anarchistického (Sláva života,
1903; Ejhle člověk, 1904; Sedmibolestní, 1904; Kamení,
srdce a oblaka, 1906; Patrouilly, 1909) jsou shrnuty v sebr.
sp. s názvem Prvních jedenadvacet (1928). Nato se obrací
zájem Šrámka-novelisty skoro výhradně k oblasti erotické,
střídá pudovou pohlavnost s citovou elegií, projevuje
zalíbení v křehkých postavách dívčích a ženských,
zastřených záhadnou tragičností; odpoutává se při tom od
p0];lisného a referujícího realismu a spokojuje se sugestivními
náznaky prchavých stavů duševních v impresionismu co
nejdůkladnějším. Tak v knihách Osyka (1912) a Klavír a
housle (1920), jejichž povídky v sebr. sp. sloučeny ve sv.
Bouřky a duhy (1933), kdežto výpravné prózy Zasnoucí
voják (1924) jsou ohlasy světové vojny. Mimo lyriku
zobrazu3í osobnost Šrámkovu nejupřímněji jeho romány
mládí: impresionistické letopisy studentské puberty Stříbrný
vítr (1910), triptych milostných ztroskotání a marných
pokusů o mravní záchranu Křižovatky (1913) a vrchol prozy
Šrámkovy Tělo (1919), apoteosa živočišnosti, provedená
analysou pudového života líbezné samičky lidské z
pražského předměstí s lehce naznačeným pozadím válečným;
v Pasti (1931) upadají roztříštěné příběhy milostných
dobrodružství a bludů v planou hru marnivosti, kterou
ele
524