lem Staročeské skladby dramatické původu liturgického
(1908). Zabral se i do otázek literatury novodobé svými
příspěvky k dějinám novočeského románu (O českém
románu novodobém) 1902, rozš. 1930) a k literárním směrům
na konci stol. XIX. (Boje o nové směry v české litera~uře
1880-1900) 1926).

Z mladších literárních dějepisců, kteří se pojí k Vlčkovi a
kteří vyšli ze školy Gebauerovy, vynikl Ferdinand Strejček
(* 1878) a Stanislav Souček (1870-1935), první jako
vydavatel, pilný sběratel látky a podrobný životopisec zvl. Sv.
Čecha, Ad. Heyduka, J. V. Sládka a j., druhý jako významný
badatel štítenský a přední komeniolog, věnující však své
láskyplné výklady také Erbenovi, Jiráskovi a jmenovitě
NerudovL František Ryšánek (* 1877), profesor Karlovy
university, zasáhl plodně do otázek o Husovi, Chelčickém a Štítném.
Štítného a Rokycanu, Tkadlečka a Jakoubka ze Stříbra vydal
František Šimek (* 1882).

Důsledným filologem ve všech svých pracích zůstával
Václav Flajšhans (* 1866), zprvu věrný stoupenec Gebauerův,
pak jeho odpůrce. Sporné otázky z pomezí filologie a
literárního dějepisu jej lákaly především. Objevitelské práce
podal hlavně v oboru staročeské filologie. Nejstarší
památky jazyka i písemnictví českého (1903) jsou kritickou
chrestomatií. Ze srovnávacího studia českého příslovnictví
vyšla Česká přísloví (1911-1913 ve 2 dílech). Osvětlil
dějiny staročeského slovnikářství: Klaret a jeho družina
(1926-1929,2 díly). Podal i náběh k soustavným dějinám
spisovného jazyka (Náš jazyk mateřský) 1924). Soustavně
se zabral do života a díla Jana Husi, jehož díla kriticky
vydával a o němž snesl spoustu nového materiálu.

Vztahy českého a německého písemnictví vědecky
prozkoumával germanista Arnošt V. Kraus (1859-1943) v
dokumentárním díle látkoslovném Stará historie česká v
německé literatuře (1902) a v trojsvazkovém Husitství 1)
literatuře (1917, 1918, 1924). Získal si zásluhy i jako
informátor o českém životě literárním a kulturním v cizině.

Průkopníkem s r o v n á v a c í c h děj i n li t e r a t u @
r y, do nichž nejedním podnětem zasáhl již V. B. Nebeský
a po něm Gebauer, stal se všestranný slavista, profesor
slovanských řečí a literatur, Jiří Polívka (1858-1933).
Oplodněn pokročilou vědou ruskou i anglickou a po
průpravných pracích látkoslovných a o dějinách lidového
podání přistoupil k velkým úhrnným dílům: Lidové povídky

563